Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2253/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2253.11.1
Datum podání01.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2253/11 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti STUDNAŘSTVÍ DESTRUKCE Kovář, s. r. o., sídlem Kučer 100, zastoupené JUDr. Pavlem Bredou, advokátem se sídlem v Táboře, Palackého 357, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 6 Co 995/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v její občanskoprávní věci.

Napadeným rozsudkem odvolací soud jednak potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 5. 3. 2010, č. j. 7 C 119/2005-291, jímž zamítl žalobu stěžovatelky v části o 32 219,47 Kč s příslušenstvím, a jednak prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že žalobu i ve zbývající části o 47 307,53 s příslušenstvím zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala vývoj občanskoprávního řízení a zmínila se i o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2001 sp. zn. 28 Cdo 4454/2010, jímž bylo její dovolání odmítnuto (a o "opomenutí" soudu), dále dovodila, že "vyhověla dikci" jak ustanovení § 75 odst. 1 tak odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a uzavřela konstatováním, že bylo porušeno její "právo na spravedlivé řízení", též ve smyslu "čl. VI odst. 1 Úmluvy".

K tomu však stěžovatelka nic bližšího neuvádí, jmenovitě (ani) nenaznačuje, v čem porušení tohoto práva spočívá.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka nenapadla (nenavrhla, aby bylo odstraněno), pročež se jím Ústavní soud již proto - v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest - zabývat nemohl.

I kdyby - snad - bylo z ústavní stížnosti dovoditelné, že stěžovatelka mínila obecným soudům vytknout nepřiměřenou dobu řízení, nemohla by ani taková námitka obstát, jestliže není tvrzeno, že tato doba mohla mít průmět do jí nepříznivého celkového výsledku. Existence standardních důsledků průtahů v řízení již skončeném - ve smyslu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. - pak vylučuje jejich relevanci v řízení o ústavní stížnosti, i kdyby se stěžovatelka domáhala ochrany proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci.

Jinak - není-li zde konkrétních námitek, resp. setrvává-li stěžovatelka pouze při obecném tvrzení o porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy - je namístě jí připomenout, že z povahy základních lidských práv a svobod vyplývá, že (právě) jejich porušení musí být vnímáno natolik intenzivně, že by měla být schopna - při zastoupení advokátem - ji jako stížnostní námitku adekvátně artikulovat, byť se s její ústavněprávní kvalifikací může i mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).

Nejenže tomu tak v dané věci není, nýbrž absentuje i ten implicitní předpoklad efektivní ústavní stížnosti, jenž spočívá v tvrzení existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce namítaným zásahem do základních práv způsobena.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru