Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2324/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2324.15.1
Datum podání30.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 237, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2324/15 ze dne 29. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ladislava Vejvody, zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Sokolská 31, 120 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2015 č. j. 28 Cdo 1135/2015-78 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2014 č. j. 13 Co 276/2014-61, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a výsledku dovolacího řízení stěžovatel (dále rovněž i "žalovaný") namítá, že právní závěry uvedené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou podle jeho názoru v rozporu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010 sp. zn. 14 Co 63/2010 v otázce zániku (resp. trvání) nájemního práva k nebytovému prostoru v nemovitosti, u níž po nedobrovolné dražbě došlo ke změně vlastníka.

Rozdílnost rozhodování obecných soudů ve výše uvedené právní otázce byla i dovolacím důvodem uvedeným v mimořádném opravném prostředku stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím tohoto mimořádného opravného prostředku a tvrdí, že dovolání bylo přípustné. Pokud dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, je prý takové rozhodnutí formalistické.

Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatele údajně porušuje princip právní jistoty, jehož součástí je i "předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky". Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 37 obč. zákoníku. Takové posouzení označuje stěžovatel za porušení smluvní volnosti účastníků. Odvolací soud měl údajně nájemní smlouvu posoudit i podle ustanovení § 41 obč. zákoníku, tedy zkoumat, zda pro neplatnost stanovené výše nájemného je neplatná nájemní smlouva jako celek.

II.

Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl zcela žalobě společnosti A-Trading, a. s. (dále jen "žalobkyně") proti žalovanému a uložil mu povinnost zaplatit žalovanou částku 194 045,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor v budově čp. X1, obce Nová Paka v katastrálním území Nová Paka, zapsané na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj (dále jen "předmětná nemovitost").

V roce 2009 byla vydána ohledně dražby předmětné nemovitosti dražební vyhláška, přičemž jako práva a závady spojené s předmětnou nemovitostí bylo zjištěno jen smluvní zástavní právo. V roce 2010 byla předmětná nemovitost vydražena žalobkyní. Ke dni 16. 5. 2012 pozbyla žalobkyně k předmětné nemovitosti vlastnické právo jejím prodejem novému vlastníku. Po provedeném dokazování nalézací soud zjistil, že právní mocí rozvrhového usnesení (tj. 22. 10. 2010) došlo k zániku smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 7. 2004. Žalovaný tak pozbyl právní titul pro užívání nebytových prostor v předmětné nemovitosti. Za období od 23. 12. 2010 do 15. 5. 2012 žalovaný za užívání nebytových prostor v předmětné nemovitosti ničeho nezaplatil. Žalovaná částka jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného představuje tržní nájemné obvyklé v daném místě a čase, zjištěné na základě znaleckého posudku. Pro úplnost nalézací soud uvedl, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nájemné bylo stanoveno pevnou částkou, do níž byla zahrnuta i úplata za energie a služby, aniž by tyto další platby byly rozlišeny a je tedy absolutně neplatná.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 č. j. 13 Co 276/2014-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I).

Usnesením ze dne 23. 4. 2015 č. j. 28 Cdo 1135/2015-78 Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného odmítl, neboť odvolatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

III.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny, k němuž mělo dojít především nesprávným právním posouzením jeho civilní věci a odmítnutím jím podaného mimořádného opravného prostředku.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.

V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (které stěžovatel ústavní stížností nenapadl) srozumitelně vysvětil, z jakého důvodu považuje svůj právní závěr za správný i ve vztahu k namítaným závěrům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010 sp. zn. 14 Co 63/2010.

K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil základní právo na spravedlivý proces, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanovením § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda stěžovatel v podaném mimořádném opravném prostředku formuloval to, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud dospěl k závěru, že tuto podmínku přípustnosti dovolání stěžovatel nesplnil, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze rozhodnutí dovolacího soudu za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].

V případě tvrzení stěžovatele, že v rozhodování obecných soudů dochází ve skutkově shodných či obdobných věcech k odlišnému právnímu posouzení projednávané věci, Ústavní soud na závěr připomíná, že povinnost sjednocovat judikaturu obecných soudů je prvořadou povinností Nejvyššího soudu ČR, nikoli Ústavního soudu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru