Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2246/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2246.20.1
Datum podání04.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 502


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2246/20 ze dne 24. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 5. 2020, č.j. 30 P 201/2014-806, za účasti Okresního soudu Praha-východ, jako účastníka řízení, a A. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 29. 5. 2020, č.j. 30 P 201/2014-806, vyzval vedlejší účastnici, coby matku nezletilého R., aby dodržovala povinnosti vyplývající z pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 9. 2017, č.j. 30 P 201/2014-708, a to v oblasti realizace styků stěžovatele s nezletilým s tím, že pokud tuto výzvu nesplní, může soud přistoupit k výkonu rozhodnutí uložením pokuty do výše 50 000 Kč, a to i opětovně (výrok I. a II.). Okresní soud také nezletilému pro řízení o výkonu rozhodnutí jmenoval kolizního opatrovníka (výrok III.) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 1 600 Kč (výrok IV.).

II.

2. Napadeným rozhodnutím byla podle stěžovatele zasažena základní práva vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i z čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že okresní soud nevynaložil dostatečné úsilí za účelem výkonu rozhodnutí o úpravě jeho styku s nezletilým a nerozhodoval v nejlepším zájmu dítěte. Dostatečně ani nevzal v úvahu nezbytná ústavněprávní kritéria a nekonfrontoval je se skutkovými okolnostmi případu. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s tím, že okresní soud vůči vedlejší účastnici jednající v rozporu s pravomocným rozsudkem nebyl dostatečně tvrdý a opět zvolil pouze prostředek ve formě výzvy, ačkoliv se předchozí opatření ve formě výzvy i pokuty ve výši 5 000 Kč minula účinkem. Samotná výzva dle stěžovatele vedlejší účastnici ke splnění povinnosti přinutit nemůže. Zvolil-li okresní soud výzvu jako dostatečné opatření z toho důvodu, že v mezidobí byl vydán nový rozsudek a od vydání usnesení o uložení pokuty uplynula doba tří let, nemá podle stěžovatele tento argument oporu v zákoně. Dle názoru stěžovatele není možné od sebe daná řízení takto oddělovat a v důsledku vydání nového rozsudku nelze automaticky přehlížet předchozí protiprávní jednání vedlejší účastnice.

III.

4. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy

a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

6. Jak vyplývá z § 501 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."), shledá-li soud zvláštní důvody, nebo nebyl-li ten, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, vyzve jej, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. Dle § 502 z.ř.s. pak platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, jen je-li to účelné; výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50 000 Kč.

7. V ústavní stížností napadeném rozsudku okresní soud rekapituloval, že usnesením ze dne 5. 8. 2015, č.j. 30 P 201/2014-414, byla vedlejší účastnice podle § 501 z.ř.s. vyzvána, aby v oblasti realizace styků stěžovatele s nezletilým dodržovala povinnosti vyplývající z pravomocného a vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 22. 10. 2014, č.j.

30 P 201/2014-320, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č.j. 26 Co 64/2015-398. Usnesením okresního soudu ze dne 30. 3. 2017, č.j. 30 P 201/2014-562, byla vedlejší účastnici za maření styku stěžovatele s nezletilým v roce 2016 uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. Z rozsudku okresního soudu ze dne 7. 9. 2017, č.j. 30 P 201/2014-708, vyplývá, že stěžovatel je oprávněn ke styku s nezletilým každý lichý týden v době od pátku 18:00 hod. do neděle do 18:00 hod., každý sudý týden v úterý v době od 16:00 hod. do 18:30 hod. a v blíže specifikovaných termínech v období svátků a prázdnin.

8. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak okresní soud konstatoval, že stěžovatel byl oprávněn převzít si nezletilého ke styku ve dnech 28. 2. 2020, 3. 3. 2020 a 17. 3. 2020. Pokud jde o víkend od 28. 2. 2020 a následující úterý 3. 3. 2020, vedlejší účastnice nepředání nezletilého odůvodnila tím, že nezletilý dostal od svého dědečka na dobu jarních prázdnin pobyt v Alpách, přičemž stěžovatele o odjezdu nezletilého informovala a nabídla mu náhradní termín styku. K tomu soud uvedl, že rodinná rekreace neodůvodňuje neplnění rozsudku a je věcí vedlejší účastnice, aby ji zajistila na dobu, na kterou nepřipadá styk nezletilého se stěžovatelem s tím, že návrh náhradních termínů styku je jen nabídkou, která nemusí být přijata. Dne 17. 3. 2020 pak styk stěžovatele s nezletilým neproběhl proto, že vedlejší účastnice se domnívala, že v době trvající pandemie by jeho realizace mohla být v rozporu s právními předpisy a mohla by ohrozit nezletilého, vedlejší účastnici a její rodinu. V této souvislosti okresní soud uvedl, že dle čl. I písm. b) usnesení vlády ze dne 15. 3. 2020, č. 215, vláda rozhodla s účinností od 16. 3. 2020 o zákazu volného pohybu osob na území celé České republiky s výjimkou nezbytných cest za rodinou nebo osobami blízkými. Nezbytné cesty za rodinou tak zakázány nebyly a povinnost nezletilého předat ke styku trvala. Namítala-li vedlejší účastnice, že po prodělané onkologické léčbě patří z hlediska nákazy koronavirem do rizikové skupiny osob, upozornil okresní soud na odpovědnost obou rodičů za to, aby v rámci realizace styku bylo zajištěno zdraví nezletilého i ostatních osob (např. používáním ochranných pomůcek). Pokud jde o vedlejší účastnicí navrhovaný styk prostřednictvím videokonference, okresní soud konstatoval, že zajištění videokonferenčního hovoru nelze bez dalšího považovat za splnění povinnosti předat nezletilého ke styku. Vedlejší účastnici soud poučil, že nemůže jednostranně měnit termíny nebo způsob styku a dle § 501 z.ř.s. ji vyzval, aby plnila rozsudek soudu o styku stěžovatele s nezletilým. Okresní soud si byl přitom vědom toho, že vedlejší účastnici již v minulosti byla uložena pokuta za zmaření styků nezletilého se stěžovatelem, ale vzhledem k uplynulé době a tomu, že v mezidobí byl vydán nový rozsudek, měl za to, že výzva bude v danou chvíli dostatečným opatřením, které zvolil i proto, že v době vyhlašování mimořádných opatření mohlo být těžké vyhodnotit, jak velké riziko nákazy hrozí a navíc šlo o mimořádnou situaci, kterou nemohl nikdo z účastníků předvídat

a připravit se na ni.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech ve věcech ukládání pokut dle § 502 z.ř.s. velmi často, výhradně se však zabývá opačnou situací, kdy stěžovatelé rozporují usnesení, kterými je jim uložena pokuta. Pokud shledá, že uložení pokuty bylo náležitě odůvodněno, do rozhodnutí obecných soudů nezasahuje. Z toho stěžovatel dovozuje, že pokuta dle § 502 z.ř.s. je i z hlediska rozhodování Ústavního soudu nejběžnějším a nejvíce účinným způsobem, jak jednoho z rodičů přimět k plnění jeho povinností. Uvedené tvrzení stěžovatele však přehlíží skutečnost, že Ústavním soudem byly v minulosti coby zjevně neopodstatněné odmítnuty i ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1356/18 ze dne 4. 9. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1582/18 ze dne 29. 5. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 64/18 ze dne 20. 3. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 91/18 ze dne 20. 2. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 1154/17 ze dne 31. 7. 2017 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1614/17 ze dne 25. 7. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), případně byla rozhodnutí, kterými k uložení pokut podle § 502 z.ř.s. došlo, v rámci přezkumu Ústavním soudem vzhledem k nedostatečnému zohlednění postoje nezletilého zrušena [viz nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019, nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253) či nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91)]. Je tedy zjevné, že vždy záleží na posouzení individuálních okolností daného případu.

10. Ačkoliv samozřejmě platí, že řádná realizace styku nezletilého se stěžovatelem nesmí být ze strany vedlejší účastnice svévolně znemožňována a nelze na ni rezignovat, názor stěžovatele, že postup okresního soudu vůči vedlejší účastnici byl příliš mírný a založil nepřípustné ústavněprávní důsledky, Ústavní soud nesdílí.

11. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud aplikoval odpovídající zákonná ustanovení, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti, vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a srozumitelným způsobem zdůvodnil, proč za adekvátní dané situaci ještě považoval výzvu vedlejší účastnici k dodržování povinností v oblasti realizace styku s nezletilým, a proč nepřistoupil ke stěžovatelem navrhovanému uložení pokuty. Jakkoliv lze stěžovateli v obecné rovině přisvědčit v tom směru, že v důsledku vydání nového rozsudku nelze automaticky přehlížet předchozí porušení povinností týkajících se styku s nezletilým, v daném případě zjevně nešlo o stěžejní argument, jelikož okresní soud svůj postup zdůvodnil také nikoliv nevýznamnou dobou tří let, která uplynula od poslední uložené pokuty, a mimořádností a nepředvídatelností situace v daném období.

12. Pochybení, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud v posouzení provedeném okresním soudem nenalezl a další přehodnocování výše rekapitulovaných závěrů mu vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že vyjma případů skutečně extrémních není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů, neboť jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly potřebným způsobem vhodně upravit aktuální rodinné poměry.

13. Současně je však třeba konstatovat, že nenaplňování pravomocného rozsudku o úpravě styku stěžovatele s nezletilým nelze akceptovat a výše uvedené závěry tak nic nemění na povinnosti vedlejší účastnice umožnit stěžovateli styk s nezletilým v soudem stanovených termínech, které není oprávněna dle své vlastní úvahy měnit. Pakliže by se ze strany vedlejší účastnice nejednalo o ojedinělé vybočení, ale k ignorování pravomocného rozsudku a nedodržování termínu styku by docházelo navzdory nyní přezkoumávané výzvě okresního soudu bez relevantních důvodů znovu, bude nařízení výkonu rozhodnutí uložením přiměřené pokuty již namístě.

14. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv nedošlo, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru