Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2285/11 #2Usnesení ÚS ze dne 31.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoučení
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2285.11.2
Datum podání03.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 132 odst.3

99/1963 Sb., § 118a, § 191 odst.150, § 220


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2285/11 ze dne 31. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Janem Vorlíčkem, advokátem se sídlem Prusinovského 820, 664 42 Modřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 5 Cmo 194/2008-375, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2011 č. j. 29 Cdo 1464/2009-408, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2011, napadl v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dne 7. 12. 2011 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, adresované předsedovi Ústavního soudu, JUDr. Pavlu Rychetskému, v níž stěžovatel namítl podjatost soudce Ústavního soudu ČR Vladimíra Kůrky, jehož manželka je soudkyní Nejvyššího soudu ČR, jehož rozsudek je rovněž napaden předmětnou ústavní stížností.

Usnesením ze dne 27. 12. 2011 č. j. III. ÚS 2285/11-14 rozhodl Ústavní soud, že soudce III. senátu Ústavního soudu Vladimír Kůrka není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2285/11. Předmětné rozhodnutí bylo advokátovi stěžovatele doručeno dne 13. 1. 2012.

V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci průběhu a výsledku skončeného řízení uvádí, že odvolací soud, aniž ve věci provedl další dokazování, rozhodl jinak, než soud prvního stupně, neboť dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně mezi účastníky uzavřené směnečné smlouvy, jež byla důvodem vzniku směnečného závazku, neboť dovodil, že ve smyslu ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku musí mít smlouvy uzavírané mezi společností a jediným společníkem, pokud tento současně za společnost jedná, písemnou formu.

I když odvolací soud poučil účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., nebyl prý stěžovatel i jeho právní zástupce připraven odpovídajícím způsobem "právně" reagovat, neboť jim byla odvolacím soudem poskytnuta nepřiměřeně krátká lhůta ve formě 20minutové přestávky v průběhu nařízeného jednání.

V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu stěžovatel pouze polemizuje s odůvodněním napadeného rozsudku, neboť v něm shledává právnímu systému České republiky neodpovídající způsob aplikace práva "anglosaského systému".

II.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 6. 2007 č. j. 24 Cm 45/2005-210 zastavil řízení ohledně 6% úroku z prodlení z částky 20 000 000,- Kč za den 31. 8. 2004, a uložil žalované společnosti KOPRO s. r. o. zaplatit stěžovateli jako žalobci v tomto řízení částku 20 000 000,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu a náklady řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná společnost, v té době jednající stěžovatelem jako jediným společníkem a jednatelem společnosti, vystavila dne 6. 1. 1997 vlastní směnku, v níž se dne 31. 8. 2004 zavázala zaplatit na řad stěžovatele částku 20 000 000,- Kč. Podle ujednání účastníků tím měla být zajištěna úhrada pohledávky stěžovatele za jím poskytnuté vlastní finanční prostředky na úhradu kupní ceny nemovitostí, které nabyla žalovaná od společnosti JUSKO spol. s r. o. dne 3. 1. 1997.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008 č. j. 5 Cmo 194/2008-375 změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku je nutné vyložit způsobem odpovídajícím ochraně práv třetích osob, tedy k závěru o nezbytnosti písemné formy všech smluv uzavíraných mezi společností s ručením omezeným a jediným společníkem společnosti a současně jednatelem takové společnosti jednajícím jejím jménem, přičemž výjimkou nemůže být ani tzv. smlouva směnečná, kterou zákon z režimu citovaného ustanovení nevylučuje.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 č. j. 29 Cdo 1464/2009-408 dovolání stěžovatele zamítl. Podle názoru dovolacího soudu byl právní závěr odvolacího soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí správný a souladný s ustanovením § 132 odst. 3 obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, v dané věci do 31. 12. 2000.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele v souvislosti s jeho tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dospěl Ústavní soudu k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování, a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, jestli právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jestli právní názory vyvozené těmito soudy jsou ústavně konformní, nebo jestli naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který jeho účastníkům nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Výše uvedené je podstatné zejména z tohoto důvodu, že námitky stěžovatele směřují ke kritice postupu jak odvolacího soudu, tak i rozhodování soudu dovolacího. Konkrétně jde o tvrzení, že odvolací soud i soud dovolací nesprávně vyložily ustanovení § 132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "obch. zák.") a bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, co považuje za protiústavní výklad (a aplikaci) tzv. jednoduchého práva. Musí jít o neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, který je v dosavadní soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

O takový případ v projednávané věci nejde. Odvolací soud a posléze i soud dovolací se ve svých rozhodnutích podrobně zaměřily na posouzení otázky, která byla v předmětné věci stěžejní, a to, zda směnečná smlouva - ujednání účastníků o účelu směnky, který představuje bezprostřední důvod vzniku směnečného závazku, musí mít písemnou formu či nikoli v případě, že jde o smlouvu uzavřenou mezi společností s ručením omezeným a jediným společníkem, který jedná rovněž jménem této společnosti.

Ústavní soud konstatuje, že argumenty stěžovatele směřují především k přehodnocení závěrů odvolacího soudu, potvrzených i soudem dovolacím, o povinné písemné formě směnečné smlouvy, jíž je vymezena zajišťovací funkce směnky. Oba soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně vyložily, z jakého důvodu byla podmínka písemné formy zmiňované smlouvy nezbytná, přičemž dovolací soud nad rámec výkladu citovaného ustanovení obchodního zákoníku konstatoval, že "neplatnost směnečné smlouvy nezpůsobuje neplatnost směnky ani neplatnost podpisu osoby, která převzala směnečný závazek". Směnečný dlužník se v předmětné věci ubránil povinnosti zaplatit stěžovatelem uplatněnou směnku, neboť stěžovatel, ačkoli poučen odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., nepředložil žádný důkaz, jímž by byl schopný prokázat uzavření tvrzené dohody v písemné formě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud porušil jeho procesní práva, jakož i právo na spravedlivý proces, pokud ho sice poučil ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ale "neposkytl mu dostatek prostoru k tomu, aby ... vůbec právně reagoval". Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen právním zástupcem. Jestliže odvolací soud, jak uvádí stěžovatel, účastníky řízení seznámil v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí s tím, že zastává jiný právní názor na výklad ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák., než soud prvního stupně a poskytl mu v této souvislosti určitý časový prostor, nelze se zpětně odvolávat na "dezorientaci" jen proto, že stěžovatel jako žalobce nedokázal na takovou procesní situaci reagovat, resp. se v této souvislosti dostal do důkazní nouze - nepředložil žádný důkaz, který by byl způsobilý prokázat opak, tedy uzavření dohody o účelu vystavené směnky, tzv. směnečné smlouvy v písemné formě. O existenci či neexistenci takového ve věci zásadního důkazu ostatně stěžovatel neuvádí nic ani v předmětné ústavní stížnosti. Z hlediska zachování "fair procesu" je v takovém případě rozhodující pouze to, zda soud stěžovateli takové poučení při jednání poskytl, a zda bylo takové poučení srozumitelné a určité. Přezkoumávání schopnosti účastníka řízení patřičně právně reagovat a argumentovat v konkrétní procesní situaci, zajisté není problémem náležejícím do oblasti přezkumu porušení ústavnosti.

Ústavní soud neshledal žádný důvod ztotožnit se s názorem stěžovatele, že v předmětné věci byla porušena zásada "dvojinstančnosti řízení". Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal důvod pro postup podle ustanovení § 219 o. s. ř. (tedy pro potvrzení rozsudku), ale ani pro postup podle ustanovení § 219a o. s. ř. (pro jeho zrušení), byl nucen rozsudek soudu prvního stupně změnit. Tento postup odvolacího soudu je v souladu s procesním předpisem i v souladu s ochranou ústavně garantovaných práv.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru