Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2281/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné vyšetřování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Trestní řízení
orgán činný v trestním řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2281.19.1
Datum podání12.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2281/19 ze dne 14. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2019 sp. zn. 5 To 44/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2018 sp. zn. 44 T 55/2017 zprostil obviněného P. M. (dále jen "obviněný") podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ze dne 22. 6. 2017, podle které měl spáchat jednak zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečin způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a stěžovatelku (poškozenou) podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením odvolání státního zástupce obvodního státního zastupitelství podle § 256 tr. řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek obvodního soudu představuje rozhodnutí zcela nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že zcela ignoroval její odvolací námitky. Stěžovatelka uvádí, že ačkoli "formálně" napadla výrok o náhradě škody (nepřiznání nároku na zaplacení škody v požadované výši), přesto svými výhradami zpochybňovala výrok o nevině obviněného. Podle stěžovatelky městský soud pochybil tím, že se zaměřil na námitky státního zástupce, zatímco tvrzeními a důkazy jí předloženými se nezabýval. Stěžovatelka dovozuje, že nemohla v trestním řízení realizovat právo na spravedlivý proces, neboť městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu bez jejich bližšího zkoumání. Obvodní soud přitom vzal za základ svých skutkových zjištění údaje a tvrzení obviněného, která v trestním řízení nebyla objektivizována. Městský soud se podle stěžovatelky nevypořádal s jejími námitkami, včetně těch, které vycházely ze souvisejících soudních rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Závěrem se vyslovuje, že ve prospěch obviněného neměla být aplikována zásada ultima ratio.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud pro účely tohoto řízení v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu městský soud, jako účastníka řízení, vyzval k podání vyjádření ohledně obsahu ústavní stížnosti. Městský soud uvádí, že odvolání podané stěžovatelkou zamítl, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. Zprošťující rozhodnutí by mohla stěžovatelka napadnout pouze tehdy, chyběl-li by v něm výrok podle § 229 odst. 3 tr. řádu. Městský soud dává najevo, že se řádně zabýval odvoláním státního zástupce obvodního státního zastupitelství, přičemž shledal, že obvodní soud zjistil správně a dostatečně skutkový stav, což mu poskytlo spolehlivý podklad pro rozhodnutí. O nekritické převzetí jeho závěrů nešlo.

6. Stěžovatelka předložila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. 27 Cdo 4956/2017, z něhož podle ní vyplývá, že jmenování obviněného do funkce člena představenstva bylo nicotné. Obviněný tudíž nebyl osobou oprávněnou činit za tuto společnost jakékoli úkony. Z tohoto nezákonného ovládnutí obchodní společnosti A, však soudy v trestním řízení nevyvodily patřičné důsledky.

7. Stěžovatelka v replice k vyjádření městského soudu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), dostupný shodně jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz, podle kterého je možné (za výjimečných okolností) v postavení poškozeného namítat zásah do ústavně zaručených práv a svobod v souvislosti s rozhodováním o vině. Stěžovatelka má za to, že vyjádření městského soudu je potvrzením formalistického a odmítavého postoje vůči jejím procesním právům.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či proti jinému skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, na který poukazuje stěžovatelka. V něm uvedl, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, které zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým se trestní proces končí. Na straně druhé však Ústavní soud upozornil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoliv výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování a to, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně.

10. Byť tedy Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o pravomoc a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné, a že úprava práv poškozeného v tr. řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)], z iniciativy poškozeného výjimečně zrušil napadená trestní rozhodnutí, došlo-li jejich vydáním rovněž k porušení nějakého významného a nenahraditelného hmotného základního práva.

11. Právo na účinné vyšetřování, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká využití prostředků, a nikoliv dosažení poškozeným požadovaného výsledku (srov. citovaný nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 nebo usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody, ale může přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).

12. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem na účinné vyšetřování nedostály.

13. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení podstatný moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž významné pravomoci příslušely převážně státnímu zástupci, vede řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. Jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu i jemu předcházejícího rozsudku obvodního soudu, v rámci nařízených hlavních líčení byly provedeny všechny důkazy z přípravného řízení. Další návrhy na doplnění dokazování stranami vzneseny nebyly.

14. Obvodní soud vysvětlil, proč shledal za věrohodnou obhajobu obviněného týkající se pohledávky z titulu užívání konkretizovaných prostor a plnění ze smlouvy o odborné pomoci. Obvodní soud se zabýval výpověďmi svědků S., P. a N. a objasnil, z jakých důvodů jim neuvěřil. Vycházel zejména k jejich kroků učiněných v rámci celé soustavy společností, přičemž dospěl k závěru, že některé byly simulované, a dále poukázal na nedostatečně vedené účetnictví, jakož i na skutečnost, že svědci S. a P. de facto vykonávali funkci jednatelů i poté, co jimi již nebyli. Obhajobu podpořil i audit označené advokátní kanceláře, na základě níž obviněný postupoval. Výpověď svědka M. potvrdila procesní obranu obviněného týkající se smlouvy o odborné pomoci. Obvodní soud se vypořádal též s argumentací týkající se příčin úpadku stěžovatelky, přičemž konstatoval, že ze znaleckých posudků vyplývá možnost, že stěžovatelka byla v úpadku již v době, kdy obviněný nastoupil do funkce jednatele. Podle obvodního soudu došlo k nařízení exekuce až poté, co obviněný uzavřel smlouvu o advokátní úschově. Ani další související okolnosti dle obvodního soudu nezakládají trestní odpovědnost obviněného a o trestný čin nejde. Obviněný si peněžní prostředky nepřisvojil a soud objasnil i související majetkoprávní vztahy.

15. Městský soud tuto argumentaci obvodního soudu převzal, přičemž se patří konstatovat, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 až 60 odůvodnění, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což lze aplikovat i posuzovanou věc.

16. Z obou rozhodnutí obecných soudů zřetelně vyplývá, že soudy věnovaly patřičnou pozornost hodnocení provedených důkazů. Dostály tak požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V rozsudku pak obvodní soud v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Shledal-li po jejich pečlivém zhodnocení, a s ohledem na všechny okolnosti případu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z hlediska ústavněprávního nic vytknout, neboť popsané důkazní situaci tento jeho závěr odpovídá. Na tom nemůže opačný názor stěžovatelky nic změnit.

17. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 27 Cdo 4956/2017-790 obecné soudy v trestním řízení nemohly vycházet vzhledem k časovému pořadí vydání jednotlivých rozhodnutí.

18. Lze uzavřít, že orgány činné v přípravném řízení provedly úplné vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestné činnosti. Obecné soudy věc řádně projednaly a zhodnotily a výše uvedeným způsobem o ní rozhodly. Tato zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatelky na účinné vyšetřování jejich postupem nebylo porušeno. Jak bylo uvedeno shora, právo na účinné vyšetřování trestné činnosti neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Této povinnosti obecné soudy dostály.

19. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nepodařilo, a proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru