Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2315/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2315.14.1
Datum podání08.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2315/14 ze dne 21. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: T. H. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, tř. Čs. armády 300, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 12 To 22/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 40 T 5/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, nedůvodný a pro jeho uložení nebyly splněny zákonné předpoklady. Má za to, že rozhodující soudy nezohlednily při stanovení výše trestu konkrétní podíl jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti a v jeho případě nedocenily aktivní přístup v průběhu trestního řízení, jeho spolupráci a snahu napomoci odhalení trestné činnosti. Odvolací soud, dovozuje dále stěžovatel, při stanovení výše trestů nepostupoval spravedlivě a vůči všem spolupachatelům podle stejných kritérií, když např. v rámci odvolacího řízení snížil trest obžalovanému P.V. H., který měl vůdčí vliv a byl hlavním organizátorem trestné činnosti.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.

Ústavní soud dotazem u Nejvyššího soudu ověřil, že stěžovatel (oproti specifikovaným spoluobviněným) dovolání nepodal.

Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, podání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje.

Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že

"z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu).

Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."

V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci (ústavní stížnost byla podána mimo rámec zastoupení advokátem 7. 7. 2014, k jejímu doplnění právní zástupkyní stěžovatele došlo podáním ze dne 9. 9. 2014).

Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že obecné soudy se otázkou druhu a výše trestu náležitě zabývaly, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při jeho ukládání řídily, a jejich závěrům není co - ústavněprávně - vytknout. Rozhodující soudy považovaly stěžovatele za hlavního organizátora předmětné trestné činnosti, přičemž zohlednily jeho doznání a pomoc při objasňování trestné činnosti spoluobžalovaných, a uložený trest nelze mít za výraz "libovůle" či "excesu". Stěžovatelem namítanou "nepředvídatelnost" soudního rozhodnutí lze identifikovat v situaci, kdy soud vystoupí z mezí ustáleného výkladu a aplikace právní normy, aniž by pro to podal rozumné a přesvědčivé důvody; tak tomu není v situaci, kdy se trest pohybuje (adekvátně) v rámci zákonné sazby a jeho určení se opírá o konkrétně popsané okolnosti případu, jež jsou objektivně relevantní, a výsledný závěr je i přesvědčivě odůvodněn.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru