Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2286/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2286.15.1
Datum podání28.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1, čl. 18 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907 odst.1, § 908, § 866, § 906


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2286/15 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 23. 4. 2015 č. j. 54 Co 1142/2014-146 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 10. 2014 č. j. 9 Nc 1075/2013-78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ústavní stížností napadeným rozsudkem v řízení o svěření do péče a určení výživného pro nezletilé děti rozhodl tak, že 1. nezletilá J. Š. se svěřuje do péče matky J. Z., 2. nezletilá M. Š. a nezletilý V. Š. se svěřují do péče matky a následně od 1. 11. 2014 do střídavé péče rodičů (s podrobnostmi, za nichž bude realizována); 3. výrokem III až VI rozhodl o povinnosti stěžovatele platit výživné na nezletilé děti v blíže určené výši a o úhradě dlužného výživného, 4. výrokem VII že matce se výživné pro nezletilou M. a nezletilého V. "nevyměřuje" a 5. výrokem VIII o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Na základě výsledků provedeného dokazování, posouzení rozhodujících kritérií ve vztahu k úpravě poměrů k nezletilým dětem, jakož i s ohledem na okolnost, že pro rozdílnost představ rodičů o svěření dětí do péče se rodiče nejsou schopni dohodnout, vyšel soud při svém rozhodování především ze zájmu dětí jako rozhodujícího kritéria; vzal v úvahu jejich přání o uspořádání budoucích poměrů, zájem nezletilého T. (který je synem jiného otce), jakož i to, že mezi třemi mladšími sourozenci je silnější citové vazba, "ale nikoliv taková, že by děti nemohly být od sebe alespoň na čas odloučeny". Na tomto základě soud dospěl k závěru, že střídavá péče u nezletilé J. vhodná není, neboť by s ohledem na přání zůstat s matkou, na nutné střídání dvou základních škol v týdenním režimu a jeho důsledky na její psychiku a školní výsledky, nebyla v jejím skutečném zájmu. K nezletilé M. a nezletilému V. soud uvedl, že obě děti pozitivně reagují na častější kontakty s otcem, a střídavá péče je naopak pro ně adekvátním řešením (od 1. 11. 2014); za předchozí období (od 1. 12. 2012 do 31. 10. 2014) vyšel z faktického stavu, kdy děti měla u sebe matka, a všechny tři děti svěřil zpětně do péče matky. Podle odůvodnění rozsudku soud při svém rozhodování přihlédl i k tomu, že "situace v úpravě péče u nezl. dětí Š. vyžaduje co nejrychlejší stabilizaci, aby v životě dětí zavládl normální režim, jistota a pravidelnost", a "i z tohoto důvodu nepřistoupil k návrhu otce na provedení znaleckého posudku a zjištění stanovisek škol k možnosti střídavé péče i u nezl. J.".

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě též ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně 1. ve výroku o svěření nezletilé J. do péče matky potvrdil, 2. ve výroku ohledně nezletilé M. a nezletilého V. jej změnil tak, že se oba nezletilí svěřují do péče matky, a 3. ve výrocích III až VIII rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K výrokům ohledně výchovy nezletilých J., M. a V. odvolací soud uvedl, že (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu jak výsledky provedeného dokazování včetně jeho doplnění, tak i všechna rozhodující kritéria vážící se k úpravě poměrů k nezletilým dětem, a to včetně těch, která ve svých rozhodnutích dává najevo Ústavní soud. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl o svěření nezletilé J. do výlučné péče matky, která o nezletilou od jejího narození převážně pečovala a nezletilá její péči preferuje; za rozhodující považoval i to, že nezletilá již zahájila povinnou školní docházku a střídání vzdělávacího zařízení se pro ni - vzhledem ke značné vzdálenosti bydlišť obou rodičů - jeví (pro tuto chvíli) jako krajně nevhodné, když je (navíc) zřejmé, že ani rodiče (zejména otec, který se střídavé péče dovolává) žádné kroky, které by vedly k zajištění relativně (tj. v mezích možností daných střídáním péče a bydliště) plynulého pokračování povinné školní docházky nezletilé J., před soudem "neprezentovali".

Ohledně střídavé péče o obě děti předškolního věku (M. a V.) odvolací soud uvedl, že v této otázce neshledal rozhodnutí soudu prvního stupně "v zásadě špatným", avšak v průběhu odvolacího řízení "se ukázalo", že střídavá péče se v tomto rozsahu -az důvodu neochoty na straně otce - fakticky neuskutečňuje. Vyložil, že nesdílí stanovisko otce dětí, pokud odmítá - s argumentem, že rozdílný režim péče o děti školního a předškolního věku by byl v rozporu s jejich zájmy - pravidelně možnost delšího kontaktu s oběma mladšími dětmi, a omezuje se toliko na pravidelné víkendové návštěvy jednou za 14 dní; v tomto ohledu naopak přisvědčil názoru matky, podle něhož "odlišný režim kontaktů dětí s otcem spíše vyhovuje individuálním potřebám každého z dětí". Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je to "opět spíše hledisko materiálního zajištění a finanční náročnosti, kvůli kterému otec nebyl ochoten akceptovat možnost realizovat střídavou péči", když "omezením svých kontaktů s dětmi na pravidelné víkendové styky dal přednost posledně uvedeným hlediskům před skutečnou potřebou osobních kontaktů s dětmi"; jelikož pak otec nejeví skutečný zájem o osobní péči o děti, jakkoliv svoji údajnou snahu prezentuje v rámci svých podání ve vztahu k soudu, odvolací soud v této části napadené rozhodnutí ohledně výchovy nezletilých dětí M. a V. změnil, a obě děti předškolního věku svěřil do péče matky.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil. S poukazem na kritéria nastíněná v nálezech Ústavního soudu, za nichž lze střídavou péči realizovat, má za to, že v případě nezletilých dětí zde není dán žádný z důvodů (jak subjektivních, tak objektivních), který by odůvodňoval jinou formu péče než střídavou, přičemž ani svěření nezletilých dětí do péče matky není podle něj v jejich nejlepším zájmu, a on sám tím byl "ve značné míře" omezen ve svém právu podílet se na jejich výchově. Stěžovatel namítá, že pokud se soudy od jimi připomenutých pravidel (kritérií) odchýlily, bylo jejich povinností svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit, a to především "ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu", což však neučinily. Zpochybňuje též, že v případě nezletilé J. vzaly za hlavní kritérium její přání, aniž by pečlivě a komplexně posoudily její zájmy, přičemž návrh na vypracování znaleckého posudku k otázce posouzení vhodnosti "modelu" péče bez dalšího zamítly. S podrobným vysvětlením stěžovatel oponuje i názoru odvolacího soudu, že ohledně V. a M. "střídavá péče fakticky nefunguje", a předkládá důvody, pro které své kontakty s dětmi po rozhodnutí soudu prvního stupně omezil pouze na pravidelné víkendové styky.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo - a to především - ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěrům v otázce výchovy nezletilých dětí, jež přijal soud prvního stupně ohledně nezletilé J. a posléze odvolací soud vůči nezletilým M. a V. - s ohledem na zájmy nezletilých coby stěžejnímu hledisku ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a § 866 a § 906 občanského zákoníku - nelze nic zásadního vytknout. Argument ochrany "jiného, dostatečně silného legitimního zájmu" se tak z jejich rozhodnutí podává, a to zjevně.

Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04).

Současně nelze přehlédnout, že je povinností soudů respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy či při rozhodování o střídavé výchově obou rodičů, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04).

Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy (zde zejména odvolací soud) se otázkou střídavé výchovy zabývaly (a to) i z pohledu výše naznačených hledisek, a zda svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele.

V takto předznačených limitech ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud v nyní projednávané věci k závěru, že obecné soudy -av konečném výsledku soud odvolací - zohlednily všechny rozhodné okolnosti a v dostatečné míře se zabývaly stěžejními principy pro ustavení střídavé péče u nezletilých dětí, přičemž odvolací soud položil důraz na "zájem dítěte", a to nejen nezletilé J., nýbrž i ostatních dětí, se zřetelem na jejich sourozenecké vazby, jakož i vzhledem k přístupu stěžovatele k faktickému výkonu střídavé péče po rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro ústavněprávní posouzení je též významné, že oba soudy své, byť zčásti rozdílné právní závěry, k nimž ohledně úpravy poměrů dospěly, též dostatečným a srozumitelným způsobem zdůvodnily.

Okolnost, že stěžovatel závěry zejména odvolacího soudu nesdílí, nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud hodnotil jinak, resp. na ně nahlížel jím předznačenou optikou o jejich nesprávnosti, jestliže (jak již bylo řečeno) k jejímu jinému hodnocení - s výjimkou zjevného excesu - není Ústavní soud povolán.

Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v podaném odvolání), a od Ústavního soudu pak nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

K argumentaci stěžovatele (a nad rámec již uvedeného), že se soudy neřídily kritérii, která vymezil ve své rozhodovací praxi, považuje Ústavní soud za potřebné připomenout, co vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14, podle nějž (takové) "vznesené argumenty jsou ... projevem nepochopení závěrů jeho judikatury, týkající se výhradně problematiky svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy obou rodičů ... a určité snahy je nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno". Podle Ústavního soudu "v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu".

Dospěl-li při vážení všech podstatných skutečností odvolací soud k tomu, že je v zájmu všech nezletilých dětí, aby byly svěřeny do péče matky, resp. není v jejich nejlepším zájmu, aby naopak (za současných poměrů) byly svěřeny do střídavé péče, nenachází Ústavní soud dostatečný důvod k úsudku, že při svém rozhodování pochybil, a to ať v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, či v podobě neodůvodněných právních závěrů (ad "libovůle"), které v této věci přijal.

K námitce stěžovatele, že rozhodnutím soudů byl "ve značné míře" omezen v právu podílet se na výchově nezletilých, Ústavní soud podotýká, že obecné soudy nikterak nezpochybnily, a ani zásadně neomezily, právo stěžovatele jako rodiče výchovně působit na nezletilé a udržovat s nimi pravidelné osobní kontakt, přičemž stěžovatel ani netvrdil (mimo argumentace soustředěné ke střídavé péči), že by mu byla realizace těchto práv upírána. Jelikož otázka úpravy styku stěžovatele s nezletilými nebyla předmětem soudního řízení, je primárně na obou rodičích, aby se dohodli, v jak širokém rozsahu se bude stěžovatel s nezletilými stýkat, a umožnili nastavit poměry, kdy oba budou moci - právě s ohledem na zájem nezletilých dětí - v co nejširší možné míře participovat na jejich výchově (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

Na podkladě řečeného je tak namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru