Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 23/93Nález ÚS ze dne 01.02.1994K oprávnění Ústavního soudu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/1 SbNU 41
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.23.93
Datum podání16.07.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 81, čl. 82, čl. 83, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 38, čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994

N 5/1 SbNU 41

K oprávnění Ústavního soudu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v ústním jednání dne 1. 2. 1994

v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. V. Ch. takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93

Sb.) navrhovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně,

vydanému v jeho občanskoprávní věci pod sp. zn. 19 Co 273/92 ze

dne 24. 3. 1993 (§ 72 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), a tvrdí - aniž

by to však blíže odůvodnil - že krajský soud tímto rozsudkem, jako

orgán veřejné moci, zasáhl do jeho základních práv a svobod

zaručených mu Ústavou ČR (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93

Sb.).

V následných vývodech polemizuje pak stěžovatel s právními

a skutkovými závěry soudů obou stupňů a setrvává na svém základním

tvrzení, totiž, že vedlejší účastníci, manželé L. a T. B., nabyli

jeho nemovitosti - domek č. 100 se stavební plochou 175 a zahradu

p. č. 14 v kat. úz. L. - jednak v rozporu s předpisy platnými

v té době (zejména v rozporu s předpisy občanského zákoníku, tj.

zák. č. 40/64 Sb., ve znění č. 70/83 Sb., hospodářského zákoníku

zák. č. 109/64 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků apod.)

jednak, že kupní smlouvou stran těchto nemovitostí uzavřenou

s tehdejším MNV v Lešanech dne 6. června 1988, byli protiprávně

zvýhodněni; navíc vytýká oběma obecným soudům a především pak

soudu odvolacímu, že při posouzení jeho návrhu (sc. v řízení před

obecnými soudy) zcela opomenuly na straně někdejšího MNV

v Lešanech nedostatek právní subjektivity (když tento MNV nebyl

vlastníkem, ale toliko uživatelem posuzovaných nemovitostí), což

již samo o sobě - podle přesvědčení navrhovatele - zakládá

neplatnost dříve zmíněné kupní smlouvy.

S opakovaným odkazem na čl. 11 Listiny základních práv

a svobod stěžovatel navrhl (po úpravě svého návrhového žádání při

ústním jednání dne 1. 2. 1994), aby Ústavní soud ústavní stížností

napadený rozsudek Krajského soudu v Brně svým nálezem zrušil.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně (§ 30 odst. 3 zák.

č. 182/93 Sb.) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázala

především na odůvodnění napadeného rozsudku, odmítla její tvrzení,

že by tímto rozsudkem bylo zasaženo do stěžovatelových Ústavou

zaručených práv a svobod, a co do skutkového základu posuzované

věci zdůraznila, že tento byl zjištěn na základě důkazů

provedených před soudy obou stupňů, a že tyto důkazy byly soudy

hodnoceny zcela v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř.; navrhla

proto, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnost navrhovatele

zamítl.

Vedlejší účastníci, ač k tomu vyzvání (§ 42 odst. 3 zák. č.

182/93 Sb.), svá vyjádření Ústavnímu soudu nepředložili, a protože

k ústnímu jednání k Ústavnímu soudu se dostavili (přes dříve

uvedená poučení) bez kvalifikovaného zástupce (§ 30 odst. 1 zák.

č. 182/93 Sb.), nebylo s nimi jako s vedlejšími účastníky jednáno.

Ústavní soud, necítiv se vázán skutkovými zjištěními

učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zák. č. 182/93 Sb.), sám

provedl u ústního jednání důkazy (§ 48 odst. 1 al. 1 zák. č.

182/93 Sb.), od nichž bylo lze očekávat, že osvětlí skutkový stav

věci; navzdory tomu však nebylo možno dospět k podstatně jiným

zjištěním než k těm, z nichž vycházely obecné soudy.

Stručně shrnuto, ze spisového materiálu, ať již Okresního

soudu v Prostějově (sp. zn. 5 C 204/91) či někdejšího Státního

notářství tamtéž (sp. zn. R II 804/88, N 467/88) nebo někdejšího

ONV v Prostějově (103-64/88-72A/Gr) vyplývá, že navrhovatel, jako

vnuk po zemřelém A. Ch., z někdejší rodinné zemědělské usedlosti

nabyl na základě závěti do svého vlastnictví v L. domek čp.

100 se stav. částicí p. č. 175 a zahradu p. č. 14 (vl. k. č.

479), že sám pochází ze zemědělské rodiny, a že spolu s ní se stal

již od padesátých let obětí tzv. "třídního boje". Zemědělská

usedlost, k níž zmíněné nemovitosti jako výměnek náležely, byla

jeho rodičům již dříve - na počátku 50. let odňata (č. l. 30 - 37

sp. zn. 5 C 204/91); aby se vyhnul neustálému pronásledování, po

srpnových událostech roku 1968, z republiky odešel, za což byl

rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (sp. zn. 1 T 58/70), ve

smyslu tehdy platného trestního zákona, odsouzen, mimo jiné též

k propadnutí majetku (§ 51 odst. 1, 2 tehdy platného trestního

zákona); v důsledku tohoto konfiskačního výroku přešel domek se

stavební částicí a zahradou do vlastnictví československého státu,

tehdejšího ONV v Prostějově.

Hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi tímto ONV a MNV

v Lešanech z února 1971 (č. l. 83 sp. zn. 5 C 204/91) přešla

správa těchto nemovitostí ke dni 1. 3. 1971 na MNV v Lešanech;

zejména domek postupem doby natolik zchátral, že posléze došlo

k prodeji posuzovaných nemovitostí manželům L. a T. B., a to na

základě jejich žádosti z března roku 1988 a za cenu sjednanou ve

smyslu tehdy platných cenových předpisů na podkladě znaleckého

posudku.

Pravomocným usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 6.

11. 1990 (sp. zn. 1 Rt 234/90) bylo prohlášeno, že navrhovatel se

stal účastným rehabilitace (§ 2 odst. 1 lit. d) zák. č. 119/90

Sb.), a v důsledku toho pak trestní stíhání proti němu pro trestný

čin dle § 109/2 zák. č. 140/61 Sb. (§ 2 odst. 2 al. 3 zák. č.

119/90 Sb.), za současného zrušení všech dalších rozhodnutí

obsahově navazujících na trestní rozsudek z 25. 8. 1970 (sp. zn.

1 T 58/70), bylo zastaveno, čímž byla navrhovateli současně dána

aktivní legitimace k uplatnění restitučních nároků.

Na těchto skutkových zjištěních vybudovaly obecné soudy svá

rozhodnutí, přičemž rozhodovací důvody, zejména pak odůvodnění

rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, jsou obsahu

spisu přiléhavé a také úvahy, jimiž se posléze odvolací soud ve

svém rozhodnutí řídil, jsou logické a zákonu odpovídající, zejména

pokud tento soud dovodil, proč a na základě čeho nelze

navrhovateli, jako osobě nesporně oprávněné (§ 3 odst. 1 zák. č.

87/91 Sb.), v jeho restitučních nárocích vůči odpůrcům (tj.

manželům T. a L. B.) vyhovět.

Dokazování provedené před Ústavním soudem nikterak neotřáslo

skutkovými zjištěními obecných soudů; i když obsah spisů

někdejšího Státního notářství v Prostějově (R II 804/88,

N 467/88) nesvědčí o přílišné pečlivosti, s níž byly provedeny

úkony spojené se zřízením práva osobního užívání pozemku (stav.

plochy) podle předpisů tehdy platných nebo se samotnou kupní

smlouvou (stran rodinného domku č. p. 100) a jejich registrací,

nejde na druhé straně o taková formální a věcná pochybení, která

by sama o sobě v tomto stádiu v posouzení věci mohla odůvodnit

rozhodnutí pro navrhovatele příznivější; obdobná situace vyvstává

i v řízení před obecnými soudy obou stupňů, kde - zdá se - otázka

vlastnictví k p. č. 14 - zahradě, zapsané ve složce 479 kat. úz.

L., zůstává i nadále sporná (vlastnictví k této nemovitosti

nepřešlo na manžele L. a T. B. ani kupní smlouvou ze dne 6. června

1988 ani jiným právním úkonem, takže tato parcela je i v současné

době patrně ve vlastnictví státu). Ani z této skutečnosti,

především vzhledem k rozsudečným výrokům obecných soudů, však

nelze pro navrhovatele vyvodit příznivější závěry.

Ostatně ani sám navrhovatel si povahu svých tvrzených nároků

vůči manželům B. zřejmě dostatečně neujasnil; namítaný nedostatek

právní subjektivity při uzavírání kupní smlouvy (na straně MNV

v Lešanech) jako důvod neplatnosti právního úkonu (č. l. 6, 4,

51, 77 sp. zn. 5 C 204/90 Okresního soudu v Prostějově apod.),

svědčí spíš pro důvody reinvindikace v obecném smyslu než pro

nároky ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/91 Sb.

Obdobně nebylo lze nic příznivého pro navrhovatele dovodit

ani z dokazování při jednání před Ústavním soudem ČR.

Pracovníci majetkoprávního oddělení Okresního úřadu

v Prostějově (ing. P. a Mgr. V., č. l. 39) z vlastní zkušenosti

o okolnostech, za nichž k uzavření navrhovatelem napadené kupní

smlouvy došlo, nic podstatného neví, neboť ve svých funkcích

pracují krátkou dobu, takže jejich informace - pokud je vůbec mají

- jsou zprostředkované a velice kusé.

Manželé B. (č. l. 39, 40) pak podle svých výpovědí při

uzavírání posuzované kupní smlouvy postupovali podle pokynů

někdejších funkcionářů bývalého MNV v Lešanech, aniž by sami

o právní povaze předsevzatých úkonů měli podstatnější vědomosti.

Paní L. B. sice připustila, že její příbuzný M. K. byl za

dřívějšího režimu silně politicky angažován a na vesnici

(v Lešanech) vykonával jistě nikoli zanedbatelné funkce (člen rady

MNV a předseda pořádkové komise, vedoucí jednotky pomocné stráže

VB v Lešanech apod.), nicméně okolnosti, které by svědčily pro

závěr o jejich protiprávním zvýhodnění při uzavírání kupní smlouvy

s MNV v Lešanech ani z této výpovědi ani z jiných okolností se

vyvodit nepodařilo.

Veden naznačenými skutkovými okolnostmi dospěl posléze

Ústavní soud k závěru, že nezbývá než navrhovatelovu ústavní

stížnost zamítnout (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

V posuzované věci jde o vlastnický spor, který byl mezi

účastníky projednán a pravomocně rozhodnut v řízení před obecnými

soudy, aniž by však v řízení o podané ústavní stížnosti byla

v předcházejících řízeních nebo rozhodnutích zjištěna taková

pochybení nebo vady, které by dovolovaly závěr o tom, že

pravomocným rozhodnutím soudu (rozsudkem Krajského soudu v Brně)

byla jakkoli zasažena navrhovatelova ústavně zaručená základní

práva nebo svobody (§ 72 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Navrhovatelův blíže nezdůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny

základních práv a svobod neobstojí; větu prvou tohoto článku,

totiž, že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení

Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního

zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své

normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit.

Nejde zde tedy o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak

by se podávalo z toliko naznačené námitky navrhovatele, a pokud

(zejména pro obsah dalších vět a následujících odstavců téhož čl.

Listiny základních práv a svobod) je uvažovanou větou chráněno

vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické

právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze

o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor

o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového

in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má býti

konstituováno (především na základě jiných hmotně-právních

předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže.

Bylo již řečeno úvodem, že podstata navrhovatelovy ústavní

stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných

soudů, zejména pak rozsudku Krajského soudu v Brně, a to ve zcela

shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již z navrhovatelova

odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně; zde Ústavnímu soudu

nezbylo než přisvědčiti stanovisku dotčeného orgánu veřejné moci

(Krajského soudu v Brně), totiž, že jde o námitky uplatněné již

v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud nejen

zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě

vypořádal, a že pokud jde o hodnocení důkazů provedených před

obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě s ust. §

132 o.s.ř.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 úst.

zák. č. 1/93 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud

tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

Listiny základních práv a svobod (čl. 83 úst. zák. č. 1/93 Sb.).

I když navrhovatelova ústavní stížnost nebyla zaměřena tímto

směrem, Ústavní soud vážil, zda v navrhovatelově věci postupem

obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů;

ani zde však pochybení neshledal.

Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák. č.

1/93 Sb.) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132

o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují,

jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením § 132

o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení

důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým

hodnocením sám neztotožňoval.

Obsah spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5 C 204/91

nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování vlastnického

sporu mezi účastníky nikoho z nich a priori z nároku na vlastnické

právo nevyloučily, respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení

(čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jakož i další

vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv

a svobod, a proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutí

nic podstatného vytknout.

Vycházev z těchto úvah rozhodl proto Ústavní soud

o navrhovatelově ústavní stížnosti jak ve výroku tohoto nálezu se

stalo (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu ČR se

nelze odvolat (§ 54 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 1. 2. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru