Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2300/13 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ České Budějovice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat maje... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Daňové řízení
daň/správce daně
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2300.13.1
Datum podání26.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 237 odst.3, § 237 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2300/13 ze dne 15. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky PEREZA, a. s., se sídlem v Brně, Merhautova 1024/155, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 7 Afs 13/2013-25, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2013 č. j. 10 Af 499/2012-22, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2012 č. j. 4216/12-1200 a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2012 č. j. 77435/12/077910302673, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 16, čl. 20 a čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie (poznámka: na str. 4 ústavní stížnosti stěžovatelka zřejmě mylně uvádí čl. 20 a čl. 21 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatelky proti shora uvedenému rozhodnutí, kterým Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "daňový řád"). Rozhodnutí žalovaného posoudil jako věcně správná; ze smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje a fakturace stěžovatelky pro distribuční společnost (E.ON Distribuce, a. s.) dovodil, že stěžovatelka dodala tomuto distributorovi elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, čímž se stala (podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, v rozhodném znění, dále jen "zákon č. 180/2005 Sb.") poplatníkem odvodu a distributor plátcem daně; jestliže distributor odvod srazil a odvedl správci daně, postupoval zcela v souladu s ustanovením § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. (krajský soud odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, jímž byla předmětná ustanovení § 7a až § 7i shledána za ústavně konformní).

Nejvyšší správní soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky, kterou proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podala, zamítl. Zrekapituloval nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, jakož i vlastní související judikaturu, a konstatoval, že stěžovatelka neuvedla žádné důvody, pro které by v jejím případě měl odvod z elektřiny ze slunečního záření mít ve vztahu k ní likvidační účinky. Podle Nejvyššího správního soudu očekávání provozovatelů fotovoltaických elektráren, že se jim náklady na pořízení a provoz fotovoltaických elektráren vrátí dříve než za patnáct let, nepodléhá ochraně, jelikož nebylo založeno zákonem, nýbrž jen jejich subjektivním přesvědčením. Nejvyšší správní soud stěžovatelce též připomenul věcné důvody přijetí jí zpochybňovaného normativního řešení, jakož i jeho kontext daný právem Evropské unie (srov. rozsudek téhož soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 1 Afs 80/2012-40).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá rozpor § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), s ústavním pořádkem; má za to, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem porušil její základní právo, neboť se při své činnosti omezil pouze na podřazení věci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012. Podle stěžovatelky se však Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval rozporem ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. s ustanovením čl. 20 (garantujícím rovnost osob před zákonem) a čl. 21 (zakazujícím diskriminaci) Listiny základních práv Evropské unie; stěžovatelka má tudíž za to, že Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Českých Budějovicích měly při svém rozhodování předložit věc Ústavnímu soudu na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka se dále domnívá, že napadenými rozhodnutími orgány veřejné moci zasáhly také do jejího ústavně garantovaného práva vlastnit majetek, neboť aplikace předmětného odvodu pro ni prakticky představuje vyvlastnění části jejího majetku, a dále do základního práva na svobodu podnikání, jelikož realizovala výstavbu a zprovoznila fotovoltaickou elektrárnu právě v návaznosti na tehdy platnou právní úpravu, která do budoucna garantovala určitou výši výkupních cen i určitou návratnost investice. Stěžovatelka posléze vytýká i porušení zákazu zpětné účinnosti právních norem, a to v důsledku přijetí a nabytí účinnosti zákona č. 402/2010 Sb. (znamenající včlenění ustanovení § 7a až 7i do zákona č. 180/2005 Sb.), protože zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření představovalo právní normu, která retroaktivně změnila garantované podmínky, za kterých vstupovala do daného oboru podnikání.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

K námitce o zásahu do jejího vlastnického práva stěžovatelky tím, že jí byla v rozporu s ústavním pořádkem "stržena" finanční částka z výkupní ceny za vyrobenou elektrickou energii, odkazuje Ústavní soud (stejně jako předtím oba správní soudy) v úplnosti na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, podle něhož "jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (viz bod 90).

Dospěly-li poté obecné soudy (na základě žalobou a kasační stížností vymezených námitek) k závěru, že rozhodnutí správce daně, kterými byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně (E. ON Distribuce, a.s.) při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 3 a 4 daňového řádu, nebyly nezákonné, pak logicky nelze o jejich rozhodnutích uvažovat jako o výsledku zjevné libovůle či nepřípustného excesu, způsobilém zasáhnout i do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ústavní soud v poukazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 též připustil, že nelze vyloučit, že v jednotlivých případech může některé z ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn" (bod 88).

Stěžovatelce však nelze přisvědčit v námitce, že správní soudy pochybily, když v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o stížnosti na postup plátce daně nikterak nezohlednily konkrétní dopad odvodu z elektřiny ze slunečního záření na její ekonomickou situaci (jak dovozuje z citovaného nálezu). Je tomu tak zejména proto, že soudy při svém rozhodování vycházely ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, což ve svých rozhodnutích stěžovatelce též vysvětlily, a tudíž se s ohledem na předmět předchozího řízení a v něm uplatněnou argumentaci zabývaly zákonností rozhodnutí daňového orgánu, který přezkoumal ke stížnosti stěžovatelky dle § 237 odst. 3 a 4 daňového řádu toliko postup plátce daně (distributora), jelikož námitku individuálního dopadu tohoto odvodu do jejích ekonomických poměrů (později označovanou jako "rdousící efekt") v tomto řízení relevantně neuplatnila. Soudům lze přitakat i v tom, že se touto námitkou nemohly zabývat též i proto, že ji stěžovatelka neuplatnila řádně ani v podané žalobě; že by měly přezkoumat rozhodnutí i v rozsahu neuplatněné námitky "rdousícího efektu" z moci úřední přitom dovozovat nelze, a to ani z citovaného nálezu Ústavního soudu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na těchto závěrech nic nemění (naopak jim zjevně prospívá) ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (vydané později), podle nějž "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje" a "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu".

I nyní se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným v usnesení sp. zn. III. ÚS 61/14 ze dne 27. 2. 2014, podle nějž "vztáhl-li by Ústavní soud toto usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv". Obdobná východiska pro řešení otázky negativního dopadu do individuálních poměrů poplatníků daně v daňovém řízení naznačil ve svém rozhodnutí již dříve i Ústavní soud, jestliže v usnesení sp. zn. III. ÚS 732/13 ze dne 31. 10. 2013 uvedl, že "taková tvrzení (zde ve vztahu k "rdousícímu efektu") jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační".

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.

Z řečeného se podává, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle citovaného ustanovení mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Stojí za zaznamenání, že Ústavní soud dospěl k obdobnému výsledku v řízeních o ústavních stížnostech téže stěžovatelky vedených pod sp. zn. IV. ÚS 2066/13 a III. ÚS 2389/13.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru