Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2256/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
výpověď
insolvence/správce
Nájem
Nebytové prostory
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2256.11.1
Datum podání02.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 182/2006 Sb.; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 91

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 91, § 256 odst.1, § 256 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2256/11 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Barviha Invest, s. r. o., IČ: 279 51 898, se sídlem 252 41 Dolní Břežany 469, právně zastoupené JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou AK se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2011 č. j. KSPH 41 INS 10743/2010-B-25, spojené s návrhem na zrušení ust. § 91 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. srpna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2011 č. j. KSPH 41 INS 10743/2010-B-25, a to pro porušení článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil ust. § 91 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen "insolvenční zákon".

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2011 č. j. KSPH 41 INS 10743/2010-B-25 byl zamítnut návrh navrhovatelky Barviha Invest, s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na zrušení výpovědi z nájmu nebytových prostor dané dne 24. 5. 2011 insolvenčním správcem Mgr. Štěpánem Kratěnou se sídlem 110 00 Praha 1, Politických vězňů 934/15. Nájemní smlouva byla uzavřena dne 1. dubna 2010 mezi společností A-Lhota, s. r. o., IČ: 27373738, se sídlem 252 41 Dolní Břežany, Ke Kapličce 469 jako pronajímatelem a Barviha Invest, s. r. o., IČ: 27951898, se sídlem 252 41 Dolní Břežany 469 jako nájemcem. Společnost A-Lhota s. r. o. se nachází v konkursu, jejím insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Kratěna.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že smlouva o nájmu nebytových prostor byla dle článku 4.1. uzavřena na dobu neurčitou od 1. dubna 2010. Dle článku 4.2. byl pronajímatel oprávněn výpovědní lhůtu použít nejdříve po 36 měsících od trvání smlouvy. Tato skutečnost, uvedl krajský soud, nemění nic na tom, že předmětná smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, tak jak bylo sjednáno v článku 4.1 smlouvy. Výpovědní lhůta byla sjednána v článku 4.3. písm. b) smlouvy ve formě písemné výpovědi s tříměsíční výpovědní lhůtou. Podáním ze dne 24. května 2011 správce podle ust. § 256 odst. 1 insolvenčního zákona vypověděl výše citovanou smlouvu s výpovědní lhůtou tři měsíce. Výpověď byla nájemci doručena dle doručenky předložené správcem dne 1. června 2011.

Krajský soud dále poukázal na to, že pokud se navrhovatelka dovolává zrušení výpovědi podle ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona, není takový postup možný, neboť předmětné ustanovení insolvenčního zákona se vztahuje k výpovědím nájemních smluv sjednaných na dobu určitou, nikoliv na dobu neurčitou. V daném případě byla nájemní smlouva sjednána na dobu neurčitou a dané ustanovení insolvenčního zákona se proto neuplatní. Z tohoto důvodu byl návrh obchodní společnosti Barviha Invest, s. r. o. na zrušení výpovědi zamítnut.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 1. dubna 2010 uzavřela s dlužníkem smlouvu o nájmu nebytových prostor. Ve smlouvě je v článku 4.1. uvedeno, že se jedná o smlouvu na dobu neurčitou. V článku 4.2. je uvedeno, že pronajímatel nesmí využít své právo výpovědi smlouvy během prvních 36 měsíců trvání smluvního vztahu. Výpověď je dále upravena v článku 4.3. písm. b), podle kterého výpověď musí být písemná a délka výpovědní doby je stanovena na 3 měsíce. Po prohlášení konkursu podal insolvenční správce s odkazem na ust. § 256 insolvenčního zákona stěžovatelce výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor. Dle ust. § 256 odst. 1 insolvenčního zákona je insolvenční správce oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou. Pokud se však jedná o smlouvu na dobu určitou, má nájemce, který by byl výpovědí nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, možnost obrátit se na insolvenční soud s návrhem na zrušení takové výpovědi dle ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatelka tuto možnost využila s poukazem na skutečnost, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu na dobu určitou na dobu 36 měsíců a dále pak pokračovat v nájemním vztahu na dobu neurčitou. Krajský soud v Praze jako insolvenční soud tento návrh zamítl s odůvodněním, že se stále jedná o smlouvu na dobu neurčitou a není proto možné podat proti podané výpovědi uvedený návrh na její zrušení.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením insolvenčního soudu pokud jde o povahu nájemní smlouvy a postavení účastníků ve věci. Domnívá se, že insolvenční soud nepřihlédl k podstatným skutečnostem, věc posoudil nesprávně a v důsledku toho poškodil stěžovatelku na jejích základních právech na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Stěžovatelka uvádí, že v předmětném případě se strany dohodly na znění smlouvy na dobu neurčitou, čímž se pronajímatel dobrovolně vzdal své části jistoty, kterou mu poskytuje smlouva na dobu určitou, avšak zachovaly aspekt smlouvy na dobu určitou ve vztahu k nájemci předmětných nebytových prostor tím, že se pronajímatel zavázal k tomu, že po prvních 36 měsíců nevyužije své právo výpovědi, které ke smlouvě na dobu neurčitou nesporně patří. Nájemce se tedy oprávněně domníval, že po dobu následujících 36 měsíců může počítat s užitím nebytových prostor ke své podnikatelské činnosti, že může učinit investice, jejichž návratnost na užívání těchto prostor po stanovenou dobu bude přímo záviset a že může budovat klientelu a činit další podnikatelské kroky v místě této provozovny za účelem zvýšení efektivity svého podnikání.

Dle názoru stěžovatelky způsob uspořádání nájemního vztahu odpovídá přes rozporuplnou dikci vztahu uzavřenému na dobu určitou a zákon jí tak přímo přiznává ochranu proti tomuto zásahu. Stěžovatelka je přesvědčena, že objektivně má právo spolehnout se na trvání smlouvy po určitou dobu a je tedy po dobu 36 měsíců ve stejné pozici jako nájemce nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou. Vlivem přísně gramatického výkladu právní normy a příslušných smluvních ustanovení insolvenčním soudem však stěžovatelce toto právo nebylo přiznáno. Dle jejího názoru je však v případech, kdy skutkový stav nelze přesně podřadit pod právní normu, nutno použít při aplikaci právní normy i výkladové metody další, zejména výklad logický a teleologický. Takovou situací bezpochyby je i případ nájemní smlouvy na dobu neurčitou s časovým odkladem možnosti pronajímatele nájem vypovědět. Z ujednání článku 4.2. smlouvy podle stěžovatelky nesporně plyne vůle účastníků poskytnout nájemci takovou ochranu, jakou by měl nájemce na dobu určitou. Stěžovatelka poukazuje na ust. § 266 obchodního zákoníku, dle kterého se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Ujednání smlouvy o nájmu nebytových prostor byla stvrzena podpisy obou stran a tak nemůže být sporu o úmyslu smluvních stran k poskytnutí 36 měsíční ochrany nájemce.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

V souzené věci krajský soud dovodil, že v daném případě byla nájemní smlouva sjednána na dobu neurčitou a ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona se proto neuplatní, a proto návrh obchodní společnosti Barviha Invest, s. r. o. na zrušení výpovědi zamítl. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ust. § 91 insolvenčního zákona. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru