Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 232/96Nález ÚS ze dne 19.12.1996K pravomoci v procesu znárodňování. K zásadě, že ÚS není vázán rozsahem ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkretroaktivita
státní orgán
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 142/6 SbNU 545
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.232.96
Datum podání22.08.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

115/1948 Sb.

146/1948 Sb.

182/1993 Sb., § 82 odst.2 písm.a

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 232/96 ze dne 19. 12. 1996

N 142/6 SbNU 545

K pravomoci v procesu znárodňování. K zásadě, že ÚS není vázán rozsahem ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 19. prosince 1996 ve

věci ústavní stížnosti P. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze

dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se zamítá

dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května

1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3

Cdon 369/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 22.

srpna 1996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího

soudu ČR ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se

zamítá dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.

května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92 (žalobce P. M.

proti žalovanému P., státnímu podniku, o vydání nemovitostí).

Napadeným rozhodnutím se stěžovatelé cítí být dotčeni na svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z Ústavy, Listiny

základních práv a svobod a z mezinárodních smluv o lidských

právech a svobodách podle čl. 10 Ústavy.

Ze spisu sp. zn. 8 C 13/92, jenž si Ústavní soud vyžádal od

Obvodního soudu pro Prahu 8, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se za sebe i "na místě" vedlejších účastníků

v řízení před obecnými soudy domáhal vydání nemovitostí podle

§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. září

1992, sp. zn. 8 C 13/92 uložil žalovanému státnímu podniku P.

uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí když

konstatoval, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo

v rozhodném období, a to bez náhrady, aniž rozhodnutí o znárodnění

bylo majitelům doručeno. V odvolacím řízení Městský soud v Praze

usnesením ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 20 Co 526/92, z důvodu

nedostatečného objasnění skutkových aspektů rozhodované věci

zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil

k dalšímu řízení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. ledna

1995, sp. zn. 8 C 13/92, byla žaloba stěžovatele na vydání věci

zamítnuta s poukazem na skutečnost, že se mu nepodařilo prokázat

provedení znárodnění předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy

platnými předpisy. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22.

května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil. Důvodem tohoto rozhodnutí byl závěr, podle kterého

navrhovatel v řízení před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno.

Soud konstatoval, že navrhovatel své tvrzení o naplnění skutkové

podstaty § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, dokládal pouze výpisem z pozemkové knihy,

v němž je zaneseno, že podle dekretu prezidenta republiky č.

101/1945 Sb. a výměru ministerstva výživy ze dne 20. května 1949,

čj. 50581-V/4-49, bylo vloženo právo vlastnické daných nemovitostí

pro firmu Spojené lihovary a octárny, n. p., Praha, nepředložil

však důkaz uvedeným výměrem za účelem posouzení rozporu s tehdy

platnými předpisy, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)

zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V doplnění svého dovolání proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 22. května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, (na č. l.

115-116) navrhovatel předložil dovolacímu soudu ověřený opis

výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 20.

května 1949, čj. 50581-V/4-49, kterým byl stanoven rozsah

znárodnění předmětných nemovitostí.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. května 1996, sp. zn.

3 Cdon 369/96, dovolání zamítl. Dle jeho názoru šlo v daném

případě o znárodnění, uskutečněné na základě zákona č. 115/1948

Sb., podle kterého bylo znárodnění zestátněním provedeno

retroaktivně dnem 1. ledna 1948. Soud odkázal na ustanovení čl.

I § 1 odst. 3 uvedeného zákona, podle něhož byl ministr výživy

zmocněn vyhlásit v Úředním listě, které podniky a závody byly

znárodněny. V posuzované věci se tak stalo vyhláškou č. 1476/1948

Úředního listu. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že na daný

případ se nevztahovala povinnost státu vyplatit za znárodněný

majetek náhradu a dále vlastnické právo státu k zestátněným

nemovitostem nevzniklo intabulací, jelikož se nejednalo o převod,

nýbrž o přechod vlastnictví. Všechny tyto závěry vedly ke

konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými

listinnými důkazy nebylo doloženo jeho tvrzení, že v daném případě

přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež

by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

V ústavní stížnosti je Nejvyššímu soudu vytýkáno, že ve svém

rozhodnutí nenavazuje na obsah předchozího řízení, nereaguje na

skutečnost, že doklad o znárodnění byl do spisu již založen

a nahrazuje, dle mínění stěžovatele, již zřejmě nesprávný

požadavek předložení listiny o znárodnění zcela novými právními

důvody, tedy odkazem na zákon č. 115/1948 Sb. a tím i na

retroaktivní termín znárodnění, který měl, podle názoru Nejvyššího

soudu, předcházet 25. únoru 1948. Stěžovatel dále trvá na

konstitutivnosti intabulace i v případě přechodu vlastnictví, čímž

v daném případě argumentuje ve prospěch naplnění žalovaného

restitučního titulu a poukazuje i na protiprávní materiální

aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. i zákona č.

115/1948 Sb. vzhledem ke znárodňovaným nemovitostem. Nejvyššímu

soudu konečně vytýká procesní pochybení, když tento vnáší do

řízení nové hledisko, k němuž účastník nemá možnost se vyjádřit.

Z uvedeného dovozuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 11 a 36 Listiny

základních práv a svobod, jakož i dalších ustanovení ústavních

zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření

Nejvyššího soudu.

V něm předseda senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu poukazuje na

skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti právní úpravě,

obsažené v příslušných znárodňovacích předpisech, přičemž soudům

v občanském soudním řízení ovšem umožňuje ustanovení § 6 odst. 1

písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

pouze posouzení toho, zda tu nedošlo ke znárodnění zestátněním

v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Dále odkazuje na

argumentaci Nejvyššího soudu, obsaženou v napadeném rozhodnutí,

týkající se rozlišení přechodu vlastnictví podle znárodňovacích

předpisů a podle obecné úpravy, zakotvené v obecném zákoníku

občanském z roku 1811, který platil až do 1. ledna 1951. Na

základě uvedeného se předseda senátu Nejvyššího soudu neztotožňuje

s názorem, vyjádřeným v ústavní stížnosti, podle něhož mělo

napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dojít k dotčení stěžovatele

na jeho základních právech a svobodách.

II.

Při přezkoumání souladu napadeného rozhodnutí Nejvyššího

soudu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy neshledal Ústavní soud žádné pochybení v možnosti původního

právního posouzení předmětné věci ve stadiu rozhodování

o dovolání. Ústavní soud se dále ve svém rozhodování neodchýlil od

právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož ke znárodnění

zestátněním v daném případě došlo na základě zákona č. 115/1948

Sb.

Nejvyšší soud však z tohoto konstatování dovozuje dva závěry,

jež nejsou navzájem slučitelné. Závěrem prvním je akceptace

retroaktivity uvedeného zákona (čl. I § 1), z čehož by ale

vyplývalo, že ke znárodnění došlo před rozhodnou dobou. Současně

je, z uvedeného pohledu nadbytečně, analyzován postup znárodňování

v dané věci a vztah právní úpravy znárodnění a obecné úpravy,

obsažené v občanském zákoníku, a dovozuje se nenaplnění skutkové

podstaty restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V otázce posouzení retroaktivity zákona č. 115/1948 Sb. se

Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu ČSFR,

vyjádřeným v nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 597/92

(publikované pod č. 16 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu

ČSFR, ročník 1992), jakož i s jeho zdůvodněním. Jádro tohoto

názoru spočívá v následujícím konstatování: "Zákon č. 115/1948 Sb.

byl koncipován jako nástroj třídního boje, jehož účelem bylo

upevnit diktaturu totalitní moci. O tom svědčí i jeho

retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického

práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem

vlastnit i se základními principy právního státu. Dobu vzniku

majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je proto nutno

vztáhnout k datu přijetí zákona č. 115/1948 Sb., tedy k datu 28.

dubna 1948."

V souvislosti s další argumentací Nejvyššího soudu nutno

uvést následující. Ústavní soud při rozhodování o ústavní

stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené

ústavněprávní argumentace, jak plyne zejména z § 82 odst. 2 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb. V této souvislosti nelze než přisvědčit

vedlejšímu účastníku, státnímu podniku P., že ústavněprávní

zdůvodnění ústavní stížnosti není případné.

Ustanovením čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb. byl

ministr výživy zmocněn rozhodnout o tom, jsou-li splněny podmínky

pro znárodnění podle čl. I uvedeného zákona. Ministryně výživy tak

učinila vyhláškou č. 1476/1948 Úředního listu, ve které je pod

bodem E. 13. vyhlášeno znárodnění octárny "C. F. Piering"

(majitele veřejné obchodní společnosti). V závěrečném ustanovení

se přitom stanoví, že o rozsahu znárodnění daného podniku (jakož

i dalších, vymezených negativní enumerací) bude rozhodnuto

zvláštním výměrem. Za takový nutno považovat výměr ministerstva

výživy ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, jenž ale nebyl

vydán ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za

ministryni úředníkem ministerstva.

Ústavní soud ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 114/93

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.1, s. 165-173) dospěl ke

stanovisku, podle něhož rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění

v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné

či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené,

byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tato právní konstrukce

byla spjata s následujícím předpokladem: Nemá-li se, alespoň

v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim, založený

zákonem č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze "třídní vůle", čili

pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než že samotný proces

znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající dály se

pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra

a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za

jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jeho podřízeného

úředníka bez ústavní odpovědnosti.

Uvedený závěr se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Z výše

uvedených zjištění, provedených Ústavním soudem, vyplývá, že

v daném případě předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném

období znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými

předpisy (čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb.), v důsledku

čehož byl naplněn restituční titul, obsažený v ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zdali pochybení soudu

při aplikaci hmotného i procesního práva nabylo intenzity dotčení

základních práv a svobod, obsažených v ústavních zákonech

a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní

jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které zahrnují i zákaz

retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu

(viz nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 215/94). Argument Nejvyššího

soudu retroaktivitou zákona č. 115/1948 Sb. shledává proto Ústavní

soud za stojící v rozporu s čl. 1 Ústavy.

Podmínkou naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je přechod věcí na stát v rozhodném období znárodněním,

vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Pokud

Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ke konstatování, podle

něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy

nebylo doloženo tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci,

uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno

v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, pak v uvedeném

závěru absentuje jak analýza tehdejší právní úpravy znárodňování

ohledně pravomoci jej provádět, tak i její srovnání s důkazem

ověřenými fakty (tj. se skutečností porušení pravomoci, když dle

zjištění Ústavního soudu, plynoucího z výměru ministerstva výživy

ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, tento nebyl vydán

ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za

ministryni úředníkem ministerstva). Ústavní soud v této

souvislosti odkazuje i na zdůvodnění svých nálezů ohledně

opomenutých důkazů (ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 61/94

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, s. 51-55), III. ÚS 55/95

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 109-112)). Z uvedených

důvodů nutno považovat postup Nejvyššího soudu v dané věci za

stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, jakož i s čl. 95 odst. 1 Ústavy, v důsledku čehož

Ústavnísoud ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, zrušil.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně 19. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru