Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2253/17 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2253.17.1
Datum podání20.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913 odst.1, § 915

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2253/17 ze dne 3. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Novotného, zastoupeného Mgr. Petrem Kašparem, advokátem, sídlem Polánka 7, Vlašim, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017 č. j. 22 Co 104/2017-452 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. ledna 2017 č. j. 0 P 20/2004-418, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Dominika Novotného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2017 č. j. 0 P 20/2004-418 byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 27. 12. 2013 č. j. 3 P 20/2004-337 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 7. 2014 č. j. 22 Co 128/2014-375, pokud jimi bylo naposledy rozhodováno o výživném pro tehdy nezletilého vedlejšího účastníka (dále též "syn"), tak, že stěžovatel jako otec je povinen přispívat na jeho výživu pravidelnou měsíční částku 3 000 Kč splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, s účinností od 1. 9. 2016 s tím, že nedoplatek na výživném vzniklý od 1. 9. 2016 do 31. 1. 2017 v celkové výši 7 500 Kč je otec povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok I.). Zároveň okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 22 Co 104/2017-452 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. změněn tak, že běžné výživné je splatné k rukám zletilého syna a nedoplatek na výživném vzniklý za dobu od 1. 9. 2016 do 30. 4. 2017 ve výši 10 500 Kč je otec povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek; ve zbývající části byl výrok tohoto rozsudku potvrzen (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že zvýšené výživné odpovídá zákonným kritériím, přičemž stěžovatel vyživovací povinnost neplní v jiné formě než finanční.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud se při svém závěru o stanovení výše výživného nezabýval skutečnostmi, jež vyplynuly v průběhu řízení z dokazování, a sice, že stěžovateli po odečtení jeho měsíčních výdajů na nájem, elektřinu a léky, včetně stanoveného běžného výživného 3 000 Kč a měsíční splátky na nedoplatek dlužného výživného 300 Kč, zbyde cca 2 000 Kč na živobytí, tedy méně než zákonem stanovené životní minimum (tj. 3 410 Kč). Ačkoliv tedy okresní soud výše uvedené příjmové a výdajové poměry stěžovatele zjistil, do svého právního závěru ohledně schopností a možností stěžovatele platit výživné je nijak nepromítl.

5. Stěžovatel uvádí, že ke stejnému nesprávnému závěru dospěl i krajský soud ve svém rozsudku, když do svých závěrů ohledně výše výživného nepromítl výše zmíněná fakta týkající se příjmových a výdajových poměrů stěžovatele a též stanovil výši výživného bez dalšího jen na základě zjištění, že výživné v této výši stěžovatel již v minulosti platil. Krajský soud dospěl ke skutkovému zjištění, že stěžovatel je i s ohledem na svůj zdravotní stav schopen zúčastnit se 1x až 2x měsíčně hudební produkce a mít z toho příjem, když běžně se cena za hudební vystoupení pohybuje od 4 000 Kč do 5 000 Kč, přičemž toto zjištění postavil soud na okolnosti, že stěžovatel je hudebníkem, přičemž své služby hudebníka prezentuje na internetových stránkách, z nichž plyne, že nabízí živou hudbu v restauracích, na svatbách apod., a to spolu s dalším hudebníkem, přičemž součástí této internetové prezentace není konkrétní ceník za hudební produkci. Stěžovatel přitom před krajským soudem uvedl, že z hudebních vystoupení nemá žádný příjem (v roce letošním, tak i loňském roce). Důvodem je jednak řídkost stěžovatelových vystoupení (cca jednou za dva měsíce) a dále okolnost, že příjmy získané takovou činností prakticky pokryjí výlučně náklady spojené s hraním (tj. zejména náklady na dopravu); součástí odměny je např. též pohoštění. Z rozhodnutí krajského soudu přitom podle stěžovatele nijak nevyplývá, jak vlastně dospěl ke zjištění, že stěžovatel je schopen hudební produkce až 2x měsíčně, kdy cena za jedno vystoupení se má dle jeho názoru pohybovat ve výše uvedeném rozmezí od 4 000 Kč do 5 000 Kč. Dle názoru stěžovatele jde o pouhou domněnku krajského soudu, jež nevyplývá z žádného z provedených důkazů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

10. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného ani hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné, či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§ 153 zákona č. 99/1063 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout jen tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

11. V posuzované věci krajský soud doplnil dokazování a dospěl k závěru, že od doby posledního rozhodování soudu o výživném, kdy výživné bylo zvýšeno od 1. 9. 2013, došlo k podstatné změně poměrů na straně jak nyní již zletilého vedlejšího účastníka, tak i na straně rodičů. Krajský soud připustil, že částka výživného zvýšená okresním soudem na 3 000 Kč měsíčně nepochybně nepokryje potřeby vedlejšího účastníka, který má nyní potřeby maximální, jak s ohledem na přibývající věk, tak i na dosažení vzdělání, avšak otec je v příjmu limitován. Byl-li však otec schopen za stejných podmínek platit výživné ve výši 3 000 Kč na dva syny, nelze poté, co mu odpadla vyživovací povinnost k jeho druhému synovi, stanovit výživné nižší, než v částce 3 000 Kč měsíčně. I podle krajského soudu je tedy výživné v částce 3 000 Kč měsíčně v možnostech a schopnostech stěžovatele. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem také co do počátku zvýšení výživného, neboť je namístě zvýšit výživné od 1. 9. 2016, tedy od doby, kdy otci odpadla vyživovací povinnost, a vedlejší účastník nastoupil do posledního ročníku střední školy. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

12. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru