Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 232/95Nález ÚS ze dne 22.02.1996K ústavní zásadě práva na zákonného soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
příslušnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/5 SbNU 101
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.232.95
Datum podání26.09.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 4, čl. 82, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 26

335/1991 Sb., § 7 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996

N 15/5 SbNU 101

K ústavní zásadě práva na zákonného soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 22. 2. 1996 v ústním jednání

a v III. senátě ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupeného

JUDr. M. K., proti Krajskému soudu v Praze, takto:

Usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 1995, sp.

zn. Nt 159/95, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8.

1995, sp. zn. 10 To 464/95, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), stran níž nebyly shledány vady, které by bránily

jejímu meritornímu projednání (§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72

odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel pravomocné

usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 1995 (sp. zn.

Nt 159/95) spolu s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17.

8. 1995 (sp. zn. 10 To 464/95) a tvrdil, že oběma rozhodnutími

obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně

zaručené základní právo plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, a to tím, že o prodloužení jeho vazby

v trestní věci, vedené nyní před Krajským státním zastupitelstvím

v Praze (sp. zn. Kzv 65/95), rozhodoval soud (soudce) místně

nepříslušný, totiž Okresní soud Praha-východ.

V podrobném odůvodnění ústavní stížnosti pak svá tvrzení

blíže rozvedl v tom smyslu, že do vazby byl vzat k návrhu

Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi dne 21. září

1994, a to usnesením Okresního soudu tamtéž, že týž soud

k příslušnému návrhu později jeho vazbu prodloužil do 19. srpna

1995, zatímco o jejím dalším prodloužení do 19. listopadu 1995

(v rozporu s ust. § 26 odst. 1 tr. ř. a § 26 odst. 2 tr. ř.), již

rozhodl Okresní soud pro Prahu-východ. Stížnost, jím podaná do

usnesení o posledním prodloužení vazby, byla však neúspěšná, neboť

Krajský soud v Praze, jako soud stížnostní, i když ve svém

rozhodnutí připustil věcnou správnost vznesených námitek, dospěl

k závěru, že navzdory tomu, byly u stěžovatele shledány vazební

důvody ve smyslu ust. § 67 lit. a), b) tr. ř., a proto,

přezkoumávaje podanou stížnost ve smyslu § 147 odst. 1 tr. ř.,

s odkazem na správnost skutkových zjištění a právní posouzení

soudem I. stupně, tento soud stížnost zamítl, když jinak své

vývody uzavřel úvahou, že i když namísto Okresního soudu v Mladé

Boleslavi, jako soudu místně i věcně příslušného, ve věci

rozhodoval Okresní soud Praha-východ, jednal tak, jako "soud

místně (nikoli však věcně) nepříslušný", čímž ovšem "nelze

znehodnocovat jeho jinak správné rozhodnutí, neboť i tento soud,

po přenesení věcné příslušnosti před krajského státního zástupce

v Praze, je soudem, v jehož obvodě je uvedený státní zástupce

podle justiční hierarchie činný".

V obou rozhodnutích obecných soudů stěžovatel, jak již

řečeno, spatřuje porušení ústavně zaručeného základního práva,

a proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí, jak vpředu jsou

označena, zrušil.

Účastník řízení, Krajský soud v Praze, vyjádřením předsedkyně

příslušného senátu (§ 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí a v závěrečném návrhu při ústním

jednání dne 7. 12. 1995 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost

stěžovatele zamítl, neboť - stručně shrnuto - "zásadní aspekt

posuzované věci spočívá v kritériích věcné příslušnosti, která

nelze obejít; protože tato kritéria napadenými rozhodnutími

porušena nebyla (a pokud ano, byla tato vada zhojena okamžikem,

kdy obecný soud I. stupně ve věci začal jednat), napadené

rozhodnutí netrpí takovými vadami, jaké jim přisuzuje stěžovatel".

Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Praze svého

práva, plynoucího z postavení vedlejšího účastníka (§ 76 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb.), nevyužil, k podané ústavní stížnosti se

nevyjádřil a ústního jednání se nezúčastnil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z vyžádaných spisů Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn.

4 Nt 507/94, 4 Nt 602/95 a 4 Nt 803/95, jakož i ze spisu Okresního

soudu Praha-východ, Ústavní soud zjistil, že skutková tvrzení

stěžovatele, jak shora jsou shrnuta, jsou správná a zcela

odpovídají tvrzenému procesnímu průběhu v rozhodování o jeho

vazbě. Pro další úvahy proto zcela postačí na tato tvrzení

stěžovatele, jako tvrzení prokázaná, odkázat; k věci však sluší

dodat, že z protokolu, sepsaného před Okresním soudem v Mladé

Boleslavi dne 21. 9. 1994 (sp. zn. 4 Nt 507/94), je patrno, že

proti stěžovateli bylo dne 19. 9. 1994 vzneseno obvinění pro

trestný čin podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, 4 tr. z., tedy pro

trestný čin ohrožený trestem odnětí svobody se sazbou od 5 do 12

let, takže již od okamžiku vznesení obvinění muselo být všem

orgánům v této trestní věci činným zřejmé, že dojde-li k podání

obžaloby, bude k jejímu projednání příslušný, jako soud I. stupně,

krajský soud (§ 17 tr. ř., R 32/77); budí proto jisté pochybnosti,

jestliže Krajské státní zastupitelství v Praze svůj návrh na

prodloužení vazby stěžovatele ze dne 18. 7. 1995, podaný místně

nepříslušnému soudu (tj. Okresnímu soudu Praha-východ), odůvodňuje

tvrzením, že stěžovatelova věc byla z důvodu věcné příslušnosti

postoupena tomuto zastupitelství dne 14. 4. 1995 (§ 158 odst. 1

al. 1 tr. ř.), že k okamžiku postoupení věci "je dokazování

neúplné", případně, že do té doby "nebyly v potřebném rozsahu

provedeny důkazy k prověření obhajoby obviněného" (tj. stěžovatele

- č. l. 1 spisu Okresního soudu Praha-východ zn. Nt 159/95). Tyto

okolnosti však pro posouzení ústavní stížnosti nebyly shledány

jako rozhodující, neboť ústavní stížnost k samotným důvodům vazby

zaměřena nebyla; proto jim také Ústavní soud nevěnoval větší

pozornost.

Z odůvodnění usnesení obecného soudu II. stupně je patrno, že

tento soud při rozhodování o stížnosti stěžovatele odmítl jeho

námitku, co do soudu, který o prodloužení vazby rozhodoval v I.

stupni, jako nedůvodnou, a to s poukazem na to, že napadené

rozhodnutí vydal sice soud I. stupně místně, nikoli však věcně

nepříslušný a jeho rozhodnutí označil za "jinak správné".

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 19 spisu Ústavního

soudu) je vyšetřování proti stěžovateli již skončeno a dne 17.

11. 1995 byla Krajským státním zastupitelstvím v Praze Krajskému

soudu tamtéž (4 T 96/95) na stěžovatele podána obžaloba s právní

kvalifikací inkriminovaného skutku shodnou s obviněním.

Lze tedy - co do skutkové stránky věci - uzavřít zjištěním,

že stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu

v Mladé Boleslavi (§ 26 odst. 1 tr. ř.), že tento soud také

v průběhu doby opakovaně ve věci rozhodoval (o žádostech

o propuštění z vazby, o prodloužení vazby), že posléze vazba

stěžovatele byla prodloužena do dne 19. 11. 1995, to však

pravomocným usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7.

1995 (sp. zn. Nt 159/95) ve znění usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 17. 8. 1995 (sp. zn. 10 To 464/95), že v současné době je

vyšetřování proti němu skončeno, a že spis s obžalobou byl

předložen k rozhodnutí o ní Krajskému soudu v Praze.

Podle své Ústavy je Česká republika - mimo jiné - právním

státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana

(čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); chránit tato práva a svobody

přináleží soudům (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které ve výkonu

soudní moci jsou nezávislé (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž soudce je ve

svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 al. 1 úst. zák. č. 1/1993

Sb.). Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci, jakož

i nestrannost jejího výkonu, je zvlášť zdůrazněna dalším ústavním

příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci

(čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod, § 7 odst.

2 zák. č. 335/1991 Sb.).

Posléze zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela

nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci,

která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně

dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak

představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že

k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem

daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada

pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé

důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc".

Provedení zmíněného ústavního imperativu přikazuje ústavní

pořádek republiky zákonu (čl. 38 odst. 1 al. 2 Listiny základních

práv a svobod); jím je v oblasti trestního soudnictví předpis

trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,

v současně platném znění), dle něhož k provádění úkonů

v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je

činný státní zástupce, který podal příslušný návrh a takto:

příslušný soud je příslušný k provádění všech úkonů soudu po celé

přípravné řízení (§ 26 odst. 1, 2 tr. ř.), když výjimka plynoucí

z § 26 odst. 2 za čárkou tr. ř. ve stěžovatelově věci nepřichází

v úvahu.

Jestliže tedy stěžovatel byl ve své trestní věci po vznesení

obvinění k návrhu státního zastupitelství vzat do vazby - ve shodě

se zákonem (trestním řádem) - usnesením soudce Okresního soudu

v Mladé Boleslavi, stal se tento soud ve smyslu již citovaného

ustanovení trestního řádu místně i věcně příslušným pro celé

přípravné řízení a - za podmínek zmíněných dříve - takto založená

příslušnost trvala až do skončení vyšetřování; tím byl současně

v jeho trestní věci, v souladu s plánem práce označeného soudu,

dán soudce, jemuž po rozumu ústavního příkazu nesměl být po dobu

vyšetřování stěžovatel odňat (zákonný soudce).

Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by

důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem

na "jinak věcnou správnost" rozhodnutí, které bylo vydáno

v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti,

ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě

ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost

škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti

soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru; ostatně výklad

podaný před Ústavním soudem předsedkyní odvolacího senátu obecného

soudu II. stupně (č. l. 28 spisu Ústavního soudu), totiž, že vada

nepříslušnosti soudu byla zhojena okamžikem, kdy obecný soud I.

stupně o podnětu začal jednat, neobstojí ani z hlediska procesních

předpisů samotných. Nelze totiž přehlédnout, že v oblasti

trestního soudnictví (a contr. § 105 odst. 1 al. 2 o. s. ř.) nemá

vznesená námitka oporu v současném procesním právu, jednak

- i kdyby tomu tak nebylo - o návrhu státního zastupitelství

jednal místně nepříslušný soud v neveřejném zasedání, tedy

v jednání bez přítomnosti stěžovatele, který tak v řízení před

tímto soudem ani neměl procesní příležitost námitku místní

nepříslušnosti jednajícího soudu uplatnit.

Pochybily proto obecné soudy obou stupňů, jestliže - bez

ohledu na ústavní principy a v rozporu s procesními zásadami

trestního řádu - rozhodly ve stěžovatelově trestní věci způsobem,

jak v napadených rozhodnutích se stalo; tímto ovšem protiústavně

zasáhly do stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva

plynoucího z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

a současně nesplnily ani svou povinnost přikázanou jim čl. 95 al.

1 Ústavy (úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Nezbylo proto, aniž by Ústavní soud zkoumal důvodnost

stěžovatelovy vazby, než z vylíčených důvodů ústavní stížnosti

zcela vyhovět (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) a obě,

protiústavními vadami postižená, rozhodnutí zrušit (§ 82 odst. 3

lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se

nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993

Sb.).

V Brně dne 22. 2. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru