Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2330/14 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
dovolání/přípustnost
advokát
žaloba/na plnění
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2330.14.1
Datum podání10.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415, § 420, § 454

85/1996 Sb., § 16


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2330/14 ze dne 18. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) Advokátní kanceláře Jareš, Prokeš & partneři, s. r. o., adresa: Palackého 15/715, 110 00 Praha 1, B) JUDr. Karla Jareše, a C) Mgr. Luboše Prokeše, právně zastoupených Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem Palackého 15, 110 00 Praha 1 proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2014 č. j. 23 Cdo 2128/2013-498 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013 č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejich názoru byla porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a na rovnost stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v postupu obecných soudů, které se podle jejich názoru nezabývaly a řádně nevypořádaly s věcnou a právní argumentací, kterou stěžovatelé v průběhu občanskoprávního řízení předkládali. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou údajně vnitřně rozporná, neboť právní úvahy těchto soudů a jejich právní závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních, přičemž tyto závěry i úvahy odporují jiným právním názorům týchž soudů, k nimž dospěly v dalších částech odůvodnění svých rozhodnutí. Ve svém důsledku jsou prý tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Soudy všech tří stupňů podle názoru stěžovatelů zcela akceptovaly a převzaly bez relevantního odůvodnění právní argumentaci žalobce a tím porušily rovnost účastníků řízení. Jejich postup prý splňuje podmínku tzv. nesprávné aplikace jednoduchého práva.

Stěžovatelé (v občanskoprávním sporu "žalovaní") se především necítí být v předmětném sporu pasivně legitimováni z těchto důvodů:

- žalobci byl již před podáním žaloby znám subjekt, který byl příjemcem částky složené žalobcem do advokátního depozita - jde prý o společnost COUNTRY TOBACCO, s. r. o., která tuto částku přijala; stěžovatelé jsou proto přesvědčení, že se žalobce měl svých práv domáhat cestou žaloby na vydání bezdůvodného obohacení na společnosti COUNTRY TOBACCO, s. r.o., neboť pouze tato společnost byla jediným a posledním příjemcem podstatné částky 8 500 000,- Kč a na úkor žalobce se prý tak obohatila;

- podle názoru stěžovatelů žalobce nesplnil svoji povinnost odvracet škodu, která byla předmětem soudního řízení, neboť svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči výše označené společnosti neuplatnil ani jinak nevymáhal, což je podle názoru stěžovatelů postup nesprávný, neboť žaloba na náhradu škody má být až druhou možností, jak se svého nároku mohl žalobce domoci; s touto argumentací žalovaných se prý však obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly;

- ze strany žalovaných nebyla porušena žádná právní povinnost, neboť žalovaná advokátní kancelář jako schovatel advokátního depozita konala podle § 415 občanského zákoníku vše, co bylo možné na ní spravedlivě požadovat, neboť jednala na základě předložení listiny s ověřenými podpisy, navíc po telefonickém potvrzení o výplatě depozita od osoby vydávající se za statutární orgán žalobce, přičemž si prověřila osobu přejímající finanční hotovost.

Stěžovatelé dále vznášejí proti napadeným rozhodnutím tyto námitky:

- obecné soudy nijak nespecifikovaly, jakou konkrétní povinnost měl schovatel depozita porušit, jaká opatření k zamezení vzniku škody měl učinit. Stěžovatelé tvrdí, že schovatel depozita učinil vše, co po něm bylo možné spravedlivě požadovat;

- odvolací soud prý nijak nespecifikoval pojem "obezřetnost";

- dovolací soud prý ve svém rozhodnutí použil argumentaci "rozpornou a absurdní", když na straně jedné uvedl, že rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího není postaveno na zjištění, jestli ověřovací doložka, kterou byla opatřena Dohoda o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu ze dne 25. 1. 2008, je platná či nikoliv, resp. jestli postrádá podstatné náležitosti, ale na druhé straně dovolací soud shledává, že nelze dovodit přípustnost dovolání na posouzení této otázky, neboť na posouzení této otázky prý obě rozhodnutí obecných soudů nejsou založena;

- dovolací soud tak pochybil, pokud jejich dovolání z tohoto důvodu odmítl;

- posouzení pasivní legitimace stěžovatelů dovolacím soudem z hlediska přípustnosti dovolání je prý nesprávné již také proto, že jím uvedené odkazy na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 35 Odo 801/2002) prý na předmětnou problematiku nedopadají. Z těchto důvodů byl závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání pro jeho údajně již judikaturou řešenou problematiku nesprávný a tudíž i protiústavní, neboť dovolání stěžovatelů mělo být projednáno dovolacím soudem meritorně.

Stěžovatelé dále zmiňují několik rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se vad ověřovací doložky (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Cdo 721/97 a sp. zn. 21 Cdo 2053/2004), které však podle jejich názoru neřeší u ověřovací doložky problematiku neuvedení místa ověření.

II.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 166/2009 a z napadených rozhodnutí se zjišťuje: Žalobce Nowa Trade Plus a. s. (dále jen "žalobce)" se žalobou podanou nejprve jen proti žalované 1/, později rozšířené i proti žalovaným 2/ a 3/ domáhal zaplacení částky ve výši 8 500 000,- Kč s příslušenstvím, proti žalované 1/ z titulu náhrad škody, která vznikla žalobci tím, že žalovaný 3/ v rozporu se smlouvou o advokátním depozitu ze dne 14. 1. 2008 jím složenou částku vyplatil bez souhlasu žalobce třetí osobě a proti žalovaným 2/ a 3/ z titulu jejich ručitelského závazku jako společníků první žalované. Žalobci tak vznikla škoda ve výši nevráceného depozita.

Žalobě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-287 vyhověl a "doplňujícím rozsudkem" ze dne 20. 7. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-309 zamítl vzájemný návrh žalovaného ad 1/, aby mu žalovaný zaplatil 16 148,30 Kč s příslušenstvím.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2013 č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012 opravil nesprávné označení žalovaného 1/ v rozsudcích soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2011 a ze dne 20. 7. 2011 a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-287 ve výroku pod bodem I v rozsahu povinnosti žalovaných 1/, 2/ a 3/ zaplatit žalobci 8 500 000,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-309 ve výrocích I a III a dále rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

Usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. 23 Cdo 2128/2013-498 Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012, a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení.

III.

Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR k nyní projednávané ústavní stížnosti.

Protože podaná vyjádření (obsahující především shrnutí všech okolností projednávané věci, včetně průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy) neobsahovala nové skutečnosti k nimž by bylo třeba přihlédnout, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření účastníkům řízení k replice.

IV.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžištěm námitek (i právní argumentace) stěžovatelů je tvrzení, že ve sporu o zaplacení částky 8 500 000,- Kč s příslušenstvím nebyl žádný ze stěžovatelů pasivně legitimován. Další námitky se pak soustřeďují v tvrzeních, že se ve věci rozhodující soudy řádně nezabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí skutkovou a právní argumentací stěžovatelů, že ve věci soudy nesprávně aplikovaly předpisy tzv. jednoduchého práva a že jejich dovolání mělo být posouzeno jako přípustné.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně úkolem obecných soudů. Ústavní soud může do pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace tzv. podústavního předpisu nepřípustným způsobem postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod a je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, v jakých případech, resp. za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod.

Takové protiústavní porušení práv, jichž se dovolávají stěžovatelé v projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Právní názory, vyslovené v napadených rozhodnutích soudů, jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nevyvolávají žádné ústavněprávní pochybnosti.

Jestliže stěžovatelé namítají, že se obecné soudy nevypořádaly s jejich tvrzeními a právní argumentací, nelze ani v tomto případě se stěžovateli souhlasit. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací reagovaly ve svých rozhodnutích na námitky stěžovatelů, přičemž se tak nedělo jednotlivě, neboť jejich procesní obrana byla v podstatě shodná. Skutečnost, že soud prvního stupně nehodnotil obsah výpovědi stěžovatele Mgr. Luboše Prokeše, resp. že se nezabýval i výpovědí asistentky Ing. Renaty Skamenové, ale pouze ve stručnosti uvedl, že mimo jím výslovně označených důkazů, které byly v řízení provedeny, ostatní nepovažuje pro své rozhodnutí za podstatné, a proto je nehodnotí, nezakládá protiústavnost. Nalézací soud ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil, že výpověď Mgr. Luboše Prokeše (č. l. 81-82 spisu) nemohla vyvrátit žalobní tvrzení žalobce o škodě, která mu vznikla tím, že žalovaná advokátní kancelář v rozporu se smlouvou o advokátním depozitu, bez souhlasu složitele nechala vyplatit složenou částku osobě, která k tomu nebyla oprávněna. Lze tedy souhlasit s důvody, které vedly nalézací soud k tomu, aby své rozhodnutí založil na těch provedených důkazech, které považoval při rozhodování o předmětné žalobě za relevantní.

Nelze rovněž souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že pokud v řízení obecné soudy dospěly k závěru o vzniku škody a příčinné souvislosti s porušením povinnosti a vzniklou škodou, neuvedly, jakou povinnost stěžovatelé v projednávané věci porušili.

Jak nalézací soud, tak i soud odvolací dospěly k závěru, že schovatel depozita porušil smlouvu o advokátním depozitu, když vyplatil deponovanou částku třetí osobě, ačkoli tak učinit neměl a způsobil tak žalobci škodu ve výši deponované částky, neboť zbavil žalobce možnosti nakládat s advokátním depozitem; způsobená škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti schovatele depozita stanovené mu zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění (§ 16), neboť nepostupoval v souladu s pokyny svého klienta. JUDr. Karel Jareš a Mgr. Luboš Prokeš odpovídají za škody solidárně jako ručitelé.

Nalézací soud zdůraznil, že lze důvodně očekávat, že v případě vyplacení advokátního depozita v tak vysoké částce schovatel depozita, případně za něj jednající osoby (ostatně ve vlastním zájmu) důsledně prověří veškeré náležitosti listiny, na jejímž základě má být depozitum vyplaceno. Polemika stěžovatelů s tímto závěrem nalézacího soudu, uplatněná v ústavní stížnosti, žádný ústavně právní rozměr ohledně této otázky nepřináší. Shodné námitky stěžovatelé uplatnili již v řízení před obecnými soudy a tyto soudy se s nimi řádným způsobem zabývaly a vypořádaly. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Stěžovatelé dovolacímu soudu vytýkají, že odůvodnění odmítavého usnesení je založeno na "rozporné až absurdní argumentaci", neboť na straně jedné konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího není založen na platnosti či neplatnosti ověřovací doložky, ve skutečnosti se však ve shodě s odvolacím soudem touto otázkou zabývá.

Ústavní soud shledává námitky, týkající se údajného nesprávného odmítnutí dovolání stěžovatelů dovolacím soudem, jako nedůvodné a účelové. Je třeba připomenout, že stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích. Dovolací soud byl nepochybně povinen se zabývat otázkou přípustnosti mimořádného opravného prostředku z pohledu všech dovoláním napadených výroků. Přípustnost dovolání ohledně výroku o náhradě nákladů řízení, resp. potvrzujícího výroku o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, či proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného ad 1), resp. ohledně dovolání k měnícímu výroku odvolacího soudu ohledně příslušenství pohledávky, založena nebyla.

Ústavní soud nezjistil, že by dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyvodil protichůdné a nelogické závěry, jestliže ve shodě s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu konstatoval, že schovatel depozita a jeho společníci porušili své povinnosti advokáta vůči klientovi, přičemž porušení této povinnosti je v příčinné souvislosti se vznikem žalované škody. Jaké jednání, resp. v daném případě spíše opomenutí povinností stěžovatelů vedlo ke vzniku škody, pak obecné soudy podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí.

Otázkou pasivní legitimace žalovaných v předmětném sporu, resp. otázkou aktivní věcné legitimace žalobce se podrobně v odůvodnění svého usnesení zabýval zejména dovolací soud. Právní závěry, které v této souvislosti vyvodil, odpovídají platné judikatuře dovolacího soudu, a nejsou v rozporu s hmotným právem. Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavněprávního hlediska vytknul.

Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovateli uvedená ústavně zaručená práva, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru