Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 230/96Nález ÚS ze dne 29.05.1997K právu na zákonného soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzastaveno
zamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříksoudce/vyloučení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 65/8 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.230.96
Datum podání20.08.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 12 odst.1, § 14 odst.1, § 16 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997

N 65/8 SbNU 141

K právu na zákonného soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti

JUDr. J. D. proti Okresnímu soudu v Českých Budějovicích,

krajskému soudu tamtéž a Vrchnímu soudu v Praze, o nedůvodné

průtahy v řízení stran úpravy styku s nezletilou dcerou, takto:

1. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

18. června 1996, sp. zn. 8 Nc 574/96, se zrušuje.

2. Řízení o ústavní stížnosti ze dne 19. listopadu 1996

směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září

1996, sp. zn. Nco 65/96, se zastavuje.

3. Ústavní stížnost s návrhem na prohlášení, že postupem

Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých

Budějovicích a Vrchního soudu v Praze ve věci řízení péče o nezl.

B. D., sp. zn. P 309/95, bylo porušeno právo stěžovatele

vyplývající z čl. 38 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv

a svobod, se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavními stížnostmi, stran nichž nebyly shledány důvody

bránící jejich meritornímu projednání [§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1,

2, 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.]

a předloženými Ústavnímu soudu v opatrovnické věci nezletilé B.,

dne 20. srpna, 21. listopadu a 20. prosince 1996 a dále

v občanskoprávní věci proti vedlejší účastnici, brojí stěžovatel

proti postupu obecných soudů a případně též proti jejich

rozhodnutím a tvrdí, že jak tímto postupem, tak i vydaným

rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva

plynoucí z čl. 38 odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"); co do jednotlivých ústavních stížností

spatřuje porušení zmíněných práv v tom, že obecné soudy, totiž

Okresní soud v Českých Budějovicích, krajský soud tamtéž a Vrchní

soud v Praze projednávají návrhy obou rodičů na novou úpravu

jejich práv a povinností k nezl. dítěti liknavě (s průtahy), což

obšírně v odůvodnění ústavní stížnosti rozvádí; pokud pak jde

o okresní soud, též zaujatě (za porušení ústavně zaručené rovnosti

účastníků) a za porušení ústavně daných zásad o zákonném soudci.

V další ústavní stížnosti vytýkal stěžovatel Vrchnímu soudu

v Praze, že rozhodnutím (usnesením ze dne 13. září 1996), jímž

neshledal, přes jeho námitku stran vyloučených soudců, vyloučených

z projednávání a rozhodování opatrovnické věci nezl. B. (věc pod

sp. zn. 7 Co 2560/95 Krajského soudu v Českých Budějovicích),

soudce krajského soudu zasáhl do ústavně přikázané nestrannosti

soudního rozhodování (soudu). Konečně pokud jde o jeho

občanskoprávní věc proti vedlejší účastnici (bývalé manželce - sp.

zn. 6 C 583/96 Okresního soudu v Českém Krumlově o 2 592,40 Kč

s přísl.), vznáší obdobnou námitku vůči Krajskému soudu v Českých

Budějovicích, a to proto, že tento soud svým rozhodnutím

(usnesením ze dne 22. října 1996, sp. zn. Nc 593/96) přikázal

projednání a rozhodnutí této věci Okresnímu soudu v Táboře, a to

přesto, že již dříve Ústavní soud svým vykonatelným nálezem (ze

dne 7. října 1996, sp. zn. IV. ÚS 222/96) obdobné rozhodnutí

obecného (krajského) soudu v Českých Budějovicích zrušil

s odůvodněním, že "předpokladem postupu podle ustanovení § 12

odst. 2 o. s. ř. jsou okolnosti umožňující hospodárnější,

rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější

projednání věci jiným, než podle zákona příslušným, soudem a že

skutečnost, že účastník řízení je soudcem příslušného soudu,

důvodem takového postupu není, neboť v takovém případě by mohlo

přicházet v úvahu přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §

12 odst. 1 o. s. ř.".

Jednotlivé ústavní stížnosti podle doby svého nápadu

a rozvrhu práce Ústavního soudu byly evidovány: ústavní stížnost

ze dne 9. srpna 1996 (nezl. B. - průtahy v řízení) pod sp. zn.

III. ÚS 230/96, ústavní stížnost ze dne 19. listopadu 1996

(směřující proti Vrchnímu soudu v Praze - zákonný soudce) pod sp.

zn. II. ÚS 320/96 a ústavní stížnost ze dne 18. prosince 1996

(občanskoprávní věc stěžovatele před Okresním soudem v Českém

Krumlově - sp. zn. 6 C 583/96 - zákonný soudce) pod sp. zn. II. ÚS

356/96; vzhledem k tomu, že všechny ústavní stížnosti stěžovatele,

jak posléze byly označeny, spočívaly na v podstatě totožných

námitkách a směřovaly proti shodným soudům, Ústavní soud je

z důvodů procesní ekonomie a účelnosti (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb.,

§ 112 odst. 1 o. s. ř.) usnesením ze dne 19. února 1997 spojil ke

společnému projednání a rozhodnutí s projednáním ústavní stížnosti

napadlé nejdříve (III. ÚS 230/96). Za takto nastalé procesní

situace a po spojení věcí ke společnému projednání vyznívá

návrhové žádání stěžovatele tak, aby Ústavní soud svým nálezem:

1. prohlásil, že postupem Okresního soudu v Českých

Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního

soudu v Praze ve věci řízení péče o nezl. B. D., sp. zn.

P 309/95, bylo porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 38

odst. 1, 2 a 3 Listiny;

2. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. Nco 65/96-70,

ze dne 13. 9. 1996;

3. zrušil také usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 8 Nc 593/96, ze dne 22. 10. 1996.

Účastníci řízení (§§ 28 odst. 1, 76 odst. 1 zák. č. 182/1993

Sb.) se k ústavním stížnostem vyjádřili (§ 42 odst. 3, § 30 odst.

3 zák. č. 182/1993 Sb.) tak, že Okresní soud v Českých

Budějovicích odmítl výtku porušení zásady zákonného soudce, neboť

opatrovnickou věc nezl. B. rozhoduje soudkyně téhož soudu (JUDr.

Č.), a to podle rozvrhu práce Okresního soudu v Českých

Budějovicích platného pro rok 1996, Krajský soud v Českých

Budějovicích s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí

(usnesení ze dne 22. října 1996, sp. zn. 8 Nc 593/96) zdůraznil,

že pojem vhodnosti, jako předpoklad aplikace § 12 odst. 2 o. s.

ř., zákonem blíže definován není, a proto převládající judikatura

stojí na stanovisku, že "vhodnost" je sice třeba chápat z hlediska

procesní ekonomie, což však dle názoru krajského soudu nevylučuje

i možnost použít ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. tam, kde budou

shledány i jiné důvody vhodnosti (např. ohled na postavení

účastníků, společenský dopad věci, důvěra občanů v nestrannost

a nezávislost justice, jestliže se na pracovišti soudce v okresním

městě bude projednávat jeho osobní věc za situace, kdy objektivně

příslušný soudce projednávající věc svého kolegy není podjatý,

apod.), a konečně Vrchní soud v Praze vyjádřil své stanovisko

a právní názor v tom smyslu, že "pouhá skutečnost, že

(stěžovatelem označení) soudci jsou, resp. byli, kolegy bratra

matky dítěte, event. jejího otce, sama o sobě neznamená, že by

tito soudci měli být vyloučeni z projednávání a rozhodování věci,

stejně jako jím není skutečnost, že matku dítěte znají

z pracovního styku, neboť kolegiální vztahy nemohou být obecně

chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti

soudce, který musí při posuzování věci a rozhodování o ní dbát

rovnosti účastníků, své nezávislosti a objektivnosti".

Obecné soudy proto shodně (podle obsahu jejich vyjádření)

navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele zamítl.

Vedlejší účastnice (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) svého

práva z vedlejšího účastenství v tomto řízení nevyužila (č. l.

27).

U ústního jednání dne 29. 5. 1997 vzal stěžovatel svou

ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu

v Praze, zpět.

Za této procesní situace posoudil Ústavní soud jednotlivé

ústavní stížnosti takto:

a) ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 1996 (sp.

zn. 8 Nc 53/96), shledal důvodnou; zde totiž nebylo možno

přehlédnout, že Ústavní soud (nálezem čtvrtého senátu ze dne 2.

října 1996, sp. zn. IV. ÚS 222/96), ve skutkově obdobné a co do

právní problematiky shodné věci mezi týmiž účastníky (původního

řízení vedeného před týmž soudem I. stupně - Okresním soudem

v Českém Krumlově, sp. zn. 6 C 23/96), dospěl k závěru, jak dříve

byl již citován a že v důsledku toho ústavní stížností napadené

rozhodnutí obecného soudu (usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 18. června 1996, sp. zn. 8 Nc 574/96) zrušil.

I když tento nález Ústavního soudu nevyčerpal celou

problematiku podaného výkladu (IV. ÚS 222/96-14), cítí se jím

i třetí senát Ústavního soudu ve věci projednání této ústavní

stížnosti vázán, když k předložení případně odchylného právního

názoru plénu Ústavního soudu [§ 11 odst. 2 písm. g) zák. č.

182/1993 Sb.] neshledal dostatek vážných důvodů; nezbylo proto než

z důvodů zřejmých ze zavazujícího nálezu posuzované ústavní

stížnosti v této části vyhovět a rozhodnout, jak ze znělky tohoto

nálezu sub. 1 je patrno.

b) Co do ústavní stížnosti směřující proti postupu Okresního

soudu v Českých Budějovicích, krajského soudu tamtéž a Vrchního

soudu v Praze, vycházel Ústavní soud z následujících skutkových

zjištění:

Z obsahu zpráv, které si Ústavní soud od obecných soudů těch

kterých stupňů vyžádal (č. l. 20), vyplývá, že poté, co otec do

usnesení o předběžném opatření, jímž mu byl styk s nezletilou

dcerou zakázán, podal odvolání (dne 16. 11. 1995), byl spis dne

1. prosince 1995 předložen odvolacímu soudu (Krajskému soudu

v Českých Budějovicích), který však s ohledem na námitku vyloučení

soudců odvolacího soudu věc předložil k rozhodnutí o této námitce

Vrchnímu soudu v Praze dne 7. prosince 1995; Vrchní soud v Praze

spis odvolacímu soudu vrátil k doplnění (stran vyjádření

náhradních soudců) dne 8. března 1996, takže znovu mu byl spis

odvolacím soudem (po splnění daného pokynu) předložen dne 19.

března 1996; vrchní soud o zmíněné námitce rozhodl usnesením dne

13. září 1996 a odvolacímu soudu spis vrátil dne 14. října 1996,

nicméně v témže měsíci byl Vrchnímu soudu v Praze postoupen znovu,

tentokrát s návrhem na delegaci vhodnou, o níž až dosud rozhodnuto

není (č. l. 43 spisu Ústavního soudu) zřejmě proto, že v mezidobí

byl spis vyžádán Krajským soudem v Hradci Králové (ve věci 18 Co

128/97), který má rozhodnout o odvolání v jiné věci stěžovatele

vedené před Okresním soudem v Náchodě (4 C 69/96).

Jestliže stěžovatel v mezidobí činil procesnímu soudu různé

- zpravidla důkazní či jiné procesní návrhy (na zajištění důkazu

znaleckým posudkem, návrh na zproštění ustanoveného znalce, na

vydání nového předběžného opatření apod.) - je zřejmé, že za této

situace nemohl o nich procesní soud rozhodnout dříve, než soudy

nadřízenými bude rozhodnuto jak o opravném prostředku do

rozhodnutí o předběžném opatření, tak o posléze vzneseném návrhu

na delegaci vhodnou (§ 12 odst. 2 o. s. ř.), případně - pokud jde

o jeho nový návrh na vydání nového předběžného opatření - než bude

pravomocně rozhodnuto o předběžném opatření předcházejícím.

Stěžovatelovým výtkám, pokud jde o jeho návrhy na výkon

rozhodnutí případně na nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (§§

272, 273 o. s. ř.), lze potud přisvědčit, že jim před vydáním

předběžného opatření, jímž byl stěžovateli styk s nezletilou

dcerou zakázán (tj. od května do října 1995), nebyla věnována

pozornost a že v době, kdy to mohlo mít význam, o nich nebylo

rozhodnuto; toto pochybení sice obecný soud I. stupně omlouvá

nedopatřením soudní kanceláře (č. l. 19 spisu Ústavního soudu),

nicméně skutečností zůstává, že o stěžovatelových návrzích nebylo

rozhodnuto, ač tomu nic nebránilo.

V této nečinnosti obecného soudu I. stupně lze sice spatřovat

nedůvodné průtahy, ty však podle přesvědčení Ústavního soudu,

vzhledem k následnému rozhodnutí (zákaz styku) a jím vytvořenému

procesnímu stavu věci, jak dříve byl popsán, ztratily zákonné

znaky ústavní ochrany plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, zejména

jestliže se na nich do nemalé míry podílejí i procesní aktivity

stěžovatele samotného.

Obdobně je tomu i co do námitky stran porušení ústavních

zásad o zákonném soudci; podle rozvrhu práce Okresního soudu

v Českých Budějovicích platného pro rok 1995 agenda péče

o nezletilé děti byla v posuzované době rozvržena mezi 3 soudce,

mezi než patřila jak JUDr. Č., tak JUDr. P., jíž připadlo

rozhodování ve věci nezl. B. napadlé obecnému soudu návrhem matky

(vedlejší účastnice tohoto řízení) dne 5. 4. 1995. Tato věc (Nc

118/95) pravomocně skončila vyslovením místní nepříslušnosti

Okresního soudu v Českých Budějovicích a následné návrhy (obou

rodičů) byly již vedeny v novém spise (P 309/95 - § 160 odst. 1

kanc. ř.) a podle již zmíněného rozvrhu připadly k rozhodnutí

JUDr. Č., která je ve věci činná až dosud.

Nadto je a margo posuzované otázky uvést následující:

Z účastnických výpovědí stěžovatele a matky nezl. B.,

složených v opatrovnické věci P 309/95 Okresního soudu v Českých

Budějovicích dne 19. října 1995 (č. l. 39 až 41 spisu P 309/95),

vyplývá, že mezi stěžovatelem a matkou nezl. dcery, jako

rozvedenými rodiči, probíhá ostře vyhrocený spor o styk

stěžovatele s nezl. dcerou, kterou vedlejší účastnice jako její

matka po delší dobu odmítala ke styku se stěžovatelem připravit

a posléze dosáhla toho, že dnes již zrušeným předběžným opatřením

ze dne 19. 10. 1996 mu byl styk (upravený soudem schválenou

dohodou dle pravomocného rozvodového rozsudku Okresního soudu

v Náchodě, sp. zn. 4 C 5/95) zakázán.

Z těchto účastnických výpovědí je dále patrno, že stěžovatel,

jemuž je přirozeně známo, že jak vedlejší účastnice, tak její otec

a bratr jsou soudci (otec nyní ředitelem útvaru počítačové

aplikace Nejvyššího soudu ČR) a že oba měli (mají) kolegiální

vztahy k soudcům obecných soudů v Českých Budějovicích, neměl

námitek proti příslušnosti obecného soudu I. stupně (Okresní soud

v Českých Budějovicích), stejně tak jako neměl námitky ani proti

konkrétní soudkyni (JUDr. Č.), která opatrovnickou věc nezl. dcery

B. projednává (č. l. 31); obdobně ze stěžovatelova odvolání do

usnesení o předběžném opatření stran styku s nezl. B. plyne, že

mimo věcné námitky v meritu věci vznesl "námitku podjatosti

(toliko) vůči Krajskému soudu v Českých Budějovicích, a to ze

všech důvodů, které mu tento soud sám tlumočil v přípisu, čj. 11

C 13/95-4". Lze proto dovodit, že stěžovatel ani před procesním

ani odvolacím soudem - u vědomí všech okolností, na které

poukazuje ve své ústavní stížnosti ("změna v osobě soudce")

- námitkou porušení zásad o zákonném soudci (ať důvodnou či

nikoli) se nebránil a za svého výslovného souhlasu (č. l. 31 spisu

Ústavního soudu) se projednávání věci před "nově ustanoveným"

soudem sám aktivně zúčastnil; vznáší tudíž zmíněnou námitku ex

post poté, co obecný soud ve věci v jeho neprospěch předběžně

rozhodl. Takovému postupu však podle přesvědčení Ústavního soudu

nelze ústavní ochranu přiznat; ústavní imperativ, dle něhož "nikdo

nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 úst.

zák. č. 1/1993 Sb.), vyložil Ústavní soud již dříve v několika

nálezech (srov. např. III. ÚS 23/93), a proto v zásadě zcela

postačí na tyto publikované nálezy odkázat a jen z hlediska

postavení účastníka v řízení před (obecným) soudem dodat, že

i když tento imperativ je ochranou především proti libovolnému či

účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat

za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již

vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl

k projednání věci ustanoven (povolán) rozvrhem práce platným pro

ten který soud. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby

námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném

soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji

odůvodňující se mu staly známy. Této podmínce, jak již rozvedeno,

stěžovatelova námitka nevyhovuje.

c) Vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (ze dne 13. září

1996, čj. Nco 65/96-70) vzal stěžovatel v průběhu ústního jednání

svou ústavní stížnost zpět, a proto Ústavní soud v tomto směru

řízení zastavil (§ 77 zák. č. 182/1993 Sb.).

Toliko pro úplnost jeví se vhodné dodat, že jak důvody

vyloučení soudců (§ 14 odst. 1 o. s. ř.), tak i důvody delegace

vhodné (§ 12 odst. 2 o. s. ř.) jsou zákonem vskutku vymezeny jen

velmi obecně; je proto především na obecných soudech, aby výkladem

a judikaturou zřetelněji vymezily jak zákonné znaky soudcova

"poměru k věci či k účastníkům", tak i rámec a podmínky "důvodů

vhodnosti", případně též stupně potřebné "pochybnosti" o soudcově

nezaujatosti. Ingerence Ústavního soudu do těchto, z nemalé míry

též etických, otázek spojených s výkonem soudcovského povolání

není na místě, zejména je-li o těch kterých návrzích rozhodováno

postupem předvídaným zákonem (§ 16 odst. 1 o. s. ř.); jestliže

obecné soudy dospívají k závěru, že "kolegiální vztahy nemohou být

obecně chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti

soudce" (č. l. 32), nelze ani z ústavního hlediska těmto závěrům

nic podstatného vytknout, neboť ani pro úsudek o porušení

ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy

(jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého

procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či

subjektivní přesvědčení stěžovatele; zasáhnout proto do naznačené

rozhodovací sféry obecných soudů, aniž by jejich rozhodnutí (či

řízení jim předcházející) byla ve zřetelném a výrazném rozporu se

zásadami spravedlivého procesu, jak je Ústavní soud již dříve

a opakovaně vyložil, by proto z hlediska Ústavního soudu znamenalo

vztáhnout na sebe právo přezkumné činnosti nad jurisdikcí obecných

soudů, k níž však, jak Ústavní soud rovněž opakovaně

v publikovaných nálezech vyložil, není Ústavní soud oprávněn. Ze

všech těchto důvodů rozhodl proto Ústavní soud, jak z výroku

tohoto nálezu je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 29. 5. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru