Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2255/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
soud/stížnost na postup soudu
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2255.11.1
Datum podání01.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44b, § 16 odst.1, § 15 odst.1 písm.c, § 15 odst.3, § 15 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2255/11 ze dne 30. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 č. j. 39 Co 453/2010-45 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2010 č. j. 25 Nc 11962/2004-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 1. 8. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 4. 2011 č. j. 39 Co 453/2010-45, jakož i jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 10. 2010 č. j. 25 Nc 11962/2004-32, přičemž tvrdil, že prvně uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva na svobodu podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením změnil obvodní soud své usnesení ze dne 6. 5. 2004 č. j. 25 Nc 11962/2004-3 - kterým byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněné Euroclaim Praha, s. r. o., vůči povinnému K. Š. ve výši 267 200 Kč, nákladů řízení ve výši 11 890 Kč, nákladů oprávněné a nákladů exekuce, přičemž provedením této exekuce byl pověřen stěžovatel (coby soudní exekutor) - tak, že se provedením dané exekuce pověřuje soudní exekutor (dále též jen "exekutor") Mgr. Marcel Kubis. Své rozhodnutí opřel obvodní soud o ustanovení § 44b exekučního řádu (dále jen "e. ř."). K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatele zprostil provedením předmětné exekuce a jejím provedením pověřil exekutora Mgr. M. Kubise. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, vytkl mu pouze nesprávnou formulaci výroku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl pravomocně odsouzen mj. k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti soudního exekutora, ke dni 23. 2. 2011 pak byl odvolán z funkce soudního exekutora. Do 27. 12. 2010 byl stěžovateli podle § 16 e. ř. ustanoven zástupce Mgr. J. V. Na návrh oprávněné pak obvodní soud vydal výše zmíněné rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že neměl možnost se k návrhu oprávněné vyjádřit, a dále poukazuje na to, že v dané věci provedl celou řadu úkonů a že mu vznikly náklady, a proto očekával, že v závislosti na míře úspěchu při vymáhání pohledávky obdrží za svoji činnost odměnu. Pokud obecné soudy opřely svá rozhodnutí o ustanovení § 44b e. ř., stěžovatel namítá, že trest zákazu činnosti není důvodem hodným zvláštního zřetele ke změně exekutora, protože v takovém případě vykonává exekuční činnost zástupce ustanovený Exekutorskou komorou České republiky (dále jen "Komora") podle § 16 odst. 1 e. ř. Protiústavnost postupu obecných soudů má dle stěžovatele plynout z toho, že legitimně očekával, že exekuci, jejímž provedením byl pověřen, dokončí tentýž exekutorský úřad, byť se tak stane prostřednictvím Komorou ustanoveného zástupce. Takto byl (stěžovatel) po 7 letech, co pohledávku vymáhal, zbaven vyhlídky na to, že dosáhne zaplacení odměny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jde-li o procesní stránku věci, Ústavní soud shledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, spočívající v tom, že rozhodl o návrhu oprávněné na změnu soudního exekutora, aniž by stěžovateli umožnil se k němu vyjádřit. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu Ústavní soud zjistil, že obvodní soud stěžovateli tento návrh zaslal dodatečně s tím, že se může k němu vyjádřit, stěžovatel však tohoto svého práva nevyužil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je třeba si položit otázku, zda dané pochybení bylo dostatečně zhojeno v odvolacím řízení, resp. zda stěžovatel v soudním řízení (jako celku) mohl dostatečně realizovat své právo ve věci skutkově a právně argumentovat a případně navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Z odůvodnění napadených usnesení je patrno, že odvolací soud byl stejného právního názoru jako soud prvního stupně, i když rozhodoval až poté, co stěžovatel byl s návrhem oprávněné seznámen a mohl se k němu vyjádřit, a to buď samostatně, nebo prostřednictvím svého odvolání. Podané odvolání přitom obsahovalo v podstatě tutéž argumentaci, jakou stěžovatel uplatnil v nyní posuzované ústavní stížnosti. Nutno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdil, že v soudním řízení mínil předestřít nějaký konkrétní právní argument, avšak v důsledku zmíněného pochybení mu v tom bylo zabráněno. Na základě výše uvedených skutečností nelze dospět k tomu, že by stěžovatel mohl do soudního řízení ještě přinést "něco nového", a tudíž že by eventuální kasační zásah Ústavního soudu, odůvodněný změněným pochybením, mohl mít nějaký smysl.

Vzhledem k tomu se Ústavní soud zabýval námitkou vadného výkladu ustanovení § 44b e. ř. Vycházel přitom ze zásady, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), nelze považovat za další či "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z tohoto důvodu samotná námitka nesprávného výkladu citovaného zákonného ustanovení opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na § 16 odst. 1 e. ř. s tím, že toto ustanovení upravuje postup v případě, kdy zanikne výkon exekutorského úřadu, a z této skutečnosti vyvozuje, že odvolání exekutora nemůže být důvodem pro změnu exekutora na základě ustanovení § 44b e. ř. Tato argumentace ale představuje běžnou polemiku s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů, zejména soudu odvolacího. Uvedený soud shledal, že aplikace § 44b e. ř. není vyloučena, přičemž argumentoval ustanovením § 15 odst. 5 e. ř., dle něhož může oprávněný požádat o změnu exekutora. Vycházel zde (zřejmě) z úvahy, že pokud může oprávněný požádat o změnu soudního exekutora nově jmenovaného do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, kde soud nezkoumá, zda existují "důvody zvláštního zřetele hodné" [viz Kasíková, M., a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), Komentář, 2. vydání, Praha, 2010, s. 188], pak oprávněný nemusí (obdobně) akceptovat ani zástupce původního exekutora (§ 16 odst. 3 věta čtvrtá e. ř.), zvláště za situace, kdy je zřejmé, že původní exekutor již příslušnou exekuci provádět nebude. Stran toho, do jaké míry je názor obecných soudů, založený na akcentaci práva oprávněného na výběr osoby soudního exekutora, jenž bude provádět "jeho" exekuci (srov. § 28, § 38 odst. 1 e. ř.), "lepší" než stěžovatelův názor, možno sice vést diskuzi, na straně druhé úvaze obecných soudů nelze jistě upřít racionální jádro, a tudíž se z jejich strany nemůže jednat o svévolný postup, zakládající porušení ústavnosti.

Zpochybňuje-li stěžovatel ústavní konformitu daných závěrů tvrzením, že "legitimně očekával" zaplacení odměny za svou exekutorskou činnost a uhrazení svých výdajů, přisvědčit mu nelze. Již obvodní soud v závěru svého rozhodnutí uvedl, že "nový" soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodne o nákladech exekuce vzniklých do rozhodnutí soudu o změně soudního exekutora, které doručí stěžovateli jako původnímu exekutorovi. K tomu možno dodat, že ve zmíněném příkazu "nový" exekutor rozhodne i o odměně původního exekutora, a to podle pravidla zakotveného v ustanovení § 44b věty čtvrté e. ř., přičemž proti části příkazu k úhradě nákladů exekuce, která určuje výši jeho odměny a náhrady výdajů, může podat původní exekutor námitky (§ 88 odst. 3 e. ř.). Stěžovatelova námitka se tak Ústavnímu soudu jeví jako nepodložená (a v určitém smyslu i předčasná). Pokud stěžovatel tuto svou námitku mínil tak, že by jeho případná odměna mohla být vyšší, pokud by byla stanovena postupem podle § 16 odst. 1 věty třetí a čtvrté a § 15 odst. 5 věty třetí a čtvrté e. ř. (tj. dohodou, příp. Komorou), vzhledem k absenci další argumentace jde jednak o možnost pouze hypotetickou, jednak (a především) se stěžovatel na tuto skutečnost nemohl spoléhat "bezvýhradně", neboť zde - s ohledem na výslovnou právní úpravu - existovala možnost, že oprávněná požádá o změnu exekutora a že tedy bude odměna stanovena postupem podle § 44b věty čtvrté a páté e. ř.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru