Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 228/06Usnesení ÚS ze dne 19.01.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.228.06
Datum podání01.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 3 odst.4, § 12

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 265b odst.1, § 268 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 228/06 ze dne 19. 1. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.12.2005, sp. zn. 7 Tdo 1506/2005 (v části, kterou zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005. sp. zn. 8 To 225/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.3.2005, sp. zn. 9 T 102/2003 (ve výrocích týkajících se trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byly zrušeny uvedené části v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 4, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že s ohledem na rozdílné závěry znaleckých posudků neměly soudy založit závěr o spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona "pouze v závislosti na odlišném závěru jiných znalců" (jeho příčetnosti), nýbrž měly zkoumat i "materiální stránku trestného činu", jakož i "další okolnosti vážící se ke skutku." Domnívá se, že "posouzení jeho jednání jako trestného činu neposkytnutí pomoci nemá oporu v provedeném dokazování" a dodává, že s ohledem na vzniklé pochybnosti měly soudy rozhodnout v jeho prospěch.

Co do napadeného usnesení dovolacího soudu má stěžovatel za to, že jím uplatněný výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu je "příliš restriktivní", a že správně měl soud meritorně rozhodnout i o dovolání v části týkající se trestného činu neposkytnutí pomoci, neboť ani s ohledem na úzce vymezené dovolací důvody v případě rozhodování o dovolání "nelze opomenout sílu ústavních zákonů a tedy ani zásadu in dubio pro reo".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (zde obviněný) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi let.

Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání usnesením podle § 256 odst. 2 tr. řádu zamítl.

K dovolání stěžovatele dovolací soud rovněž napadeným usnesením toto usnesení zrušil, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle dovolacího soudu byl v této části úspěšně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g/, l/ tr. řádu, protože "mezi skutkem tak, jak ho zjistily soudy, a použitou právní kvalifikací ... je nesoulad, který spočívá v tom, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje všechny znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným"; jak dále uvedl, ve skutkové části výroku o stěžovatelově vině nebyla specifikována důležitá povinnost, uložená podle zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., jejíhož porušení se měl stěžovatel dopustit. Z uvedeného důvodu nemohlo obstát ani usnesení odvolacího soudu, bylo-li jím zamítnuto odvolání, ačkoli směřovalo proti rozhodnutí, jež v této části trpělo nesprávným právním posouzením věci.

Ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona, zůstala napadená rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně nedotčena; dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání stěžovatelem uplatněné námitky nebyly podřaditelné způsobilým dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. řádu, včetně (a zejména) dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g/ tr. řádu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Co do roviny skutkové - o niž jde v dané věci především - platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

Z přiložených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně se podává, že na znalecký posudek, který vypracovali soudní znalci MUDr. V. T. a PhDr. J. K., reagoval znalec Prof. MUDr. J. R., DrSc. společně s PhDr. K. N., z jejichž znaleckého posudku se podává závěr, že "ovládací schopnosti, vzhledem k trestnému činu neposkytnutí pomoci, ... nebyly zcela vymizelé". V souladu s tímto znaleckým posudkem jsou pak závěry dalšího znaleckého posudku, podaného znaleckým ústavem (Psychiatrickou léčebnou v Praze 8 - Bohnicích), jenž byl přibrán v řízení před soudem (právě) z důvodů rozdílných znaleckých posudků, jež byly vypracovány v přípravném řízení; podle tohoto posudku rozpoznávací schopnosti byly zachovány, ovládací (ve vztahu ku trestnému činu neposkytnutí pomoci) podstatně sníženy (vlivem akutní reakce na stres v kombinaci s abnormní strukturou osobnosti), "nebyly však vymizelé".

Z toho plyne, že názor stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s rozdíly mezi jednotlivými znaleckými posudky, obstát nemůže, neboť zmíněný posudek znaleckého ústavu byl nařízen právě k jejich odstranění, a není (procesně ani věcně) důvod pochybovat, že tento požadavek uvedený důkaz splnil. Tím nelze ani uvažovat o tom, že by skutkové závěry obecných soudů neměly oporu v provedeném dokazování, jak jim stěžovatel (bez další argumentace) vytýká.

Namítá-li stěžovatel, že soudy (soustředěny k znaleckému dokazování příčetnosti) nezkoumaly "další okolnosti vážící se ke skutku", není především zjevné, jaké "další okolnosti" má na mysli; z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, že by existenci rozhodných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 208 tr. zákona jinak zpochybňoval.

Obdobně je tomu s výtkou, že obecné soudy "nezkoumaly i materiální stránku trestného činu". Stěžovatelovo tvrzení o nedostatku příčetnosti (§ 12 tr. zákona), resp. nedostatku jejího průkazu, pod "materiální stránku" (§ 3 odst. 4 tr. zákona) podřadit zásadně nelze.

Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že není relevantního podkladu pro úsudek, že soudy prvního a druhého stupně pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení provedených důkazů; naopak jimi přijatá skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, pročež k ústavněprávně rozhodnému závěru o nedostatku spravedlivého procesu (jak byl výše vymezen) dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami, vznesenými v ústavní stížnosti, se zabývaly již obecné soudy, které též adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Co do stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení, postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které (jak ostatně sám uznává) žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Dovolací soud proto z jejich hlediska rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl, a nelze tudíž sdílet stěžovatelův názor, že jeho "výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ tr. řádu se jeví být příliš restriktivní". O situaci obdobnou těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, resp. IV. ÚS 565/02) nejde, jelikož zde není zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V předchozím bylo naopak dovozeno, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně z pohledu ústavněprávního obstojí.

Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru