Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2313/10 #2Usnesení ÚS ze dne 21.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříklegitimace/pasivní
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2313.10.2
Datum podání09.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.5, § 5 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2313/10 ze dne 21. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. Ch. P., 2/ K. R. a 3/ J. B., zastoupených Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského nám. 56, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2009, č. j. 41 C 16/2008-44, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 12. 5. 2009, č. j. 41 C 16/2008-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jejich občanskoprávní věci.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé, odvolávajíce se na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), domáhali, aby byla žalované Mgr. I. P. (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání vymezených spoluvlastnických podílů na označených nemovitostech.

Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje jak skutková zjištění, tak právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně (§ 219 o. s . ř.).

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 4. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 1208/2010-105, odmítl, když jimi předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c), § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jim odvolací soud vytkl, že neuplatnili své nároky u soudu vůči A. D. coby osobě, které byla věc vydána, za podmínek stanovených v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.; opomenul však, že ani vedlejší účastnice "výzvu neučinila" vlastním jednáním a stejně jako oni odvíjela své nároky z právního postupu Ing. S. P. (jejich právního předchůdce). Stěžovatelé dovozují, že vedlejší účastnice je "zvýhodněna na jejich úkor" v rozporu se zásadami spravedlnosti, neboť "do řízení" zahájeného Ing. S. P. (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/98) vstoupila současně s nimi a z téhož právního důvodu.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatelé v ústavní stížností namítají) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení § 5 odst. 2 a 5 zákona č. 87/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.

Ústavní soud je názoru, že nikoli.

Co do interpretace podmínek, jež podle uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených jak v rozhodnutí Nejvyššího soudu tak Ústavního soudu, což stěžovatelům připomenul již dovolací soud.

Dovolací soud odpověděl - a to zcela výstižně - i na námitky, které stěžovatelé vznášejí opětovně v ústavní stížnosti. Konstatoval, že původní žalobce Ing. S. P. uplatnil své restituční nároky proti osobě, jíž byla věc předtím restitučně vydána (A. D.) ve vazbě na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/96, 2/1997 Sb., N 133/6 SbNU 473, a odlišný - konečný - výsledek řízení v osobách jeho jednotlivých právních nástupců v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/98 byl dán jen tím, že vedlejší účastnice (na rozdíl od stěžovatelů) proti nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, rozhodnutí nižších soudů (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, č. j. 19 Co 475/2002-157, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002, č. j. 17 C 38/98-133) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, subjektově však omezeném toliko na dovolatelku, nikoli již na ostatní nástupce původního žalobce (tj. stěžovatele), pro které věc tohoto restitučního nároku naopak již skončila zamítavým rozsudkem městského soudu. Dovolací soud pak - zcela opodstatněně - položil důraz na to, že ve smyslu konstantního judikaturního výkladu vedlejší účastnice není pasivně legitimovanou osobou k restitučnímu nároku podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a že v řízení nynějším (na rozdíl od věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/98) již stěžovatelé nevystupují jako procesní nástupci Ing. S. P., pročež se nemohou dovolávat lhůt, jejichž zachování bylo s jím podanou žalobou spojováno.

Poukazují-li stěžovatelé na "nespravedlivé zvýhodnění" jejich "macechy", jestliže do původního řízení, které zahájil Ing. S. P., vstoupili "úplně ve stejný okamžik a z téhož důvodu", pak tedy přehlížejí, že vedlejší účastnice - oproti nim - toto řízení dovedla do (úspěšného) konce; oprávněně pak dovolací soud uzavřel, že tuto okolnost lze přičíst toliko k jejich tíži, jestliže nebyli dostatečně bdělí svých práv.

Neúspěch stěžovatelů, založený zejména nevyčerpáním mimořádného opravného prostředku v předchozím řízení, není možné bez dalšího ztotožňovat ani s tím "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil; jisté "ztížení možností" uplatnění oprávněných nároků představují procesní pravidla už z povahy věci, což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru