Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2269/09 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na plnění
soud/stížnost na postup soudu
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2269.09.1
Datum podání26.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2269/09 ze dne 21. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2009 č. j. 51 Co 92/2009-138 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2006 č. j. 27 C 59/2001-105, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. srpna 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2006 č. j. 27 C 59/2001-105, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2009 č. j. 51 Co 92/2009-138, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2006 č. j. 27 C 59/2001-105 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobci částku 26 111,30 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení. Žalobu co do 2% úroku z prodlení z částky 208,50 Kč od 11. května 1999 do zaplacení soud zamítl a dále zastavil řízení do původně žalované částky nad částku tímto rozsudkem přiznanou. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2009 č. j. 51 Co 92/2009-138 bylo odvolání žalovaného proti zamítavému výroku rozsudku okresního soudu odmítnuto. Ve vyhovujícím výroku co do zaplacení částky 20 849,90 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 31. října 1999 do zaplacení, co do 10 % úroku z prodlení z částky 157,50 Kč od 11. května 1999 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 20 849,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení z této částky od 31. října 1999 do zaplacení a co do 10 % úroku z prodlení z částky 157,50 Kč od 11. května 1999 do zaplacení, zamítl. Žalobci odvolací soud uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 5 772,- Kč. Rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku co do částky 5 261,40 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 51,- Kč od 11. května 1999 do zaplacení, z částky 1 697,80 Kč od 12. listopadu 1999 do zaplacení, z částky 1 427,40 Kč od 13. prosince 1999 do zaplacení, z částky 1 146,60 Kč od 9. ledna 2000 do zaplacení a z částky 938,60 Kč od 6. února 2000 do zaplacení odvolací soud potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na nesprávném, resp. neúplném zjištění skutkového stavu a jsou nesprávná i po stránce právní. Stěžovatel namítá, že soudy nevyslechly navržené svědky, nenechaly zadržené věci posoudit znalcem z hlediska jejich hodnoty. Z procesního hlediska stěžovatel dále namítá, že Okresní soud v Ostravě stěžovateli neumožnil, aby se jednání tohoto soudu, nařízeného a konaného dne 24. září 2007, zúčastnil za situace, kdy se stěžovatel z nařízeného jednání omluvil pro kolizi s jiným jednáním. Z obsahu ústavní stížnosti, resp. z odkazů na judikaturu Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel namítá i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, porušení povinnosti vypořádat se s námitkami účastníků řízení, jakož i extrémní nesoulad skutkového stavu s právními závěry.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel formuluje své námitky velmi obecně a nepřesně: "soudy nevyslechly navržené svědky", "nenechaly zadržené věci znalecky posoudit co do jejich hodnoty ani neprohlédly zadržené věci". Z velké části pak ústavní stížnost obsahuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu, včetně jejího rozboru, avšak bez objasnění dopadu citovaných rozhodnutí Ústavního soudu na konkrétní případ stěžovatele. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel námitky obsažené v ústavní stížnosti, které v první řadě směřují vůči postupu soudu prvního stupně, uplatnil v odvolacím řízení (popř. že odvolací soud se jimi odmítl zabývat).

Z obsahu ústavní stížnosti naopak vyplývá, že stěžovatel tyto své námitky v průběhu odvolacího řízení vůbec neuplatnil, a učinil tak poprvé až v ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak o nich nepojednává, a tudíž je Ústavní soud nemůže (dodatečně) posuzovat z hlediska dodržení principů ústavnosti rozhodování v předcházejícím řízení. Neslučovalo by se ani s postavením Ústavního soudu v ústavním systému a s ním souvisejícím vztahem k ostatním orgánům veřejné moci, aby v pozici vůbec prvního orgánu zkoumal jednak skutkové otázky a jednak řešil (primárně) otázky výkladu tzv. jednoduchého práva a jeho aplikace na konkrétní případ.

Takovéto námitky, které jsou poprvé uplatněny až před Ústavním soudem, považuje Ústavní soud za nepřípustné. I na daný okruh případů totiž dopadá princip subsidiarity ústavní stížnosti, dle kterého námitky, které mohly (měly) být uplatněny v předchozích právních řízeních, nelze uplatňovat až v řízení o ústavní stížnosti.

Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv a do dnešního dne nebylo Ústavnímu soudu žádné další podání stěžovatele k upřesnění odůvodnění ústavní stížnosti doručeno, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru