Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2328/11 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
opatření/pořádkové
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
soudce/podjatost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2328.11.1
Datum podání08.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 53 odst.1, § 138 odst.1, § 30 odst.1, § 233 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2328/11 ze dne 18. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2010 č. j. 23 C 150/2009-390, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011 č. j. 1 Co 39/2011-420, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. srpna 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 a právo na právní pomoc v řízení před soudy čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s přihlédnutím k čl. 17 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel napadá rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků, neustanovení zástupce pro řízení o obnovu a udělení pořádkové pokuty 5.000,- Kč. Stěžovatel spatřuje pochybení Krajského soudu v Ostravě, tak i Vrchního soudu v Olomouci v tom, že mu byla udělena pořádková pokuta, aniž by byly naplněny podmínky ustanovení § 53 o. s. ř.

Stěžovatel má za to, že svým návrhem na obnovu řízení ve věci sp. zn. 23 C 95/1999 ani podáním ze dne 6. prosince 2010 [usnesení ze dne 19. listopadu 2010 (23 C 150/2009-383)], v žádném případě hrubě nestěžoval postup soudního řízení či neuposlechl příkazu soudu, ani neučinil hrubě urážlivé podání. Poukázal na svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, neboť se léčil pro psychickou depresivní poruchu a psychosomatické onemocnění a podáním ze dne 6. prosince 2010 pouze vyjádřil názor na obdržená usnesení.

Stěžovatel namítal v ústavní stížnosti podjatost senátu 1 Co Vrchního soudu v Olomouci, neboť stejný senát rozhodl v jeho neprospěch ve věci sp. zn. 23 C 95/1999. Dle názoru stěžovatele byly splněny podmínky ustanovení § 14 o. s. ř. pro vyloučení soudců z rozhodování. Pochybení odvolacího soudu stěžovatel spatřoval také v tom, že nevyčkal, až doplní odvolání ze dne 17. ledna 2011 a rozhodl dne 28. dubna 2011.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození (§ 30 o. s. ř.), spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz sp. zn. IV. ÚS 271/2000, U 28/19 SbNU 275). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (sp. zn. IV. ÚS 289/03, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. února 2009). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby důvody, které vedly soud k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byly v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny dostatečně a srozumitelně (nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. října 2009).

Z odůvodnění napadeného usnesení soudu vyplývá, že soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení § 233 o. s. ř., které stanoví lhůtu pro podání žaloby na obnovu řízení a z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., z kterého vyplývá, že na návrh předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále dle ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. věta první, z kterého vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Dle ustanovení § 53 o. s. ř. soud může udělit pořádkové opatření tomu, kdo učiní hrubé urážlivé podání soudu.

Stěžovatel podáním u Krajského soudu v Ostravě podal včas odvolání proti usnesení ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 23 C 150/2009-383 a žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů již byla zamítnuta usnesením ze dne 20. listopadu 2009 (23 C 150/2009-339) ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010 (1 Co 113/2010-363). Stěžovatel ve své žádosti neuváděl žádné jiné okolnosti, pro které by bylo možné rozhodnout jinak a stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce. Soud se dále zabýval tou částí podání, ve které stěžovatel hrubě urážlivě napadal soud, proto stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 5 000,- Kč.

Stěžovatel v daném případě podal návrh na obnovu řízení po uplynutí tříleté lhůty ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně s ohledem na tuto skutečnost dospěl k závěru, že se jedná o bezúspěšné uplatňování a bránění práva (§ 138 o. s. ř.). Proto byl návrh stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítnut, když k vyhovění žádosti je třeba (§ 30 odst. 1, 2 o. s. ř.), aby byly splněny kumulativně oba výše uvedené předpoklady dle § 138 o. s. ř.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k důvodům odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud vyšel v prvé řadě z toho, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně a jedná se o bezúspěšné uplatňování a bránění práva. Odvolací soud se zabýval hodnocením podání stěžovatele, ve kterém stěžovatel napsal "pouze negramotný blbec si může myslet, že 18 let nezákonností a nezákonných exekucí za přihlížení soudů, 10 letá neexistence správního soudnictví a 16letá nemožnost vymoci pravomocné rozsudky na žalované straně, nezasáhlo do osobnostních práv člověka a žalobce". Citovanou pasáž posoudil soud prvního stupně jako hrubě urážlivou a udělil mu pořádkovou pokutu dle § 53 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel je vzdělaný člověk, který dosud zastává funkce správce konkurzní podstaty a likvidátora. V mezích jeho rozpoznávacích schopností je proto schopnost rozlišit kritické podání a hrubě urážlivé, které naplňuje podmínky ustanovení § 53 o. s. ř.

Z toho důvodu odvolací soud uzavřel, že dovolání není důvodné. Tyto úvahy odvolacího soudu (a z nich plynoucí závěry) jsou dostatečně konkrétní, logické a přesvědčivé a nikoliv v poslední řadě reflektují do značné míry i rozhodovací činnost Ústavního soudu v dané oblasti. Proto lze argumentaci stěžovatele považovat za pouhou polemiku, která sama o sobě není postačující k posunutí věci do ústavněprávní roviny.

Ostatní námitky stěžovatele směřující výlučně proti senátu 1 Co Vrchního soudu v Olomouci a jeho soudcům z důvodů podjatosti dle § 14 o. s. ř. nejsou přípustné. Jedná se o nová tvrzení, která stěžovatel v odvolacím řízení nevznesl, tzv. "nova" jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post), (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2011

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru