Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2278/07 #2Nález ÚS ze dne 05.08.2010K trestněprávní odpovědnosti majitele psa při dopravní nehodě aneb trestní právo jako ultima ratio

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip předvídatelnosti, srozumitelnosti, bezrozpornosti zákona
právo na soudní a jinou právní ochr... více
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
Poškozený
Doprava
škoda/odpovědnost za škodu
trestný čin/ublížení na zdraví
zavinění/z nedbalosti
chov zvířat
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 157/58 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2278.07.2
Datum vyhlášení12.08.2010
Datum podání31.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.1, § 5 písm.b

40/1964 Sb., § 415


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z výkladu základního práva podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.

Jak teorie příčinné souvislosti, tak ústavně konformní výklad pojmu nevědomé nedbalosti významně přispívají k redukci kriminalizace každodenního lidského jednání, čímž naplňují též ústavní kautely plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obecné soudy proto nemohou dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na základě samotného faktu, že nastala škoda na hodnotě chráněné trestním zákonem.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky L. Z. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. srpna 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. května 2007 sp. zn. 6 Tdo 513/2007, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2006 č. j. 6 To 657/2006-187 a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. srpna 2006 č. j. 1 T 9/2006-163, neboť jimi byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka byla uznána vinnou spácháním trestného činu ublížení na zdraví, kterého se dopustila tím, že uvolnila z vodítka svého psa, který vběhl do vozovky, kde se střetl s projíždějícím motocyklem řízeným poškozeným a způsobil mu vážná zranění s trvalými následky. Dle nalézacího soudu stěžovatelka nedbala patřičné opatrnosti při venčení psa, když porušila obecně závaznou vyhlášku obce, jež zakazuje volné pobíhání psů na veřejném prostranství. Odvolací soud dovodil, že jakkoliv poškozený překročil v obci povolenou rychlost (jel rychlostí 90 km/hod), tak ani tato skutečnost nemůže stěžovatelku vyvinit, neboť uvolněním psa z vodítka jednala stěžovatelka v nevědomé nedbalosti [§ 5 písm. b) trestního zákona], a proto její odvolání zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť nebýt jejího nezodpovědného počínání (když ponechala v blízkosti dopravní komunikace volně se pohybovat psa a v konečném důsledku tak porušila § 415 občanského zákoníku) by nedošlo k dopravní nehodě a tím ani k následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud primárně uvedl, že z čl. 39 Listiny plyne požadavek, aby pachatel mohl v době spáchání svého činu seznat jeho trestnost. Proto je za situace, kdy se závěr o protiprávním jednání stěžovatelky (tj. naplnění § 224 odst. 1 trestního zákona) zakládá na neurčitém ustanovení § 415 občanského zákoníku (generální prevenční klauzuli), nutno zvlášť pečlivě zkoumat, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání pachatelky, konkrétně na rozpor jejího jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku. I s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu lze dospět k závěru, že pro stěžovatelku v dané situaci plynula z § 415 občanského zákoníku povinnost vést psa na vodítku. Nelze ovšem zapomínat na to, že porušení právní povinnosti (zde obecné prevenční povinnosti) musí být v rozumném vztahu ke škodnému následku. Tato teze je ilustrována jak teoriemi příčinné souvislosti, tak samotným pojmem nevědomé nedbalosti. Přitom jak teorie příčinné souvislosti, tak ústavně konformní výklad pojmu nevědomé nedbalosti významně přispívají k redukci kriminalizace každodenního lidského jednání, čímž naplňují ústavní kautely plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy principy demokratického právního státu, v němž je použití trestního práva až krajní možností řešení společenských vztahů.

S ohledem na čl. 39 Listiny je třeba klást na odůvodnění rozhodnutí obecného soudu vztahující se k zavinění zvýšené nároky. Soudy, a to zejména v situaci, kdy základem zavinění je porušení obecné prevenční povinnosti, musí vzít v potaz veškeré relevantní okolnosti případu, což se v daném případě nestalo. Například závěry o tom, že stěžovatelka uvolněním psa kolizi zavinila, znamená v podstatě požadavek, že stěžovatelka měla předvídat ne toliko účastníky provozu zákon dodržující, ale též účastníky provozu zákon hrubě porušující (v tomto případě dle závěru znalce téměř dvojnásobné překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci). Takovýto závěr, podle něhož občan měl a mohl předvídat též protiprávní jednání účastníka silničního provozu, staví protiústavní nároky na občany a protiústavně extenduje oblast trestní represe do těch oblastí lidského života a na ta jednání, kam trestní represe zcela evidentně nepatří.

Takový přístup obecných soudů vede de facto k tomu, že se osobě z hlediska trestního práva přičtou veškeré následky jejího protiprávního jednání, byť jakkoli triviálního. To má za následek rozvolnění souvislosti mezi zaviněním na straně jedné a trestní odpovědností a trestem na straně druhé. Uvedené rozvolnění je ovšem v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny), který vyžaduje, aby použití prostředků trestní represe bylo ospravedlněno zaviněním pachatele, a to vzhledem ke konkrétnímu následku či účinku. Ústavní soud proto všechna napadená rozhodnutí obecných soudů (včetně nejvyššího) zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010

N 157/58 SbNU 335

K trestněprávní odpovědnosti majitele psa při dopravní nehodě aneb trestní právo jako ultima ratio

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07 ve věci ústavní stížnosti L. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007 sp. zn. 6 Tdo 513/2007, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2006 č. j. 6 To 657/2006-187 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. srpna 2006 č. j. 1 T 9/2006-163, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. května 2007 sp. zn. 6 Tdo 513/2007, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2006 č. j. 6 To 657/2006-187 a rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. srpna 2006 č. j. 1 T 9/2006-163 byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 39 Listiny základních práv a svobod; proto se uvedená rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

Vymezení skutkového a právního základu

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2006 č. j. 1 T 9/2006-163 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že "dne 19. 8. 2005 v době kolem 18:20 hodin v Lahošti, ul. Hornická, uvolnila z vodítka svého psa - pudla, který vběhl do vozovky, kde se střetl s projíždějícím motocyklem zn. Ducati 999H4 , r. z. 1 U 3932, řízeným Ing. J. Š., ... tento utrpěl při střetu zlomeniny hrudních obratlů a poranění hrudní míchy s dobou léčení několik měsíců a trvalými následky (ochrnutí).". Okresní soud vzal za pravdivou výpověď stěžovatelky jako obviněné, kterou ohodnotil jako doznání k trestnému činu. Podle této výpovědi onoho dne stěžovatelka spolu se svým přítelem venčila dva psy, křížence rotvajlera a vlčáka a černého trpasličího pudla. Oba psi byli po celou dobu procházky na vodítku, ovšem při návratu do bydliště stěžovatelka uvolnila z vodítka trpasličího pudla, což se stalo asi padesát metrů před jejím bydlištěm. Stěžovatelka ve své výpovědi před soudem zdůraznila, že takto postupovala vždy, pudl byl na rozdíl od křížence mírný a nikdy s ním nebyly žádné problémy. Pudl šel i v daný den jako obvykle vedle její nohy a teprve v době, kdy stěžovatelka zaslechla zvuk přibližující se motorky, pudl najednou vyběhl z chodníku směrem k vozovce, kde došlo ke střetu s výše uvedeným motocyklem řízeným poškozeným Ing. Š. Ze znaleckého posudku v dané věci pak vzal soud za jednoznačně prokázané, že poškozený Ing. Š. (dále také jako "poškozený") jel v obci rychlostí 90 km/hod, přičemž střetová rychlost motocyklu se psem byla kolem 75 km/hod. Dále znalec uvedl, že pokud by řidič dodržel zákonem stanovenou rychlost 50 km/hod., střetu se psem by byl schopen zabránit (ze znaleckého posudku vyplývá, že v takovém případě by zastavil asi 4,6 metru před místem střetu).

S ohledem na uvedené skutkové závěry došel okresní soud k závěru, že stěžovatelka zavinila kolizi, a tedy i zranění poškozeného, přičemž to, že poškozený "svým jednáním významně spoluzavinil vzniklou kolizi", bylo vzato v úvahu jen pro rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na projednání v civilním řízení. Stěžovatelka podle názoru okresního soudu nedbala patřičné opatrnosti při venčení psa, přičemž obecně závaznou právní normou obce Lahošť, konkrétně pak vyhláškou č. 2 z roku 1991 v ustanovení § 1 odst. 2 písm. c) je zakázáno nechat volně pobíhat psy a jiná domácí zvířata na veřejném prostranství v obci. Stěžovatelka byla odsouzena podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. Š., společnost BBC - Šoun, s. r. o., (vlastník motocyklu) a VZP ČR odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali stěžovatelka a poškozený Ing. Š. (ten proti výroku o náhradě škody), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem touto ústavní stížností napadeným usnesením, jímž obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Odvolací soud připustil oprávněnost námitky stěžovatelky, že porušení povinnosti ve vztahu ke škodnému následku nelze vyvozovat jen z porušení vyhlášky obce. Odvolací soud nicméně dovodil, že jakkoliv poškozený podstatně překročil v obci povolenou rychlost, ani tato skutečnost nemůže stěžovatelku vyvinit, neboť "bez jejího prokázaného jednání (tj. předčasného uvolnění psa z vodítka) by sama nepovolená rychlost motocyklu nehodu zajisté nepřivodila". Stěžovatelce lze přitom podle právního názoru soudu uvěřit v tom, že "její pes byl na procházenou trasu navyklý a jinak poslušný, nicméně jenom na toto jeho obvyklé chování se na veřejné komunikaci nemohla spoléhat a nepředpokládat jeho možnou instinktivní reakci na náhlý popud (kdy sama nepochybně důvodně předpokládá psův úlek ze silného hluku motocyklu); protože takovouto spontánní reakci svého psa měla a mohla předvídat, jeho uvolněním z vodítka a pozbytím jeho ovládání jednala v nevědomé nedbalosti [§ 5 písm. b) tr. zák].". V důsledku nedbalosti stěžovatelky tak podle krajského soudu došlo k těžké újmě na zdraví poškozeného.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala stěžovatelka dovolání. Podle Nejvyššího soudu při posouzení jednání stěžovatelky mělo podstatnou roli ustanovení § 415 obč. zák., kde je "vyjádřena závazná právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale - i bez konkrétně stanoveného pravidla chování - počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému. Proto jeho nedodržení představuje protiprávní jednání.". Dále Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle níž "majitel psa je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí". Stěžovatelka uvolnila psa na místě přilehlém k silnici, přičemž mohla a měla předvídat, že pes může do vozovky vběhnout a může být účastníkem střetu s projíždějícím jednostopým či dvoustopým vozidlem, a tím i dopravní nehody, při níž může dojít k ublížení na zdraví (těžké újmě na zdraví). Mohla a měla tedy vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a jednala proto zaviněně - ve formě nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák. Stěžovatelku nemůže vyvinit ani to, že poškozený sám porušil zákon, neboť "Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 224 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby.". Nejvyšší soud dále zdůraznil, že každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Nedbalostní jednání stěžovatelky bylo v "posuzovaném případě okolností natolik významnou pro vznik škodlivého následku, že ani překročení maximální povolené rychlosti jízdy v obci ze strany poškozeného nezpůsobilo přerušení příčinného vztahu mezi jejím jednáním a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného".

II.

Vymezení hlavních argumentů ústavní stížnosti

Stěžovatelka nejprve polemizuje s tím, že obecný soud prvního stupně dovodil protiprávnost jejího jednání z obecní vyhlášky, jakkoliv tato směřuje jen k udržování čistoty na území obce (a volné pobíhání psů zakazuje v tomto kontextu). Dále zdůrazňuje, že poškozený jako motocyklista výrazně překročil povolenou rychlost v obci, přičemž podle jasného názoru znalce, pokud by stanovenou rychlost dodržel, k nehodě by nedošlo. K právnímu názoru Nejvyššího soudu upozorňuje, že Nejvyšší soud v této věci příliš zobecňuje právní argumenty z jiných judikátů. Každá věc musí být posuzována v kontextu svých individuálních okolností. Rychlost motocyklisty byla zcela nepřiměřená, naopak její pes byl poslušný a snadno ovladatelný a dané prostředí dobře znal. Tím vším prý bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Vyjádření účastníků řízení

Nejvyšší soud k žádosti Ústavního soudu zaslal vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém mimo jiné uvedl, že stěžovatelka v podstatě jen opakuje námitky, které proti napadeným rozhodnutím vznesla ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu. Její ústavní stížnost není opodstatněná, a navrhuje ji proto odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Obdobně odmítá argumenty ústavní stížnosti krajský soud.

IV.

Upuštění od ústního jednání

Dle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že také Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.

V.

Závěry Ústavního soudu

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky [srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123) a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu]. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu otázku ústavního významu v podobě základního práva na to, aby byla postižena jen za takové jednání, které zákon označí jako trestný čin, přičemž současně aplikace trestního práva má být toliko ultima ratio. Ústavní stížnost stěžovatelky je v tomto smyslu z níže uvedených důvodů důvodná.

V/a

Ústavní soud ve shodě se svou judikaturou zdůrazňuje, že chápe trestní právo jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné [srov. naposledy nález sp. zn. I. ÚS 69/06 ze dne 12. 10. 2006 (N 186/43 SbNU 129), přístupný též na http://nalus.usoud.cz]. Z této judikatury plyne jednak zákaz neúměrného rozšiřování trestní represe, jednak závěr, podle něhož samotná skutečnost, že u poškozeného nastala újma na zdraví, nemůže bez dalšího založit naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Ústavní soud k výkladu základního práva podle čl. 39 Listiny, podle něhož "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit", ve své judikatuře dovodil, že z kautel vyplývajících z tohoto článku vyplývá, že vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489)]. Z čl. 39 Listiny tak plyne požadavek, aby pachatel mohl v době spáchání svého činu seznat jeho trestnost. Proto je za situace, kdy se závěr o protiprávním jednání pachatele, a tudíž naplnění § 224 odst. 1 tr. zák., zakládá na neurčitém ustanovení § 415 obč. zák. (generální prevenční klauzuli), nutno zvlášť pečlivě zkoumat, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání pachatelky, konkrétně na rozpor jejího jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku.

Tento právní závěr Ústavního soudu je v souladu též se zahraniční a českou právní doktrínou. "Prvky nedbalosti jsou ... protiprávnost a předvídatelnost naplnění skutkové podstaty ... Jako třetí prvek přistupuje rozpoznatelnost protiprávnosti ... Tyto tři prvky nestojí vedle sebe odděleně, nýbrž se vzájemně podmiňují. Povinnost péče může vzejít nejprve z předvídatelnosti určitého následku, předvídatelnost tu může být jen při plnění určitých povinností, rozeznatelnost protiprávnosti nemůže být než důsledkem předvídatelnosti naplnění skutkové podstaty." (viz Tröndle, H. in Tröndle, H. - Fischer, T.: Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 49. vydání. München: Beck, 1999, str. 116 - komentář k § 15, marg. č. 14). K nepřípustnému rozšíření trestní represe by vedl závěr, že z § 415 obč. zák. plyne zákaz kteréhokoli jednání, které by mohlo způsobit škodu, přičemž navíc i v občanském právu platí závěr právě opačný ("Jde o běžnou míru opatrnosti, nikoliv o bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu." - viz Škárová, M., Pokorný, M., Salač, J. in Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: Beck, 2006, str. 697 - komentář k § 415, bod 4). Podle názorů české právní doktríny "obecně není a nemůže být jednání protiprávní již proto, že jinému způsobí škodu, ale až proto, že se příčí ustanovení zákona nebo zvyklostem a okolnostem" (Petrov, J.: Protiprávnost a obecná prevenční povinnost. Právní rozhledy č. 20/2007, str. 745).

I s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (včetně judikatury citované v napadeném usnesení Nejvyššího soudu) lze dospět k závěru, že pro stěžovatelku v dané situaci plynula z § 415 obč. zák. povinnost vést psa na vodítku. Nelze ovšem zapomínat na to, že porušení právní povinnosti (zde obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.) musí být v rozumném vztahu ke škodnému následku. Tato teze je v české teorii a praxi ilustrována jednak teoriemi příčinné souvislosti (ať již jde o teorii podmínky, condicio sine qua non, nebo o teorii adekvátního vztahu - k tomu např. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, Praha: Orac 2003, str. 196 násl.), jednak samotným pojmem nevědomé nedbalosti [podle § 5 písm. b) tr. zák. pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl].

Jak teorie příčinné souvislosti, tak také ústavně konformní výklad pojmu nevědomé nedbalosti významně přispívají k redukci kriminalizace každodenního lidského jednání, čímž naplňují též ústavní kautely plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy postavení České republiky jako demokratického právního státu, kde je použití trestního práva až krajní možností řešení společenských vztahů. Obecné soudy proto nemohou dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na základě samotného faktu, že nastala škoda na hodnotě chráněné trestním zákonem.

V/b

Jak je z výše uvedeného patrné, jde-li o vzdálenější nebo jinak pochybnou souvislost mezi jednáním a účinkem, zavinění se stává rozhodujícím znakem skutkové podstaty. Zatímco ostatní znaky skutkové podstaty jsou v takovémto případě triviálně naplněny, veškerá tíže posouzení, zda je pachatel trestně odpovědný, spočívá na tom, zda soud dospěje k závěru, že pachatel jednal alespoň z nevědomé nedbalosti. Proto je zde třeba, a to především s ohledem na čl. 39 Listiny, klást na odůvodnění rozhodnutí obecného soudu vztahující se k zavinění zvýšené nároky. Soudy, a to zejména v situaci, kdy základem zavinění je porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., musí vzít v potaz veškeré relevantní okolnosti případu. Jinak řečeno, posouzení zavinění obviněné osoby nelze učinit bez důkladné znalosti kontextu celého případu.

Těmto nárokům obecné soudy v žádném případě nedostály. Ze zhodnocení, že stěžovatelka "uvolnila psa na místě přilehlém k silnici, přičemž mohla a měla předvídat, že pes může do vozovky vběhnout a může být účastníkem dopravní nehody, při níž může dojít k ... těžké újmě na zdraví" (jak uvádí Nejvyšší soud), není vůbec patrné, proč stěžovatelka měla způsobený účinek předvídat a jak se Nejvyšší soud (který vysvětlil porušení právní povinnosti jinak než obecné soudy nižšího stupně, když založil porušení právní povinnosti stěžovatelkou na § 415 obč. zák.), resp. nižší soudy hodlaly vypořádat s celou řadou rozhodných skutečností.

Stranou rozhodnutí všech tří soudů zůstalo, že ke skutku došlo v obci, soudy se navíc vůbec nevyjadřují k okolnostem případu - tedy zda šlo či nešlo o poklidnou městskou zástavbu (posouzení této skutečnosti leží na obecném soudu prvního stupně, který tuto okolnost nevzal vůbec v úvahu), zda šlo či nešlo o přehledný úsek silniční komunikace, nakolik hustý byl v daném místě a čase obvyklý silniční provoz atd. Obecné soudy pouze vzaly za prokázanou (ovšem šlo pro danou kauzu podle nich irelevantní) skutečnost, že stěžovatelčin pes byl jinak klidný a poslušný. Všechna uvedená hlediska ovšem mají zásadní význam pro posouzení, zda stěžovatelka mohla předvídat kolizi psa s dopravním prostředkem, a tedy také následek těžké újmy na zdraví jiné osoby. Pokud šlo o přehlednou komunikaci, kde by v dané situaci ke kolizi s dopravním prostředkem dodržujícím stanovenou rychlost nemohlo dojít (což se zdá být potvrzováno posudkem znalce, podle něhož, pokud by poškozený dodržel stanovenou rychlost 50 km/hod., v takovém případě by zastavil asi 4,6 metru před místem střetu), znamená závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelka přesto uvolněním psa kolizi zavinila, v podstatě požadavek, že stěžovatelka měla předvídat ne toliko účastníky provozu zákon dodržující, ale též účastníky provozu zákon hrubě porušující (v tomto případě dle závěru znalce téměř dvojnásobné překročení stanovené nejvyšší rychlosti v obci). Takovýto závěr, podle něhož občan měl a mohl předvídat též protiprávní jednání účastníka silničního provozu, staví protiústavní nároky na občany a protiústavně extenduje oblast trestní represe do těch oblastí lidského života a na ta jednání, kam trestní represe zcela evidentně nepatří.

Tím, že se obecné soudy s těmito hledisky nevypořádaly, je jejich závěr o nedbalosti stěžovatelky toliko paušální, a proto zcela nepřezkoumatelný. Ústavní soud ostatně v tomto aspektu odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci, kde Nejvyšší soud sám zaujal jasné stanovisko, že obviněná osoba "jako řidič mohla zcela oprávněně předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují stanovená pravidla", přičemž pokud by poškozený řidič jel rychlostí povolenou, ke střetu by vůbec nedošlo, pročež neshledal ani zavinění na straně obviněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2007 ze dne 13. června 2007, přístupné na www.nsoud.cz). Není důvodu, aby tento ústavně konformní právní předpoklad, že ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích dodržují právo, nebyl aplikován též na chodce.

Přístup, jaký k věci zaujaly obecnésoudy, vede de facto k tomu, že se osobě z hlediska trestního práva přičtou veškeré následky jejího protiprávního jednání, byť jakkoli triviálního. To má za důsledek rozvolnění souvislosti mezi zaviněním na straně jedné a trestní odpovědností a trestem na straně druhé. Uvedené rozvolnění je ovšem v rozporu s ústavním pořádkem, který vyžaduje, aby použití prostředků trestní represe bylo ospravedlněno zaviněním pachatele, a to vzhledem ke konkrétnímu následku či účinku.

Ústavnísoud nechává na obecných soudech, které rozhodují o aplikaci jednoduchého práva, zda k ústavně žádoucím úvahám výše nastíněným dojdou aplikací pojmu nevědomé nedbalosti (pachatel o možnosti porušení vědět měl a mohl) nebo aplikací doktríny příčinné souvislosti, tedy položí si otázku, jakým následkům měla uvedená povinnost v dané situaci za daného kontextu relevantních okolností zabránit, jestliže "Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost." a "Je třeba, aby smyslem bezpečnostního předpisu bylo zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal." (Jelínek, J. in Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha: Aspi, 2003, str. 163 a 164.).

VI.

S ohledem na to, že došlo k porušení základních práv stěžovatelky plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny, Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a touto ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud toliko na okraj podotýká, že tímto nálezem v žádném případě nepředjímá výsledek dalšího hodnocení důkazů, což zůstává úkolem obecných soudů, ovšem ve světle zásad formulovaných Ústavním soudem v tomto rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru