Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 228/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.228.17.1
Datum podání24.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 228/17 ze dne 7. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Dragana Draškoviče a Milomirky Draškovičové, zastoupenými Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 23 Cdo 3189/2016-529, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2016 č. j. 31 Co 437/2015-487 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. února 2015 č. j. 118 C 197/2009-349, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Tomáše Kopřivy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práv na spravedlivý proces zaručených čl. 6 "Úmluvy o lidských právech a základních svobodách" (správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na rovnost účastníků civilního řízení garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z podkladů předložených stěžovateli Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") domáhali zaplacení částky 1 027 925 Kč s příslušenstvím (později upravenou na částku 649 066 Kč), jako náhrady škody, která jim měla vzniknout porušením povinností vedlejšího účastníka při provádění stavebního dozoru na stavbě jejich rodinného domu. Okresní soud, po zrušení původního vyhovujícího rozsudku, žalobu rozsudkem ze dne 6. 2. 2015 č. j. 118 C 197/2009-349 zamítl co do částky 358 479 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně zbývající částky 290 587 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování okresní soud vzal za prokázané, že žalobcům vznikla škoda ve výši 437 560 Kč, z níž uhradil vedlejší účastník částku 290 587 Kč, ve zbytku posoudil nárok jako nedůvodný.

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2016 č. j. 31 Co 437/2015-487 rozsudek okresního soudu změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelům 1 120 Kč s příslušenstvím, v části týkající se 357 359 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, v části týkající se 290 587 Kč s příslušenstvím od stanoveného data řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními okresního soudu, napravil nesprávný výpočet podílu ve výši 2/3 ze zjištěné škody a nepřesnost formulace v rozsahu zastavovacího výroku.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť napadené rozhodnutí dle jejich názoru závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První dovolateli formulovaná otázka se týkala toho, jak má soud postupovat, dojde-li k odbornému sporu znalců, jejichž posudky strany v řízení předložily, přičemž soudy obou stupňů se dle mínění stěžovatelů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4543/2014. Druhá otázka pak směřovala k tomu, zda odvolací soud může věcně hodnotit důkazy, které sám neprovedl. Dle názoru stěžovatelů krajský soud pochybil a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1240/2012. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 15. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 3189/2016-529 shledav jeho nepřípustnost, protože jimi formulované otázky nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (což odůvodnil na str. 2, třetí a čtvrtý odstavec).

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé spatřují porušení zásady rovnosti účastníků v civilním řízení a porušení zákazu libovůle soudu v postupu při hodnocení dvou znaleckých posudků (předložených každou stranou), přičemž rozpor mezi nimi vyřešil preferencí jednoho z nich (bez bedlivého hodnocení) a návrh na vypracování revizního znaleckého posudku bez bližšího odůvodnění zamítl. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé popsali průběh řízení před obecnými soudy a poté předložili bližší argumentaci k jejich námitkám směřujícím vůči postupu soudů při rozporu dvou znaleckých posudků a po návrhu na pořízení revizního znaleckého posudku, když byly předloženy dva znalecké posudky se zcela odlišnými závěry.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v jejich nesouhlasu s postupem obecných soudů při dokazování pomocí znaleckých posudků. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, může do této jejich pravomoci zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou takových kvalifikovaných vad (pochybení) jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

9. Ani jeden z těchto excesů Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Tvrzení stěžovatelů o porušení rovnosti účastníků v civilním řízení a porušení zákazu libovůle soudy v postupu při hodnocení dvou znaleckých posudků nemá oporu v předložených rozhodnutích obecných soudů, protože okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6) jednoznačně vyhodnotil první znalecký posudek jako posudek nenaplňující zadání, a proto odmítl (zcela pochopitelně) návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, když druhý znalec přesvědčivě závěry svého znaleckého posudku odůvodnil. Tomuto tvrzení se věnoval i krajský soud a svůj postup pregnantně vyjevil (str. 7 dole a str. 8 nahoře odůvodnění jeho rozsudku). Ani postup Nejvyššího soudu nevykazuje ústavně relevantní deficity (drobný překlep čísla použitého substantiva na str. 2, 7. ř. vadou není), koresponduje aktuální právní regulaci dovolání.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru