Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2321/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Jivno
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
nemovitost
škoda/odpovědnost za škodu
Vlastnické právo
Pozemní komunikace
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2321.16.1
Datum podání15.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420, § 415, § 127 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2321/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obec Jivno, IČ 00581411, sídlo Jivno 34, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou v Českých Budějovicích, se sídlem Za Hřištěm 1141/2, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2015 č. j. 10 C 327/2011-357, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2015 č. j. 19 Co 1509/2015-403 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 25 Cdo 263/2016-433, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto tak, že je povinna zaplatit žalobcům vzniklou škodu na domě popraskáním zdiva ve výši 48 930 Kč s příslušenstvím.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v řízení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv dle čl. 4 Ústavy, ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stanovící, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Dále uvedla, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, 3 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 11 odst. 1, 3 Listiny zakotvující ochranu vlastnictví.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v opravných prostředcích, tvrdila, že jí byla nespravedlivě uložena povinnost zaplatit žalobcům vzniklou škodu na domě popraskáním zdiva v důsledku výstavby cesty na sousedním pozemku v majetku stěžovatelky, aniž by byla prokázána její odpovědnost. Soud nesprávně a v rozporu se zákonem posoudil otázku zavinění vzniku škody porušením prevenční povinnosti za současného porušení občanského soudního řádu. Soudní řízení bylo zatíženo podstatnými vadami a dokazování nebylo provedeno řádně. Důkazy navržené stěžovatelkou byly zamítnuty (znalecký posudek Ing. Karla Zemana o příčinách trhlin u rodinného domu), nebylo umožněno vyjádřit se k částečnému zpětvzetí žaloby a ve věci byl aplikován nesprávný právní předpis [zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), když měl být užit zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích].

4. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti peněžitému nároku nepřevyšujícímu zákonem stanovený limit, aniž by šlo o některou ze stanovených výjimek. Dle přesvědčení stěžovatelky dovolací soud žalovanou částku neposuzoval kompletně, ale jako dva samostatné a navzájem nezávislé nároky, přestože nebyly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud zasáhl do jejích ústavně zaručených práv tím, že spor označil za bagatelní a nevzal v úvahu významnost sporu pro stěžovatelku a široké okolí.

5. Dle přesvědčení stěžovatelky uvedená rozhodnutí, jež porušila její právo na spravedlivý proces, jsou výrazem libovůle soudů při rozhodování, a proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných tzv. podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem "podústavního" práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem "podústavního" práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy "podústavního" práva ze strany obecných soudů se dovolává též stěžovatelka v nyní projednávané věci.

9. Pokud stěžovatelka namítá, že se soudy vůbec nevypořádaly s otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatelky a vzniklou škodou, Ústavní soud její názor nesdílí. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. Řešení této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu a jednak teorie adekvátnosti kausálního nexu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 312/05 ze dne 1. 11. 2007 (N 177/47 SbNU 353)].

10. Ústavní soud poukazuje na to, že vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zakládá zákon i tzv. generální prevenci - obecnou povinnost každého počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a jiných hodnotách. Porušení této povinnosti je zároveň porušením povinností ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. Povinnostmi vlastníka pozemku ve vztahu k sousedním pozemkům jsou nejenom povinnosti v zákoně stanovené, ale i ty, které plynou z tzv. generální prevence, a to nejen ve vztahu k sousedním nemovitostem. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující nebo snižující riziko vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách. Pokud škoda hrozí, je vlastník nemovitosti povinen učinit vhodná opatření k jejímu odvrácení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 2471/2000).

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav a z jeho odůvodnění vyplynulo, že pokud se stěžovatelka rozhodla k "výstavbě komunikace" pro spojení pozemku pana Poisla s obecní komunikací, měla mít tato výstavba náležitosti dané zákonem. Těmto závěrům přisvědčil i odvolací soud, který skutková zjištění považuje za správná, naopak odvolací námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se rozsahu škody i její výše vyplývají z provedených důkazů. Nárok žalobců na náhradu škody správně posuzoval dle občanského zákoníku, a to dle § 415, § 420 odst. 1 a § 127 odst. 1 obč. zák.. Správně také posuzoval, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti stěžovatelky za vzniklou škodu, tedy vznik škody, porušení právní povinnosti, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou a presumované zavinění. Stěžovatelka jako vlastník pozemku č. Xvk. ú. Jivno porušila obecnou prevenční povinnost stanovenou v § 415 obč. zák. počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku. Tato povinnost vlastníka nemovitosti vyplývá též z ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák., podle kterého vlastník věci nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené, a to bez toho, že by uskutečnil dostatečná opatření na upevnění stavby nebo pozemku. V řízení bylo prokázáno, že výstavba účelové komunikace probíhala se souhlasem stěžovatelky, avšak bez jakékoli stavební dokumentace; cestu zbudoval se souhlasem stěžovatelky pan Poisl a užíval ji k dopravě stavebního materiálu při stavbě rodinného domu. Stěžovatelka, ačkoliv byla žalobci vyzvána k zamezení vzniku hrozících škod, žádná vhodná opatření neučinila. Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně v tom, že stěžovatelka porušila jako vlastník pozemku své povinnosti, když porušení prevenční povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. je zároveň porušením povinnosti dle § 420 odst. 1 obč. zák. Pokud jde o posouzení porušení povinnosti, lze odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dle ustanovení § 157 o. s. ř. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že všechny předpoklady odpovědnosti stěžovatelky za škodu vzniklou žalobcům jsou v daném případě naplněny.

12. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky ohledně porušení procesních pravidel či provádění důkazů Ústavní soud uvádí, že nikterak nedosahují ústavněprávní relevance, nýbrž se týkají toliko přehodnocování důkazů učiněných ze strany obecných soudů. Zde lze přitom odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. za všechny nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

13. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal, argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti považuje toliko za pokračující polemiku s jimi vyřčenými závěry. Jejich věcné projednání by přitom z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost [viz čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

14. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.

15. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru