Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2274/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
půjčka
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2274.15.1
Datum podání27.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 657

99/1963 Sb., § 132, § 237, § 157 odst.2, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2274/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. Drahoslavy Šupákové, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem Veselá 238/39, Brno, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. května 2013 č. j. 55 C 224/2008-201 ve znění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. července 2013 č. j. 55 C 224/2008-205, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2014 č. j. 15 Co 344/2013-236 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 33 Cdo 1963/2015-276, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 26. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2015, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo k žalobě T. P. na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, směřující proti stěžovatelce, rozhodnuto tak, že se žaloba v částce 110 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a že žalobce je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení v rozsahu 10 %, tj. ve výši 13 648,80 Kč (výrok III).

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatelky i žalobce rozsudek městského soudu ve výroku I změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 110 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II byl tento rozsudek městského soudu potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 194 384 Kč.

4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.)], takže trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a že navíc stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť vytkla odvolacímu soudu nesprávnost skutkových závěrů.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž argumentovala tím, že dosavadní praxe Nejvyššího soudu nebere na zřetel individuální okolnosti případu, a tak v důsledku "obecného" výkladu mohou "zůstat" nesprávná rozhodnutí odvolacích soudů, aniž by se jimi dovolací soud zabýval. Dle stěžovatelky má ale dovolací soud možnost teleologickým výkladem překlenout legislativní nedostatečnost přípustnosti dovolání a pochybení odvolacího soudu napravit tak, že by považoval dovolání za přípustné, i když bylo uplatněno z důvodů nesprávného hodnocení důkazů. To by mohlo být odůvodněno tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je zmatečné, nepřesvědčivé, a kdy se odvolací soud dostatečně nezabýval provedenými důkazy a tyto rovněž nesprávně hodnotil.

6. Soudy nižších stupňů pak dle stěžovatelky nesprávně hodnotily provedené důkazy a současně nepřipustily provedení důkazů, které navrhla, ač soud musí udělat vše pro to, aby věc byla řádně prošetřena. To stěžovatelka považuje za projev libovůle městského soudu. Z odůvodnění rozhodnutí městského a krajského soudu dle stěžovatelky dále neplyne vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Městský soud navíc vyhověl důkazním návrhům žalobce, k jejím důkazním návrhům ale nepřihlédl a tento svůj postup nezdůvodnil, čímž prý porušil čl. 38 odst. 2 Listiny.

7. Následně stěžovatelka zpochybnila správnost závěrů krajského soudu, který vzal za prokázané, že jí žalobce předal částku 200 000 Kč v bankovkách o nominální hodnotě 2 000 Kč s tím, že pokud si žalobce vybral peníze dne 14. 10. 2005 v této nominální hodnotě, pak by měl tyto peníze vybírat v den půjčky, a nikoliv 12 dní předtím (26. 10. 2005), a že není ani logické, aby žalobce neuvedl datum vyzvednutí peněz a jejich nominální hodnotu již v žalobě, ale tyto "skutečnosti" uvedl jako důkaz k výzvě soudu až v průběhu soudního řízení. Naopak věrohodné mají být výpovědi svědků Ing. Pexídra a Ing. Dufkové, kteří viděli balíček bankovek o nominální hodnotě 1 000 Kč. Upozornila rovněž, že městský soud nepřihlédl k tomu, že žalobce podal svou žalobu poté, co mu vypršel podmíněný trest odnětí svobody za napadení její dcery, a co se k ní dcera odstěhovala, za trvání manželství a po dobu trestního řízení nic nepožadoval. Tvrzení žalobce, který se choval zavrženíhodným způsobem, prý nemůže vedle jejího tvrzení obstát.

8. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že nebylo prokázáno její tvrzení ohledně uzavření dohody o vrácení půjčky ve výši 90 000 Kč mezi ní a žalobcem, a rovněž odmítl její obranu, že uhradila za žalobce částku 91 252 Kč firmě SANOSTAV s. r. o., za bourací a vyklízecí práce na žalobcově nemovitosti. Tento závěr ovšem dle stěžovatelky nemá oporu v provedeném dokazování. Vždy totiž tvrdila, že dohoda byla uzavřena a že pokud by soud toto nevzal za prokázané, vzniklo by na straně žalobce bezdůvodné obohacení. K tomu navrhla provést konkrétní důkazy, což městský soud učinil, ale nesprávně je hodnotil, a odvolací soud se s jeho hodnocením ztotožnil, aniž by se tyto soudy zabývaly věrohodností jejích tvrzení jako bezúhonného účastníka řízení, které je podepřeno důkazy, a na straně tvrzení žalobce, který jednal zavrženíhodným způsobem.

9. V návaznosti na to stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že se nezabýval jejími argumenty uvedenými v odvolání. Městský soud uvedl, že pravdivost výpovědi svědka doc. Ing. Josefa Šupáka, CSc., svědkyně Dufkové a jí předložených listin vyloučila výpověď svědka Ing. Igora Zapletala a Ing. Jiřího Čepery, a že na jejich základě má za prokázané, že oni pomohli žalobci s provedením vyklízecích prací. Jmenovaní ovšem pouze uvedli, že tyto práce provedli dvakrát o víkendu, v žádném případě neměli povědomí o rozsahu veškerých prací, včetně odvozu suti v pondělí až pátek, a tak jejich výpověď nemůže automaticky znamenat, že nikdo jiný (konkrétně pracovníci společnosti SANOSTAV s. r. o.) žádné další práce neprováděl. Stejně tak nemá oporu v provedeném dokazování závěr městského soudu, že pokud ona zaplatila této společnosti za provedení uvedených prací, nebyl to žalobce, kdo se na její úkor obohatil. Zaplatila-li totiž za práce provedené na nemovitosti patřící žalobci a popřel-li ten dohodu o umoření půjčky uhrazením vyklízecích prací, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení. Svědeckou výpověď doc. Ing. J. Šupáka, CSc., týkající se druhu a rozsahu prováděných prací, a jí předložené listiny (fakturu, pracovní výkazy) městský soud s poukazem na výpověď Ing. I. Zapletala a Ing. J. Čepery posoudil jako nepravdivé, resp. nevěrohodné, to však dle stěžovatelky bez jakéhokoliv opodstatnění, neboť s ohledem na jejich výpovědi nelze mít za prokázané, že právě oni provedli některé práce (vyklizení sutě z garáže, slámy z půdy, nepotřebných věcí ze stodoly).

10. Závěrem stěžovatelka zopakovala svou obranu v soudním řízení, spočívající v tvrzení o uzavření ústní dohody s žalobcem, dle které měl být dluh ze smlouvy o půjčce uhrazen zaplacením vyklízecích prací, přičemž tvrdila, že návrh na uzavření zmíněné ústní dohody byl nepochybně adresován žalobci. Dále uvedla, že žalobce smluvní plnění v soudním řízení potvrdil a že firma SANOSTAV s. r. o. předmětné práce v rozhodném období prováděla, zpochybnil ale rozsah prací a jejich hodnotu. Popírá-li žalobce kategoricky uzavření dohody, nemůže uspět, neboť přijal plnění, které mu ona prokazatelně poskytla. Stěžovatelka uznala, že sice neoznačila konkrétní datum a čas uzavření dohody a že ani nepokládala za potřebné ji uzavírat písemně, to však z důvodu, že v té době nepočítala s tím, že by žalobce jako její zeť vůči ní vznášel nějaké nároky. K uzavření dohody však nepochybně došlo okamžikem, kdy žalobce přijal její plnění a nic nenamítal, neboť tím došlo k přijetí jejího návrhu. Následně zopakovala, že i kdyby nebylo možné uzavření dohody vzít za prokázané, vzniklo žalobci bezdůvodné obohacení, a proto že navrhla blíže specifikované důkazy.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

13. Ve vztahu k usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání, má stěžovatelka za to, že povinností Nejvyššího soudu bylo zabývat se jím věcně bez ohledu na skutečnost, že nesplňovalo všechny náležitosti stanovené § 241a odst. 2 o. s. ř. a bylo podáno z jiného důvodu, než předpokládá ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; tyto nedostatky měl Nejvyšší soud za povinnost dle názoru stěžovatelky překlenout "teleologickým výkladem". S ohledem na absenci jakékoliv bližší argumentace a jednoznačné znění (kogentních) norem, jež jsou obsaženy v citovaných ustanoveních (míněno v daných souvislostech), nelze než dospět k závěru, že stěžovatelka v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud nerespektoval příslušnou zákonnou úpravu, která zde představuje "překážku" věcného projednání dovolání.

14. Takový postup však možný není, neboť podle čl. 36 odst. 1 Listiny se na soud lze obracet pouze za dodržení "stanoveného postupu", představovaného příslušnou procesní úpravou, přičemž to, jakou bude mít podobu "prováděcí" zákon ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny, je plně věcí zákonodárce, samozřejmě respektuje-li stěžejní procesní principy, jež plynou z požadavků ústavnosti. Mezi ně však nepatří požadavek, aby dovolání jako mimořádný opravný prostředek vytvořilo prostor pro nápravu veškerých možných vad, včetně tzv. vad skutkových, jak se stěžovatelka (dle všeho) domnívá.

15. Pokud jde o napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítla, že soudy své rozhodnutí řádně nezdůvodnily, a tak z nich nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že nepřihlédly k jejím důkazním návrhům, aniž by svůj postup zdůvodnily (bod IV), následně ale obsáhle polemizuje s hodnocením provedených důkazů ze strany uvedených soudů, tyto pak sama hodnotí odlišně, načež předestírá svou vlastní skutkovou verzi (body V až VII).

16. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

17. Stěžovatelka v (nyní posuzované části) ústavní stížnosti poukazuje na pochybení, jichž se měly obecné soudy dopustit v oblasti tzv. důkazního řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z hlediska ústavnosti lze považovat za relevantní tři základní skupiny vad - první skupina zahrnuje případy, kdy důkazy byly získány a posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, druhou skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů a třetí zahrnuje případy svévole při hodnocení důkazů [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

18. Z obsahu ústavní stížnosti, konkrétně jejího bodu V, není zcela zřejmé, zda stěžovatelka vznesla námitku tzv. opomenutých důkazů (viz např. "nepřipustil stěžovatelkou navržené důkazy" či "odmítnutím důkazů navržených stěžovatelkou..."). V prvé řadě nutno poznamenat, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu není povinností obecných soudů provést každý navržený důkaz, jejich povinností ale je, když tak neučiní, tento svůj postup řádně zdůvodnit, tj. vysvětlit, proč ten který důkaz neprovedly, přičemž zamítnutí příslušného důkazního návrhu musí opřít o některý z relevantních (resp. z hlediska ústavnosti akceptovatelných) "typových" důvodů. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není zmíněnou "superrevizní" instancí v systému obecné justice, přezkoumávající ex officio celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, ale orgánem ochrany ústavnosti, je nezbytné, aby stěžovatel v ústavní stížnosti specifikoval pochybení, jakého se obecné soudy měly dopustit, takovým způsobem, aby byla zřejmá souvislost mezi ním a ústavně zaručeným základním právem či svobodou, jejichž porušení bylo namítáno. Pokud skutečně stěžovatelka uplatnila námitku tzv. opomenutých důkazů, pak ústavní stížnost předmětným požadavkům nevyhovuje, neboť z ní vůbec není patrno, o jakém důkazním návrhu stěžovatelky obecné soudy opomněly rozhodnout, což nutně vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v tomto bodě.

19. Dlužno k tomu dodat, že ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jaký důkazní návrh by mohl být obecnými soudy opomenut. Stěžovatelka totiž navrhla provedení důkazu jednak výslechem svědků Ing. Bohumila Pexídra (č. l. 20 soudního spisu), doc. Ing. Josefa Šupáka, CSc. (č. l. 39), Ing. Dany Dufkové (č. l. 20, 63) a Martina Šupáka (zřejmě na jednání městského soudu dne - viz č. l. 179), jednak listinami firmy SANOSTAV s. r. o. - fakturou ze dne 1. 6. 2006, příjmovým dokladem a rozpisem (výkazem) prací (č. l. 20 soudního spisu), objednávkou a přílohou faktury, fakturou firmy Pavel Humpolíček, autodoprava (č. l. 63). Ing. B. Pexídr byl městským soudem vyslechnut dne 24. 9. 2010 a 26. 9. 2012 (č. l. 59, 171), krajským soudem dne 6. 5. 2014 (č. l. 231), Ing. D. Dufková dne 24. 9. 2010, 8. 12. 2010, 22. 5. 2013 (č. l. 60, 107, 194) a krajským soudem dne 6. 5. 2014 (č. l. 232), doc. Ing. J. Šupák, CSc., byl městským soudem vyslechnut dne 14. 11. 2012 (č. l. 178) a M. Šupák dne 15. 2. 2013 (č. l. 186). Listinné důkazy byly provedeny u jednání městského soudu dne 26. 9. 2012 (č. l. 170), nehledě na to, že kopie předmětných listin byly zařazeny do soudního spisu, jehož obsah byl soudem konstatován i v jiných jednáních. Kromě toho ze stěžovatelkou podaného odvolání neplyne, že by vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů uplatnila (č. l. 206), a ani se u jednání krajského soudu provedení dalších důkazů nedomáhala (viz č. l. 233).

20. Jde-li o námitku vadného hodnocení důkazů, Ústavní soud není, jak rovněž plyne z jeho konstantní judikatury, oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval. Za relevantní lze považovat tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, přičemž je na stěžovateli, aby vysvětlil, v čemž by měl tento rozpor - jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou - spočívat, minimálně by mělo být možné tyto skutečnosti vyvodit z obsahu ústavní stížnosti. Tak tomu v daném případě není.

21. V bodě V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského soudu, že neprokázala své tvrzení o vrácení částky 110 000 Kč žalobci, zdůvodňujíc ho tím, že uvedený soud neměl dostatečnou oporu pro závěr, že jí žalobce poskytl půjčku v bankovkách o nominální hodnotě 2 000 Kč. Nutno však připomenout, že bylo na stěžovatelce, aby své tvrzení o vrácení uvedené částky prokázala, přičemž krajský soud se (poměrně složitou) důkazní situací velmi podrobně zabýval, načež s ohledem na určité rozpory mezi tím, co stěžovatelka sama tvrdila (o důvodech vrácení uvedené částky), i mezi skutečnostmi, které uvedli stěžovatelkou navržení svědci, a skutečnostmi, které byly prokázány jinak (konkrétně pokud jde o nominální hodnoty půjčených a vzápětí vrácených bankovek), a také s ohledem na to, že ač bylo o půjčce vystaveno písemné potvrzení, o jejím údajném vrácení nikoliv, dospěl k závěru, že ke svému tvrzení stěžovatelka neunesla tzv. důkazní břemeno.

22. Argumentuje-li se v ústavní stížnosti pouze tím, že "není logické", aby žalobce vybral peníze z banky 12 dnů před poskytnutím půjčky a že tvrzení žalobce nelze pokládat za pravdivé s ohledem na jeho morální pokleslost, pak i kdyby Ústavní soud stěžovatelce (zcela hypoteticky) přisvědčil, stejně by nemohl dospět k jednoznačnému závěru, že by takto zanikly pochybnosti o skutkovém stavu, jak byl stěžovatelkou vylíčen, a závěr krajského soudu o důkazní "nouzi" na stěžovatelčině straně by tak bylo možné kvalifikovat jako "extrémní". Navíc není Ústavnímu soudu z ústavní stížnosti zřejmé, proč by v daném případě měl být výběr peněz z banky 12 dnů před poskytnutím půjčky "nelogický", stejně tak jako to, proč by žalobce měl uvádět datum vyzvednutí peněž a nominální hodnotu bankovek již v žalobě, staly-li se tyto otázky relevantními až na základě stěžovatelčiny obrany proti vznesenému nároku; stejně tak vyvstávají pochybnosti ohledně relevance stěžovatelčiných tvrzení o nevěrohodnosti žalobce, neboť předmětem posouzení není, které z tvrzení účastníků řízení je s ohledem na jejich osobu věrohodnější, ale to, zda stěžovatelka dostatečně prokázala své tvrzení o vrácení částky 110 000 Kč, či nikoliv.

23. Obdobná situace nastala v případě bodu VI a VII ústavní stížnosti. Zde stěžovatelka vyslovila nesouhlas se závěry městského i krajského soudu, že neprokázala (ani) vrácení zbývající části půjčky ve výši 90 000 Kč, dovolávajíc se přitom zejména svědeckých výpovědí doc. Ing. J. Šupáka, CSc., a Ing. D. Dufkové, a výše zmíněných listinných důkazů, které mají dle jejího názoru tvrzení o tom, že firma SANOSTAV s. r. o. provedla pro žalobce vyklízecí práce, které ona (namísto žalobce) uhradila, prokazovat. Jak patrno z napadených rozsudků, uvedené soudy se těmito důkazy podrobně zabývaly, přičemž po jejich zhodnocení i po zhodnocení dalších důkazů, konkrétně pak (zejména) výpovědi svědka Ing. Igora Zapletala a Ing. Jiřího Čepery, dospěly k závěru, že stěžovatelka ve vztahu k tomuto svému tvrzení důkazní břemeno neunesla. Z obsahu ústavní stížnosti zřetelně plyne, že stěžovatelka považuje hodnocení provedených důkazů za nesprávné, přičemž po Ústavním soudu požaduje, aby tyto zhodnotil jinak, konkrétně aby přiložil větší "váhu" důkazům, jež mají její tvrzení podporovat, a menší pak těm, které ji mají vyvracet. To však, jak bylo vysvětleno výše, tomuto soudu vůbec nepřísluší. K námitkám stěžovatelky možno snad jen podotknout, že posledně zmínění svědci se vyjádřili i k rozsahu vyklízecích prací, na nichž se podíleli (viz č. l. 195-6). Stěžovatelčino tvrzení, že byla uzavřena ústní dohoda s žalobcem, event. že vzniklo bezdůvodné obohacení na jeho straně, je postaveno na tom, že došlo k vykonání, vyklízecích prací výše zmíněnou firmou, a potažmo k jejich zaplacení ve prospěch žalobce. Tato skutečnost však v soudním řízení prokázána nebyla, a tudíž nelze danou argumentaci pokládat za relevantní.

24. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru