Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 226/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
Věcný rejstříkPoškozený
Trestní řízení
trestní stíhání
PoznámkaStížnost k ESLP č. 52256/15 odmítnuta dne 15.5.2018 jako nepřijatelná.
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.226.15.1
Datum podání23.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 145, § 198


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 226/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé K. P., zastoupené 1. opatrovníkem Městskou částí Praha 19, se sídlem v Praze 9 - Kbely, Semilská 43/1, zastoupeným Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Josefov, Maiselova 38/15, a 2. zákonným zástupcem K. P., zastoupeným doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Revoluční 1044/23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014 sp. zn. 8 To 91/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 42 T 13/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (za ni jednajícím opatrovníkem a zákonným zástupcem) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2, čl. 9 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem uznal obviněnou L. P. vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit vůči stěžovatelce, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, k jehož výkonu ji zařadil do věznice s ostrahou; současně obviněnou zprostil podle § 226 písm. a) tr. řádu obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl též o povinnosti zaplatit poškozené 4 000 000 Kč z titulu náhrady škody (nemajetkové újmy).

Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil - ve výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody - a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že se podle § 257 odst. 1 písm. c) a § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastavuje trestní stíhání obžalované pro skutek, v němž soud prvního stupně spatřoval zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

K zastavení trestního stíhání přistoupil odvolací soud s odůvodněním, že soud prvního stupně pochybil, pakliže v odsuzujícím i zprošťujícím výroku svého rozsudku rozhodoval o stejném skutku. Nastalá situace a její důsledky nemohly být napraveny, protože zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně již nabyl právní moci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Praze rozhodl sice formálně správně, nicméně způsobem vzhledem k okolnostem případu zcela neadekvátním a lpícím na formalistickém výkladu procesních předpisů v takové míře, že tím nabývá znaků protiústavních, jelikož jeho důsledkem je odepření efektivní ochrany jejích základních práv; tím, že naopak poskytl natolik extrémní ochranu procesních práv obžalované, bylo dosaženo zjevně nespravedlivého výsledku trestního řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že vrchní soud nepoměřil tyto hodnoty správně a ochraně procesních, nikoliv však ústavně chráněných, práv obviněné přiznal nepřípustně silnější váhu, což činí jeho rozhodnuti protiústavním.

Vrchní soud se měl z těchto důvodů v zájmu ochrany základních práv a svobod zdržet aplikace jím aplikovaných norem trestním řádu; i když by tak zřejmě došlo ke zhoršení postavení obžalované, její ústavní práva podle stěžovatelky zůstanou nedotčena. Legitimitě takového postupu přispívá i skutečnost (byť je právní názor vrchního soudu správný a městský soud skutečně v kvalifikaci skutku pochybil), že při vymezení pojmu "skutku" se jeho rozhodování nemohlo opřít o zákon, neboť legální definice tohoto pojmu v něm absentuje; mohl tak vycházet toliko z doktrinálního výkladu, od nějž se odklonit nejen lze, nýbrž - jako je tomu v daném případě - je i žádoucí.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94).

Ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze stojí v první řadě za zaznamenání, že Ústavní soud ani v dané věci nepřehlíží nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, jehož se stěžovatelka dovolává, v němž konstatoval, že ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobená majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený) má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod, a k ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srov. zejména § 159a odst. 7, § 171 odst. 2, § 172 odst. 3, § 307 odst. 7, § 309 odst. 2 tr. řádu) využít i ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, kterými se trestní proces končí. Bližší podmínky, s nimiž Ústavní soud toto právo poškozeného spojuje, zde netřeba rozvádět, neboť se zřetelem na ta základní práva stěžovatelky, jež byla zasažena trestněprávně stíhaným jednáním obžalované (srov. čl. 2, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy), není důvod k pochybnostem, že základní právo na jeho účinné vyšetření, resp. vedení trestního stíhání, je na straně stěžovatelky dáno, což stěžovatelka opodstatněně dokládá i odkazy na konkrétní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Stěžovatelka nepolemizuje ústavněprávně relevantně se závěrem Vrchního soudu v Praze, podle kterého z popisu jednání obžalované v odsuzující i ve zprošťující části odvoláním napadeného rozsudku vyplývá, že obžalovaná byla uznána vinnou tímtéž skutkem, pro který byla současně zproštěna obžaloby. Závěr, že jde o totožné skutky, je doktrinálně zjevně správný a - ostatně - sdílí je i Nejvyšší státní zastupitelství v podání, kterým odmítlo vyhovět podnětu zástupce kolizního opatrovníka k podání dovolání.

Se stěžovatelčiným argumentem, že "i když zdržením se aplikace předmětných procesních norem trestního řádu by v tomto případě zřejmě došlo ke zhoršení postavení obviněné, její ústavní práva zůstanou nedotčena", se však ztotožnit nelze.

Podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod totiž nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.

Dopady tohoto ustanovení Listiny do prostředí práv poškozeného se naznačují ze stěžovatelkou vzpomínaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, stejně jako z odborné literatury [srov. Kratochvíl, V.: Ústavní soud rozhodl o návrhu skupiny senátorů na zahájení řízení o zrušení čl. II amnestie prezidenta ČR z 1. 1. 2013 (některé ústavněprávní, trestněprávní a trestněprocesní konsekvence), Trestněprávní revue, roč. 2013, č. 5, s. 120 a násl.].

Vrchní soud v Praze se nezpronevěřil ustálenému judikatornímu, resp. doktrinárnímu výkladu překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), jež navazuje na zásadu ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), která je formulována ve výše ohlášeném čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. též čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvě a čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, resp. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 204). K interpretaci pojmu "tentýž trestný čin" se s důrazem na "totožnost skutku" vyslovil velký senát Evropského soudu pro lidská práva rozsudkem ze dne 10. 2. 2009 ve věci Sergey Zolotukhin v. Rusko, stížnost č. 14939/03, a k obdobným závěrům dospěl tento soud rovněž v rozsudcích ze dne 16. 6. 2009 ve věci Ruotsalainen v. Finsko, stížnost č. 13079/03, ze dne 25. 6. 2009 ve věci Maresti v. Chorvatsko, stížnost č. 55759/07, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonyo Tsonev v. Bulharsko, stížnost č. 2376/03.

V poměření (povážení) v kolizi stojících práv - stěžovatelky na účinné trestněprávní řízení na straně jedné a obžalované na právo ochrany dle čl. 40 odst. 5 Listiny na straně druhé - jak k němu dospěl ve výsledku vrchní soud, tudíž nelze spatřovat excesivní disproporci, jež by byla způsobilá založit důvody ingerence Ústavního soudu.

Je přiléhavé dodat, že procesní pozice stěžovatelky jakožto nositelky náhradového nároku (ať již z titulu náhrady škody či odškodnění pro porušení jejích osobnostních práv) není v dané věci - právě vzhledem k tomu výsledku provedeného trestního stíhání, jenž byl dosažen - není významněji ztížena v řízení občanskoprávním, které je jí nadále k dispozici.

Základní práva stěžovatelky proto porušena nebyla, čemuž odpovídá závěr, že její ústavní stížnost - v části, jíž směřuje proti usnesení odvolacího soudu - je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná.

Pro hodnocení části ústavní stížnosti, která se týká výroku rozsudku soudu prvního stupně o zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, je relevantní, že podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je možno podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců, a tato lhůta počíná běžet dnem, kdy bylo doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje.

Dotčený rozsudek zástupce stěžovatelčina opatrovníka obdržel dne 8. 10. 2014 a v něm obsažené poučení zahrnovalo (správnou) informaci, že poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, je oprávněn podat odvolání (jen) pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Jinak řečeno, stěžovatelce, resp. jí kvalifikovaně zastoupenému opatrovníkovi, mělo být zřejmé, že není - z pozice poškozené - legitimována k podání odvolání proti ústavní stížností zpochybňovanému výroku. V procesní situaci, kdy odvolání v neprospěch obviněné státní zástupce nepodal, bylo na stěžovatelce, aby nyní předestřenou oponenturu včlenila již do ústavní stížnosti, kterou by uplatnila ve lhůtě podle výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, odvíjející se ode dne doručení rozsudku Městského soudu v Praze.

Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula v pondělí 8. 12. 2014, avšak podána byla teprve dne 23. resp. 29.1. 2015.

Ústavní stížnost je proto v části směřující proti výroku rozsudku soudu prvního stupně opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný

a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Vzhledem k dosaženému výsledku řízení pozbyla naléhavosti otázka náležitostí zastoupení nezletilé stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014).

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru