Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 231/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sp... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkazní břemeno
žaloba/na plnění
Nájem
nájemné
Byt
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.231.11.1
Datum podání24.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 683, § 420 odst.1, § 692 odst.1, § 693, § 442 odst.1, § 692 odst.2

99/1963 Sb., § 118a odst.1, § 118a odst.2, § 118a odst.3, § 118b odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 231/11 ze dne 17. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) D. N., b) D. N., c) MUDr. J. N. a d) Mgr. H. N., zastoupených JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Františkánská ul. 7, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 14 Co 441/2010-89 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. července 2010 č. j. 28 C 156/2010-63, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2011, napadají stěžovatelé oba v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky obecných soudů pro porušení ochrany jejich vlastnického práva, vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

V pravomocně skončeném řízení se stěžovatelé jako pronajímatelé po žalovaných E. J. a P. J. (dále jen "žalovaní") jako nájemcích bytu ve vlastnictví stěžovatelů domáhali zaplacení částky 31 885,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé uvádějí, že žalovaní užívali byt v jejich vlastnictví na základě nájemní smlouvy ze dne 19. 3. 2007. V předmětné smlouvě byla mimo jiné zakotvena povinnost nájemců udržovat byt a odstranit jeho poškození, v případě skončení nájmu vrátit všechny klíče, v opačném případě bylo zakotveno právo pronajímatele na náklady nájemce instalovat nový zámek. Byt měl být po skončení nájmu předán bíle vymalovaný, uklizený a ve stavu, v jakém byl nájemci převzat, tedy prázdný.

I když byli žalovaní ke splnění svých povinností vyplývajících ze smlouvy písemně dne 28. 7. 2009 vyzváni, své povinnosti nesplnili. Stěžovatelé proto odstranili závady po skončení nájmu v předmětném bytě na vlastní náklady.

Stěžovatelé tvrdí, že v důsledku toho, že žalovaní porušili povinnosti, vyplývající jednak z nájemní smlouvy a dále z ustanovení § 692 odst. 2, § 693 a § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), došlo ke vzniku fyzického poškození předmětu nájmu a tedy i ke škodě na jejich majetku.

Obecné soudy se podle jejich názoru řádně nevypořádaly s právním posouzením věci i s důvody, které je vedly k zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro prekluzi uplatněného nároku, aniž se blíže zabýval otázkou, jestli došlo ke škodě a jestli taková škoda vznikla činností žalovaných.

Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že sice připustil, že v projednávané věci vznikla stěžovatelům škoda zaplacením faktur za vymalování a vyklizení bytu stěžovateli, přesto však rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s odůvodněním, že k prokázání této skutečnosti, tedy že předmětné faktury byly proplaceny, došlo až po lhůtě, v níž došlo ke koncentraci řízení podle ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Podle názoru stěžovatelů není pro posouzení jejich nároku podstatné, jestli bylo v řízení prokázáno, že faktury za škody vzniklé porušením povinností žalovaných zaplatili, ale soudy se měly zabývat tím, zda žalovanou částku bylo nutné v plné výši vynaložit na odstranění škody či nikoli. V souvislosti s touto otázkou stěžovatelé odkazují zejména na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 548/99.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 21. 7. 2010 č. j. 28 C 156/2010-63 zamítl žalobu stěžovatelů, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelům částku 31 885,- Kč s příslušenstvím (výrok I).

Po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně následující skutkový stav.

Dne 1. 9. 2009 byl předmětný byt předán do dispozice stěžovatelů, i když jim nebyly žalovanými předány všechny klíče. Tehdy stěžovatelé měli poprvé možnost zjistit stav bytu a jeho poškození. Zjistili, že žalovaní bez jejich souhlasu do bytu instalovali předměty, které tam nepatří, takže stěžovatelé byli nuceni nechat provést vymalování bytu po demontáži vnesených věcí, opravit obklady koupelny, osadit dvířka odpadu vany a vyměnit vložku FAB u vchodových dveří, neboť žalovaní si nechali zhotovit kopie těchto klíčů, které stěžovatelům odmítli vydat.

Soud prvního stupně po skončení prvního jednání ve věci samé poučil účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 - 3 o. s. ř. o svém předběžném skutkovém a právním závěru a uložil jim, aby v sedmidenní lhůtě označili další důkazy, resp. nové skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatelé však důkazy o zaplacení dílčích částek za provedené opravy bytu předložili až po uplynutí této lhůty, proto soud k těmto důkazům nepřihlédl. Stěžovatelé tak podle názoru soudu neunesli důkazní břemeno ohledně výmalby bytu a s tím spojenou úhradu částky 28 168,- Kč a 2 692,- Kč. Doklady o zaplacení těchto částek stěžovatelé soudu předložili až po koncentraci řízení.

Při právním posouzení věci vycházel výše označený soud z ustanovení §§ 682, 683 o. z., a proto konstatoval, že byla-li žaloba podána dne 19. 3. 2009, byla podána po uplynutí šestiměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 683 odst. 2 o. z. Důsledky citovaného ustanovení dopadají na část žalované částky, konkrétně na částku 2 692,- Kč (za demontáž) a na částku 1 360,- Kč (oprava a izolování omítek, oprava obkladů, osazení dvířek vany). U položky za výměnu vložky FAB stěžovatelé neprokázali souvislost této výměny s domem, kde se nachází předmětný byt.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I), i když nesouhlasil s právním posouzením věci tak, jak byla provedena soudem prvního stupně.

Na projednávanou věc podle jeho názoru dopadá ustanovení § 693 o. z. ve vztahu k ustanovení § 420 odst. 1 o. z., což znamená, že žalovaní sice odpovídají podle citovaného ustanovení za závady a poškození pronajatého bytu, ale stěžovatelé je předem neupozornili, že pokud závady a poškození sami odstraní, budou od nich požadovat náhradu vynaložených nákladů. Proto nebylo možné podle názoru odvolacího soudu vyhovět nároku stěžovatelů na zaplacení 2 692,- Kč za provedené demontáže a opravy. V případě instalace nové vložky FAB se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.

V případě uplatněného nároku na zaplacení bílé výmalby a uklizení předmětného bytu stěžovatelé neprokázali existenci škody, neboť ta vznikla až zaplacením předmětné faktury. Důkaz ohledně této skutečnosti byl však soudu předložen až po uplynutí lhůty dne 11. 6. 2010.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelů, týkajících se porušení jejich ústavně zaručených základních práv, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud neshledal oprávněný poukaz stěžovatelů na porušení jejich práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť v řízení se nepochybně oba obecné soudy žalobou stěžovatelů řádně zabývaly a vypořádaly se s těmi námitkami a provedenými důkazy stěžovatelů potud, pokud jim to dovolovala koncentrace řízení (§ 118b o. s. ř.).

Se stěžovateli lze souhlasit v tom, že soudem prvního stupně aplikované ustanovení § 683 o. z. na projednávanou problematiku nedopadá, nelze proto dovodit prekluzi stěžovateli uplatněných nároků ve smyslu ustanovení § 683 odst. 2 o. z.

Jestliže však stěžovatelé v rámci ústavní stížnosti namítají nesprávnou interpretaci podústavního ("jednoduchého práva") obecnými soudy, a jejich závěr, že stěžovatelé v řízení neprokázali existenci škody ani její výši, což bylo důvodem zamítnutí žaloby, Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů, zhodnocení dokazování a přehodnocování jejich výsledku. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

V posuzované věci Ústavní soud neshledal ústavněprávní relevanci námitek stěžovatelů, zpochybňujících závěry odvolacího soudu. Je třeba připomenout, že ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je především pravomocí Nejvyššího soudu ČR sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva.

Na této skutečnosti nic nezmění ani odkaz na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 548/1999 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci je podstatné, že stěžovatelům se v řízení před soudem prvního stupně dostalo po skončení prvního jednání ve věci poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 2, odst. 3 o. s. ř, tedy soud jim poskytl závěr o neúplnosti dosavadních skutkových tvrzení, vysvětlil jim, v čem podle jeho názoru tato neúplnost spočívá tak, aby v dalším řízení bylo stěžovatelům (žalovaným) umožněno tvrdit skutečnosti podstatné z hlediska právního názoru soudu. Lhůta, která jim byla k doložení těchto skutečností soudem poskytnuta, byla na základě návrhů obou stran sedmidenní. Jestliže v této lhůtě stěžovatelé svoji žalobu nedoplnili ve smyslu poučení soudce, neunesli důkazní břemeno ve sporu, neboť k později předloženým důkazům již soud nemůže přihlédnout. Princip koncentrace řízení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř. je totiž nástrojem soudu, jak naplnit ústavní právo účastníků řízení na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.

K výše uvedenému lze jen doplnit, že ve smyslu ustanovení § 420 o. z. musí být vznik škody a její rozsah prokázán poškozeným, to se však stěžovatelům v předmětné věci prokázat nepodařilo.

Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru