Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2290/08 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - Hradec Králové
SOUD - OS Svitavy
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
In dubio pro reo
vina
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2290.08.1
Datum podání11.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2290/08 ze dne 21. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008 č. j. 7 Tdo 627/2008-1621, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2008 č. j. 13 To 506/2007-1599, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 8. 2007 č. j. 2 T 248/2005-1561, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ve spojení s porušením jejího článku 39.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 2 T 248/2005, se podává, že rozsudkem tamního soudu ze dne 10. 8. 2007, č. j. 2 T 248/2005-1561, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti IM, s. r. o. s vědomím, že nemá dostatek finančních prostředků pro další podnikání a není tak schopna dostát svým závazkům, odebral od různých (identifikovaných) podnikatelských subjektů zboží a služby, a vystavené faktury v době jejich splatnosti neuhrazoval. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 1. 2008, č. j. 13 To 506/2007-1599, odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl a Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 6. 2008, č. j. 7 Tdo 627/2008-1621, odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti vytýká, že se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, dle které nebyl naplněn znak skutkové podstaty "uvedení v omyl", neboť u oklamaného nelze odhlížet od jeho vědomosti o skutečnosti, ohledně níž je klamán, resp. nelze pomíjet možnost oklamaného omyl eliminovat. Někteří obchodní partneři totiž měli možnost ověřit si platební schopnost firmy IM, s. r. o., což se týká zejména společnosti J. N. Chotěboř, s. r. o., jejíž jednatel při uzavírání smlouvy o dílo o dluhu firmy IM, s. r. o. vůči jeho firmě věděl, jakož i to, že je způsoben platební neschopností. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 15), že svědek J. prohlásil, že mu finanční situace firmy IM, s. r. o. známa nebyla, je pak v rozporu s obsahem výpovědi, již učinil v řízení; přitom nebyl proveden výslech druhého jednatele firmy J. N. Chotěboř, s. r. o., R. N., ačkoli byl opakovaně navrhován.

Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, podle nějž má být vina konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Podle stěžovatelova názoru uvedenému požadavku odpovídá, aby jednání, pro které je pachatel souzen, bylo obecně považováno za trestné a bylo orgány činnými v trestním řízení také důsledně stíháno. Jednání, pro které byl odsouzen, však "běžně" stíháno není; jinak by musela být trestně stíhána "většina statutárních orgánů firem, které skončily v konkurzu".

Konečně stěžovatel namítá, že u některých skutků nevzaly soudy v úvahu nejasnosti obchodněprávního vztahu a neprávem se neuchýlily k zásadě in dubio pro reo. Té podle jeho názoru odporuje výrok o vině u skutků pod body 1, 12, 13 a 18, u nichž nebylo zřejmé, kdo dílo objednal a převzal, jaká byla sjednána cena atd., pročež v občanskoprávním řízení by poškození s odpovídajícími žalobami "nepochybně neuspěli, protože by neunesli důkazní břemeno". Přesto obecné soudy jej uznaly vinnými i těmito skutky, ačkoli důkazy "naprosto nebyly jednoznačné".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud již v minulosti traktoval, že každé trestní stíhání v sobě zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit za zakázaná jednání škodlivá pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost a jeho jednotlivé znaky musí být jednoznačně stanoveny zákonem. V rovině procesní je pak nezpochybnitelným požadavkem, aby bylo jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje závažnou společenskou hrozbu a že souzená osoba je tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Trestnímu řízení, v němž se tyto skutečnosti zjišťují zákonem stanovenými důkazními prostředky, musí být proto vlastní ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání zde požadovat, jemuž odpovídá (alespoň) úroveň obecného pravidla průkazu "mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Jinak řečeno, v průběhu trestního řízení musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že obžalovaný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl obžalován (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05, Sb.n.u., sv. 42, č. 167, str. 407).

Dovolává-li se stěžovatel principu in dubio pro reo u skutků uvedených soudem prvního stupně pod body 1, 12, 13 a 18, nelze mu nepřipomenout, že hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, která je nezbytná pro vyslovení viny, je zásadně (a především) věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší posoudit, zda soudy při provádění důkazů dodržely zákonem stanovený postup, zda hodnocení důkazů není projevem svévole či omylu a zda lze řízení jako celek považovat za souladné i s jinými zákonnými procesními pravidly. Zde pak lze konstatovat, že obecné soudy k jednotlivým skutkům shromáždily potřebné důkazy, které též adekvátně zhodnotily, a spolehlivá opora pro závěr, že dosažená zjištění představují z hlediska úplnosti zjevné vybočení ze zákonných mezí, tím k dispozici není. Jestliže tedy lze mít za to, že skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak pro námitku nedostatkem přihlédnutí k zásadě in dubio pro reo místa není. Ani ve vztahu ku stěžovatelově výtce, že nebyl vyslechnut svědek R. N., nelze - v kontextu skutkových zjištěních dalších - dovodit situaci ústavněprávně relevantní námitky tzv. opomenutým důkazem; stojí též za zaznamenání, že vytváření skutkového základu věci bylo opakovaně usměrněno instančně vyššími soudy, jmenovitě kasačními rozhodnutími jak soudu dovolacího tak odvolacího.

Obdobné lze vztáhnout ke (skutkové) námitce, že v případě poškozené společnosti J. N. Chotěboř, s. r. o., její jednatelé o platební neschopnosti firmy IM, s. r. o., věděli, resp. museli vědět.

Právní aspekty této námitky (co do trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona), jež stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž předestírá odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, pak vystihl v napadeném usnesení dovolací soud, jestliže uvedl, že "možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti", a že o podvodné jednání jde i v případě, že poškozený je sice schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele tak, že si je neověří anebo tak neučiní včas. Tyto úvahy dovolacího soudu nejsou v rozporu s názory, které vyslovil Ústavní soud ve zmíněném nálezu, neboť stěžovatel, jež jimi argumentuje, přehlíží významné odlišnosti tamního skutkového kontextu (srov. smlouvy, v podobě "přeúvěrování", jimiž "pracovníci banky řešili problémy vlastní odpovědnosti", resp. smlouvy "na oko", uzavřené "s vědomím banky", apod).

Obecné soudy zjevně znaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 i v té části odůvodnění, jíž se rovněž stěžovatel dovolává, tj. v části výkladu zásady, že jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit, včetně odkazovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 5. 1993 č. 14307/88 ve věci Kokkinakis proti Řecku, resp. co do názoru, že je nutné, aby "vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel, v době kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů". Nic také nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy tyto závěry ignorovaly. S ohledem na to, že uznaly, že stěžovatel jednal v úmyslu vyvést firmu z finančních těžkostí, může se mu subjektivně jevit trestní stíhání za takovou činnost jako překvapivé a nespravedlivé; jestliže však jeho jednání splňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, je nutně trestně stíhatelné, a uvedená pohnutka dochází zohlednění při ukládání trestu, což se i v projednávané věci stalo (trest byl uložen při dolní hranici trestní sazby).

Oproti tomu stěžovatelův úsudek, že "daný typ trestné činnosti" by také měl být "běžně stíhán" (aby bylo možno uvažovat o jeho trestní odpovědnosti), již pod právě označený výklad podřadit nelze, resp. odtud neplyne. Rozhodnou je zde zásada legality zakotvená v § 2 odst. 3 trestního řádu; otázka, v jaké míře je konkrétní trestná činnost stíhána a nakolik jsou orgány činné v trestním řízení úspěšné v jejím zjišťování tak, aby o ní mohlo být vedeno trestní stíhání, není relevantní v tom smyslu, že případné negativní shledání by bránilo vedení trestního stíhání stěžovatele, jestliže jsou ostatní podmínky pro jeho stíhání splněny. Ostatně nelze ani pominout, že v této souvislosti uplatněná kritika rozhodnutí obecných soudů je zcela nekonkrétní, toliko povšechná, a nezpůsobilá verifikace.

Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru