Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2322/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestní odpovědnost
trestná činnost
Doprava
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2322.15.1
Datum podání30.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2000 Sb., § 4 písm.a, § 22 odst.4, § 4 písm.b

40/2009 Sb., § 143 odst.2, § 143 odst.1, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2322/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 7 Tdo 430/2015, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 11 To 249/2014 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 1 T 174/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů obecnými soudy je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Dovozuje, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn zákonný znak porušení důležité povinnosti; jestliže odvolací soud konstatoval, že nedošlo k porušení § 4 písm. c) a § 22 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "silniční zákon"), pak zcela opačně vyznívající výrok rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nezměněn, je v rozporu s jeho odůvodněním. S odkazem na soudní judikaturu uvádí, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že verze obžaloby, podle které nerespektoval značku "Stůj, dej přednost v jízdě", byla dokazováním jednoznačně vyvrácena, a že v souladu se svými povinnostmi před vjetím do křižovatky zastavil v úmyslu dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici, čímž si počínal způsobem, svědčícím o snaze dostát svým povinnostem. Z revizního znaleckého posudku vyplývá, že poškozená se mohla nacházet v oblasti zakrytého výhledu, přičemž tento stav mohl existovat po celou dobu jeho "rozhlížení". Považuje proto za prokázané, že poškozenou neviděl kvůli problematickým výhledovým poměrům na křižovatce, nikoli v důsledku jeho nepozornosti nebo nedodržení ustanovení silničního zákona, a proto je přesvědčen, že i ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že si při průjezdu křižovatkou počínal s přiměřenou dávkou opatrnosti. Stěžovatel dále namítá, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání nevykazuje takové znaky společenské škodlivosti, aby bylo nutno aplikovat prostředky trestního práva, a má též za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť jeho vina nebyla náležitě prokázána. Soudy obou stupňů se soustředily pouze na otázku, z jakého směru poškozená přijela do křižovatky, resp. zda skutečně jela po hlavní silnici, nebo zda mohla přijet i z jiného směru, ale vůbec se nezabývaly otázkou, zda měl reálnou možnost nehodě zabránit, z jakých důvodů nebyla poškozená spatřena ani jím ani řidičem před ním jedoucího vozidla a zda celá nehoda nebyla způsobena vozidly, která bránila ve výhledu do křižovatky.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Obecné soudy na argumentovaném základě dovodily, že stěžovatel v důsledku nedostatečného rozhlédnutí přehlédl a nedal poškozené přednost v jízdě, ačkoliv mu tuto povinnost ukládají ustanovení § 4 písm. a), b) a § 22 odst. 1 silničního zákona. Podle ústavněprávně akceptovatelných závěrů obecných soudů tedy nezachoval potřebnou míru opatrnosti, nedostatečně se před vjetím do křižovatky rozhlédl na všechny strany, následně vjel do křižovatky, kde došlo ke střetu jeho vozidla s poškozenou, v důsledku něhož poškozená utrpěla zranění neslučitelná se životem a na místě nehody zemřela. Z takto vymezeného skutku je pak opodstatněným závěrem, že stěžovatel svým jednáním naplnil nejen zákonný znak porušení důležité povinnosti a subjektivní stránku přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nýbrž i všechny další zákonné znaky tohoto přečinu, neboť věděl, že může svým jednáním někoho ohrozit na životě, případně jej i usmrtit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane, a spáchal tento trestný čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle silničního zákona.

Stojí za připomenutí, že podle závěrů obecných soudů stěžovatel nesplnil zejména povinnost dát přednost v jízdě poškozené, která do křižovatky přijížděla po hlavní silnici; zastavení vozidla rozhodující soudy označily za důležitou povinností usnadňující splnění další povinnosti, a to povinnosti dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci, avšak samotné zastavení vozidla nestačí pro učinění závěru, že stěžovatel tím splnil i všechny další navazující důležité povinnosti. Soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel vozidlo sice zastavil, ale nedostatečně se v krátkém časovém okamžiku rozhlédl na všechny strany křižovatky, poškozenou vůbec nezpozoroval, a proto jí nedal přednost v jízdě, střetl se s ní a tím jí způsobil smrt.

Jde-li o námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, nutno konstatovat, že v ústavní stížností napadeném usnesení se již Nejvyšší soud podrobně vyjádřil jak k interpretaci uvedeného principu, tak k důvodům, pro které daný princip na stěžovatelovu věc uplatnění nalézt nemůže; Ústavní soud nezjistil nic, proč by se měl od řádně odůvodněných a z věcného hlediska ústavně konformních závěrů Nejvyššího soudu odchylovat.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa očividně.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru