Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2319/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
Dovolání
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.2319.20.1
Datum podání10.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.1, § 241a odst.2, § 242 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2319/20 ze dne 16. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Milana Klesnila, GASTROKONTAKT - KLESNIL, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 33 Cdo 238/2020-477 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2019 č. j. 13 Co 148/2016-400, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Jarmily Kostřicové, 2) Marie Pechkové, 3) Mgr. Jitky Frühaufové, 4) Aleny Ponkové, 5) Mgr. Ing. Jaroslava Kubeše, advokáta, sídlem Práčská 1881/14, Praha 10 - Záběhlice, vedlejší účastníci 2) - 5) zastoupeni Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá strana, 6) Ilony Ratajové, 7) Romana Mrázka, 8) Louisy Mrázkové, 9) Riy Mrázkové, 10) Fondu ohrožených dětí, sídlem Na Poříčí 1038/6, Praha 1 - Nové Město, a 11) Nadace Naše dítě, sídlem Ústavní 91/95, Praha 8 - Bohnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal po původních žalovaných [právních předchůdkyních vedlejších účastníků řízení č. 1) - 11)] zaplacení částky ve výši 56 965 430 Kč s příslušenstvím, která měla představovat provizi za zprostředkování prodeje nemovitostí - pozemků (dále též "předmětné nemovitosti) - v podílovém spoluvlastnictví původních žalovaných.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2019 č. j. 13 Co 148/2016-400 změnil jemu předcházející [a s výjimkou Mgr. Ing. Jaroslava Kubeše (vedlejšího účastníka řízení č. 5) - právního zástupce původních žalovaných, který vystupoval při jednáních o zprostředkování prodeje nemovitostí] vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 9. 2014 č. j. 7 C 166/2008-202, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 C 166/2008-246, tak, že žalobu zcela zamítl; vůči vedlejšímu účastníkovi č. 5) zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, která doplnil provedením důkazů e-mailovou komunikací mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení č. 5) v průběhu procesu jednání o podobě kupní smlouvy. Vzal za prokázané, že původní žalované prostřednictvím vedlejšího účastníka řízení č. 5) sice o uzavření zprostředkovatelské smlouvy se stěžovatelem jednaly, avšak nebylo prokázáno, že by tato smlouva mezi dubnem až srpnem 2006 byla uzavřena, a k jejímu uzavření nedošlo ani do data uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti (13. 12. 2007). Městský soud konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno [srov. § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] ohledně uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Městský soud uzavřel, že stěžovatel neměl jak ve vztahu k původně žalovaným, tak ve vztahu k jejich právnímu zástupci (vedlejšímu účastníkovi řízení č. 5) na požadované plnění právo, protože na podstatných náležitostech zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), se smluvní strany neshodly, jinak řečeno, smlouvu neuzavřely.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 238/2020-477 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Namítal-li stěžovatel, že městský soud pochybil, nezopakoval-li dokazování z řízení před obvodním soudem, ale pouze je doplnil, nenapadl tím žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že městský soud provedl v řízení důkazy e-mailovou komunikací a zjistil, že původní žalované se stěžovatelem smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí neuzavřely. Oproti tomuto skutkovému závěru totiž stěžovatel tvrdil, že zprostředkovatelská smlouva s ujednáním o výši provize uzavřena byla. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., však není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel městský soud. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., resp. v § 211 o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Výtkami, že městský soud nepostupoval v intencích § 118a o. s. ř. (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), že vydal rozhodnutí, které nebylo předvídatelné, že přehlédl "eventuální nárok na vydání bezdůvodného obohacení" a že se nezabýval údajným procesně právním uznáním části nároku, namítal stěžovatel vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však Nejvyšší soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje procesní stav a obsah napadených rozhodnutí. Namítá, že pokud se městský soud odchýlil od obvodního soudu a dospěl k závěru, že k uzavření zprostředkovatelské smlouvy nedošlo, měl činnost stěžovatele, kterou pro právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení vyvíjel, posoudit jako plnění ve prospěch těchto právních předchůdkyň bez právního důvodu anebo jako nepřikázané jednatelství v jejich prospěch. Vedlejším účastníkům řízení mělo být uloženo vydat bezdůvodné obohacení. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání posoudil jako nepřípustné. Vyslovuje přesvědčení, že specifikoval jak právní otázku, tak její ustálené řešení v judikatuře Nejvyššího soudu, od něhož se městský soud odchýlil. Dospěl-li městský soud k odlišnému právnímu názoru než stěžovatel, resp. k tomu, že jeho nárok je možné po právní stránce podřadit pod jinou právní normu, byl povinen o nároku rozhodnout. Městskému soudu dále vytýká, že z důkazů provedených obvodním soudem vyvodil odlišné skutkové závěry, aniž by však provedení těchto důkazů zopakoval, jakož i to, že stěžovatele o odlišných skutkových závěrech nepoučil a nedal mu žádnou příležitost s tímto odlišným názorem polemizovat. Tím porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zasáhl do práva na soudní ochranu. Závěr městského soudu je podle stěžovatele v extrémním rozporu s obsahem spisu. Zdůrazňuje, že došlo ke splnění všech požadavků na uzavření zprostředkovatelské smlouvy, což odpovídá i provedenému dokazování. Rozhodnutí městského soudu nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Proti napadenému rozhodnutí městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a od obvodního soudu příslušný spis (sp. zn. 7 C 166/2008).

9. Nejvyšší soud ve vyjádření pouze zopakoval, proč neshledal dovolání stěžovatele přípustným (vztažení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. k vlastní verzi skutkového stavu a uplatnění námitek týkajících se vad řízení).

10. Městský soud pouze stručně odkázal na svoje rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.

11. Vedlejší účastníci řízení č. 2), 3), 4) a 5) vyslovují přesvědčení, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K námitce stěžovatele, že nedospěl-li městský soud k tomu, že nedošlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, měl nárok stěžovatele posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, uvádí, že jde o polemiku se skutkovými zjištěními. Kromě toho zdůrazňují, že v průběhu řízení bylo důkazy prokázáno, že stěžovatel pro ně žádnou činnost vedoucí ke zprostředkování prodeje nevykonal. Argumentace stěžovatele ohledně nepředvídatelnosti rozhodnutí považují za účelovou a nelegitimní. Procesní situace podle jejich názoru dlouhodobě, a tedy předvídatelně, směřovala převážně k otázce vzniku zprostředkovatelského vztahu. Městský soud vyšel z podrobného skutkového zjištění a jen je oproti obvodnímu soudu jinak právně kvalifikoval. Závěrem vedlejší účastníci řízení uvádějí, že stěžovatel neposkytoval zprostředkovatelské služby původním žalovaným jako prodávajícím, nýbrž straně kupující.

12. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení setrvává na názoru o důvodnosti jeho ústavní stížnosti. Opakuje, že Nejvyšší soud pochybil, neshledal-li jeho dovolání přípustným, čímž nenapravil protiústavní postup městského soudu, který spočíval v tom, že městský soud vyvodil z důkazů provedených obvodním soudem odlišné skutkové závěry, aniž by rozhodné důkazy sám zopakoval či aniž by stěžovatele o těchto odlišných skutkových závěrech poučil. Tím byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, jak je vymezena v judikatuře Ústavního soudu [např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255 nebo ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 173/06 (N 176/43 SbNU 23) ve vztahu k poučovací povinnosti]. Obecným soudům konečně vytýká nedostatečnost odůvodnění jejich rozhodnutí.

V.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu. Ústavní soud se nejprve zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání odmítl, protože nevymezil způsobilý dovolací důvod (stěžovatel napadal správnost a úplnost skutkových zjištění) a nadto namítal už jen vady řízení, k nimž však lze přihlížet pouze v případě, je-li dovolání přípustné. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a zejména ohledně vymezení způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

15. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že důvodem odmítnutí dovolání byla absence řádného vymezení dovolacího důvodu, neboť stěžovatel v dovolání jednak brojil proti skutkovým zjištěním, když zpochybňoval závěr městského soudu, že k uzavření zprostředkovatelské smlouvy nedošlo, jednak když namítal vady řízení, které však samy o sobě (není-li dovolání přípustné) rovněž nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že v dovolání musí být vedle ostatních náležitostí mimo jiné uveden důvod dovolání, tj. nikoliv jen to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě absence tohoto vymezení je dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení a posouzení splnění náležitostí dovolání a jeho následné odmítnutí je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny především obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů.

16. Postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.

17. Stěžovatel sice vyslovuje přesvědčení, že v dovolání specifikoval jak právní otázky, tak jejich ustálené řešení v judikatuře Nejvyššího soudu, od něhož se městský soud odchýlil, avšak Ústavní soud si ze zaslaného spisu ověřil, že tomu tak není. Ze stěžovatelova dovolání (viz č. l. 436 a násl. vyžádaného spisu) se podává, že Nejvyššímu soudu předložil k řešení celkem 6 otázek hmotného a zejména procesního práva, avšak žádná z nich přípustnost dovolání založit nemohla.

18. K procesní otázce, zda se městský soud mohl odchýlit od skutkových zjištění učiněných obvodním soudem, aniž by důkazy zopakoval, uvedl Nejvyšší soud, že touto otázkou nenapadal stěžovatel žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. Od výše uvedené otázky se pak odvíjela jediná dovolací otázka týkající se hmotného práva, zda došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 a násl. obč. zák., která byla jednoznačně zodpovězena městským soudem, jenž - vycházeje ze skutkových zjištění obvodního soudu a po doplnění dokazování o e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelem a právním zástupcem původních žalovaných (nyní pátým vedlejším účastníkem řízení) - dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřena nebyla, neboť se smluvní strany nedohodly na jejích podstatných náležitostech, mezi něž náleží označení stran, tedy zájemce a zprostředkovatele, určení smlouvy, kterou chce zájemce uzavřít (kupní, směnná, o dílo, pracovní atd.), a především určení odměny zprostředkovateli (provize). Zpochybňoval-li stěžovatel závěr městského soudu, že zprostředkovatelská smlouva uzavřena nebyla, přičemž poukazoval na nesprávné hodnocení důkazů městským soudem, skutečně tím uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (nesprávnost skutkových zjištění), jímž nelze přípustnost dovolání založit.

19. Stejně tak nebyla přiléhavá dovolací námitka ohledně poučovací povinnosti městského soudu. Poučovací povinnost by nastoupila v případě, kdyby se městský soud chtěl odchýlit od skutkových zjištění obvodního soudu. Městský soud však ze skutkových zjištění obvodního soudu vyšel, jen je po právní stránce vyhodnotil jinak, tedy že z daného skutkového stavu uzavření zprostředkovatelské smlouvy nevyplynulo, neboť se smluvní strany nedohodly na jejích podstatných náležitostech. Nemohlo jít přitom ani o překvapivé nebo nepředvídatelné rozhodnutí, neboť vedlejší účastníci řízení uzavření zprostředkovatelské smlouvy zpochybňovali ve svých podáních od samého počátku řízení.

20. Zbývajícími procesními otázkami [absence poučovací povinnosti; přehlédnutí eventuálního nároku na vydání bezdůvodného obohacení; nevěnování se procesně právnímu uznání části nároku; nesprávné vyhodnocení § 143 o. s. ř. ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi řízení č. 5)] pak stěžovatel skutečně uplatňoval vady odvolacího řízení, které však rovněž přípustnost dovolání založit nemohly.

21. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci je závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost kvůli neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý, nemůže Ústavní soud za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozhodnutí městského soudu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práva připouští. Stručně řečeno, nepodal věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí městského soudu je tudíž nepřípustná.

22. Již jen nad rámec uvedeného lze podotknout, že z provedeného dokazování mj. rovněž vyplynulo, že snahou stěžovatele bylo primárně vyvíjet činnost ve prospěch kupujícího - obchodní společnost HIGHBURY, a. s., která vyplácela odměnu za konzultační služby související s předmětnými nemovitostmi obchodní společnosti INTERTEX INVEST, s. r. o., za niž vystupoval stěžovatel, jako její jednatel.

23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Proti rozsudku městského soudu ji pak odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru