Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2251/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
styk rodičů s nezletilými dětmi
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2251.15.1
Datum podání24.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2251/15 ze dne 27. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Tamarou Kropáčovou, advokátkou se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2015 č. j. 0 P 855/2002-478 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. dubna 2015 č. j. 70 Co 150/2015-488, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 24. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý soudní proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") bylo, ve věci péče o nezletilého O. V. , podle § 30 odst. 1 ve spojení s § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozhodnuto, že se stěžovateli (otci nezletilého) v řízení o úpravu styku, jež bylo zahájeno na návrh matky I. N., neustanovuje zástupce. Okresní soud vyšel z toho, že podmínkou ustanovení zástupce pro řízení účastníkovi mimo jiné je, že je to třeba k ochraně jeho zájmů, a tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, neboť dané řízení má charakter řízení nesporného, v němž soud není vázán návrhy účastníků a kde jedinou prioritou pro soud je zájem dítěte.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") bylo k odvolání stěžovatele citované usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud uvedl, že soud prvního stupně správně vyvodil, že není splněna jedna z podmínek ustanovení zástupce (tedy že to musí být nezbytné k ochraně zájmů dotčeného účastníka), a doplnil, že složitost věci se podle soudní praxe hodnotí především podle obecného charakteru řízení o věci samé, přičemž porovnání s jinými řízeními nelze předmětné řízení podřadit pod okruh věcí, které by byly a priori mimořádně složité skutkově či právně, což platí v dané věci tím spíše, že nezletilému bude 15 let, takže se bude přihlížet k jeho přání, navíc před podáním nyní řešeného odvolání rodiče i nezletilý souhlasili s rodinnou terapií.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy řádně nezkoumaly, zda jsou dány důvody pro ustanovení zástupce. Okresní soud měl popřít úzkou spjatost základních práv a zájmů dítěte a rodiče, když fakticky vyvodil, že při ochraně zájmů dítěte není potřeba chránit otcova základní práva a zájmy, krajský soud rovněž měl odepřít právní ochranu jeho základních práv, k níž jsou pro svou nejvyšší způsobilost zákonem voláni především advokáti, přičemž polemizoval se závěrem zákonodárce tuto ochranu základních práv zaručit a zpochybnil rovnost účastníků řízení.

5. Dále stěžovatel upozornil, že v minulosti opakovaně oba soudy ve stejně údajně jednoduchých věcech řízení protahovaly, kdy je vedly více než 3 roky, a že je pro něj dané řízení zásadní, přičemž má za 13 let opakovanou zkušenost s diskriminačně vedeným řízením, kdy okresní soud rozhoduje v rozporu se zájmy dítěte ve prospěch matky, čemuž se díky vágnímu přístupu krajského soudu prý nemohl bránit. Matka má snahu vztah mezi ním a synem narušovat, on se však snažil pečovat o syna rovnou měrou, ani poslední rozsudek okresního soudu ve věci péče o nezletilého není skutečnou dohodou, neboť na něj byl soudkyní vyvíjen nátlak, přičemž poměr péče o nezletilého zvýhodňuje matku, a dokonce je v současnosti řešeno zanedbání péče o zdraví syna z její strany. Snahou stěžovatele, jak dále uvedl, je pomocí právního zástupce prokázat vážný zájem o syna pečovat v rovné míře a zajistit, aby péče o něj nebyla dále narušována. Bude-li návrhu matky vyhověno, stane se jeho podíl na péči o syna nicotný a zbytečný, čímž dojde k dovršení škod na rodinných vztazích způsobených opatrovnickým systémem, navíc nezletilý není způsobilý posoudit dopad svých, matkou ovlivněných názorů, a rozhodnout tak o faktické likvidaci vztahu s ním, jde pouze o jedno z hledisek, k němuž se přihlíží.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. K tomu Ústavní soud musí doplnit, že k rozhodování obecných soudů ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny (coby rozhodné) podmínky pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení zástupce pro řízení (§ 30, 138 o. s. ř.), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy bylo zjištěno, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)].

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěrem obecných soudů, že jedna ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce, tedy že je to nezbytné k ochraně jeho zájmů, nebyla splněna, a to zřejmě v přesvědčení, že výše předestřené hranice ústavněprávního přezkumu byly dosaženy. Jeho konkrétní argumentace však nepřekračuje úroveň pouhé polemiky s posouzením jednotlivých skutečností, určujících pro hodnocení otázky "nezbytnosti ochrany jeho zájmů". V důsledku toho stěžovatel Ústavní soud staví do role již zmíněné "superrevizní" instance v systému obecné justice, která by měla závěry obecných soudů přezkoumat na základě kritéria věcné správnosti interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, což tomuto soudu zjevně nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního je významné, zda právní závěry soudů mají oporu ve skutkových zjištěních, jsou náležitě odůvodněny a lze je rozumně zastávat, a tomuto požadavku napadená rozhodnutí vyhovují.

11. Obecné soudy vyšly nepochybně z relevantních skutečností, tj. v prvé řadě z povahy daného řízení, jemuž obecně není (a to vcelku oprávněně) přisuzována složitost ani ze skutkového, ani z procesního či hmotněprávního hlediska, čímž samozřejmě Ústavní soud nemíní, že by tomu tak mělo být "automaticky" ve všech případech, nicméně ani v tomto ohledu obecné soudy nepochybily, neboť se zabývaly i konkrétními okolnostmi případu, přičemž dospěly k závěru, že tyto výjimku z daného pravidla nezakládají (spíše naopak). O rozhodnutí nepředvídatelná, vybočující z judikaturních standardů či nesoucí znaky nepřípustné "libovůle", tak zde očividně nejde.

12. K námitkám stěžovatele možno dodat, že Ústavní soud chápe závěry obecných soudů poněkud jinak, tedy nikoliv v tom smyslu, že by stěžovatel coby otec nezletilého dítěte nebyl hoden právní ochrany, ale tak, že v daném případě může dostatečně hájit své zájmy "vlastními silami", k čemuž mu napomáhá již zmíněná ("nesporná") povaha daného řízení. A námitka, že obecné soudy měly v minulosti postupovat, resp. rozhodovat nesprávně ("ve prospěch" matky), je irelevantní již jen z toho důvodu, že se opírá toliko o subjektivní názor stěžovatele, který Ústavní soud nemůže nijak verifikovat (srov. § 159a odst. 3 o. s. ř.).

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru