Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2328/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /svoboda pohybu a pobytu obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhod... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Náklady řízení
pobyt/cizinců na území České republiky
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2328.10.1
Datum podání10.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 14 odst.2, čl. 14 odst.4, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79, § 60 odst.3, § 60 odst.7

326/1991 Sb., § 51 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2328/10 ze dne 21. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti N. H., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5 2010, č. j. 36 Ca 45/2009-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst.1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Napadeným usnesením Krajský soud v Brně zastavil řízení, neboť stěžovatel (žalobce) vzal svůj návrh (žalobu) zpět, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že se při rozhodování o nákladech řízení uchýlil k užití § 60 odst. 7 s. ř. s., neboť při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti muselo být stěžovateli z úkonů žalovaného správního orgánu (v rozhodnutí podrobně rozvedených) zřejmé, že žalovaný nečinný nebyl a pochybnosti o "správnosti" jeho postupů zvolený procesní prostředek nevystihuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení krajský soud porušil "hrubým způsobem" jeho právo na spravedlivý proces. Žalovaný nevydal v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí o jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a nepožádal ani o její prodloužení; i po uplynutí této lhůty činil v jeho věci další úkony a požadované správní rozhodnutí vydal až dne 13. 1. 2010, po podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel odmítá tvrzení soudu, že se opakovaně odmítal dostavit k výslechu, čímž sám nese za průběh řízení odpovědnost; zastupitelský úřad jej pouze vyzýval k podání vyjádření (§ 36 odst. 2 správního řádu), tedy k uplatnění jeho práva, nikoliv ke splnění povinnosti. Podle stěžovatele bylo též povinností soudu umožnit mu, aby se mohl vyjádřit k užití moderačního práva, což však neučinil; postup soudu při vydání rozhodnutí má za nezákonný a zpochybňující jeho nezávislost, neboť součástí soudního spisu je usnesení (č. l. 18), z něhož je patrné, že dne 23. 2. 2010 rozhodl soud v neveřejném zasedání o zastavení řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit mu na náhradě nákladů řízení 8 640 Kč (usnesení je opatřeno otiskem úředního razítka s textem "originál", jež je přeškrtnuto a listina označena jako "koncept"), posléze však náhrada nákladů (napadeným usnesením) přiznána nebyla. Podle stěžovatele krajský soud rozhoduje ve skutkově shodných věcech o nákladech řízení i bezdůvodně rozdílně, neboť již dříve přiznal ve 26 shodných řízeních jiným účastníkům náhradu, avšak v dalších 13 případech, kdy rovněž řízení zastavil, rozhodl odlišně.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie (posouzení předmětu a vedení správního řízení a z toho se odvíjejícího nároku na náhradu nákladů řízení před soudem) v rozhodném smyslu zcela identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele (zastoupeného týmž advokátem, směřující proti zcela srovnatelnému rozhodnutí téhož správního soudu), o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 2318/10 - odmítl.

Ústavní soud v citovaném rozhodnutí především poukázal na to, co již dříve ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že "subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (sp. zn. IV. ÚS 85/04, sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. III. ÚS 219/04, III. ÚS 260/04)", a že "na udělení víza či povolení k dlouhodobému pobytu není dle výslovného znění zákona právní nárok (ustanovení § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců)", neboť "žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky" a "takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (sp. zn. Pl. ÚS 10/2008)".

Podle tam vyjádřeného názoru je z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, že se obdobnými námitkami zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč je neshledal důvodnými, a v odůvodnění též vysvětlil, proč se námitkami dalšími zabývat "v tomto řízení" nemohl, přičemž i tento závěr krajský soud "přiléhavě odůvodnil". Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku nesprávného procesního postupu krajského soudu při vydání rozhodnutí, neboť "na konceptu usnesení (36 Ca 44/2009-18) ze dne 23. února 2010 je poznámka učiněná dne 26. února 2010 předsedkyní senátu, že je třeba vyčkat vyjádření policie k této věci ve stanovené lhůtě do 10. března 2010", a "pokud vyšší soudní úřednice vyhotovila koncept usnesení (č. l. 18), a toto rozhodnutí nebylo projednáno a přijato příslušným senátem krajského soudu, neboť nebyl přiložen protokol o hlasování, nelze tuto listinu považovat za účinnou". K tomu, aby "usnesení bylo účinné, je třeba rozhodnutí senátu zaznamenané v protokole o hlasování", dodal Ústavní soud, a "není-li usnesení z 23. února 2010 podepsané předsedou senátu, nemá náležitosti stanovené zákonem".

Podle Ústavního soudu se tudíž soud správní žalobou "v souladu s kautelou zakotvenou v článku 36 odst. 2 Listiny řádně zabýval a samotným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení právo na spravedlivý proces ... upřeno nebylo". V argumentaci soudu pak nehledal ani "žádný protiústavní exces" a též ani "činností jednajících orgánů" podle něj nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod; co do "užití moderačního práva v řízení před obecným soudem ve věci přiznání nákladů řízení, nejedná se o právo chráněné ústavním pořádkem a Ústavní soud neshledal důvod pro prolomení pravomocného rozhodnutí". K argumentaci konstantní judikaturou Ústavního soudu pak konstatoval, že tuto "nepovažuje v její věci za případnou".

Se zřetelem k výše ohlášenému úsudku o zásadní identitě věci sp. zn. I. ÚS 2318/10 a věci nyní posuzované je logické, že zaznamenané závěry věci dříve Ústavním soudem rozhodnuté se uplatní rovněž zde.

Tím je předznamenané hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odůvodněno; jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V podrobnostech lze na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 2318/10 již jen odkázat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru