Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2240/09 #2Usnesení ÚS ze dne 14.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - CŘ Ústí nad Labem
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - CÚ Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkplatební výměr
celní řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2240.09.2
Datum podání24.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 320

337/1992 Sb., § 16, § 2, § 31


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2240/09 ze dne 14. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., právně zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou AK se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti výrokům pod body II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2009 č. j. 7 Afs 58/2008-182, proti výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. března 2008 č. j. 15 Ca 63/2007-130, proti rozhodnutím Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2007 č. j. 7678-5/06-2001-21, č. j. 7678-1/06-2001-21, č. j. 7678- 2/06-2001-21, č. j. 7678-3/06-2001-21, proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2007 č. j. 7678-12/06-2001-21, č. j. 7678-13/06-2001-21, č. j. 7678-14/06-2001-21, č. j. 7678-15/06-2001-21, č. j. 7678-16/06-2001-21, č. j. 7678-17/06-2001-21, č. j. 7678-18/06-2001-21, č. j. 7678-19/06-2001-21, č. j. 7678-20/06-2001-21, č. j. 7678-21/06-2001-21, č. j. 7678-22/06-2001-21, č. j. 7678-23/06-2001-21, č. j. 7678-24/06-2001-21, proti platebním výměrům vydaným Celním úřadem v Ústí nad Labem ze dne 8. března 2006 č. 31/2006, č. 32/2006, č. 33/2006, č. 34/2006, č. 42/2006, č. 43/2006, č. 44/2006, č. 45/2006, č. 46/2006, č. 47/2006, č. 48/2006, č. 49/2006, č. 50/2006, č. 51/2006, č. 52/2006, č. 53/2006 a č. 54/2006, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, 3) Celního ředitelství v Ústí nad Labem a 4) Celního úřadu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. srpna 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení článku 1, článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 2, článku 37 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. března 2008 č. j. 15 Ca 63/2007 - 130 ve výroku pod bodem I. zrušil rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2007 č. j. 7678-6/06-2001-21, č. j. 7678-4/06-2001-21, č. j. 7678-7/06-2001-21, č. j. 7678-8/06-2001-21, č. j. 7678-9/06-2001-21, č. j. 7678-10/06-2001-21, a ze dne 11. ledna 2007 č. j. 7678-11/06-2001-21, a současně i dodatečné platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen "celní úřad") ze dne 8. března 2006 č. 35/2006 až č. 41/2006, jimiž bylo stěžovateli doměřeno clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích a věc vrátil Celnímu ředitelství k dalšímu řízení. Dále ve výroku pod bodem II. tohoto rozsudku krajský soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2007 č. j. 7678-5/06-2001-21, č. j. 7678-1/06-2001-21, č. j. 7678-2/06-2001-21, č. j. 7678-3/06-2001-21, a ze dne 11. ledna 2007 č. j. 7678 12/06-2001-21, č. j. 7678-13/06-2001-21, č. j. 7678-14/06-2001-21, č. j. 7678-15/06-2001-21, č. j. 7678-16/06-2001-21, č. j. 7678-17/06-2001-21, č. j. 7678-18/06-2001-21, č. j. 7678-19/06-2001-21, č. j. 7678-20/06-2001-21, č. j. 7678-21/06-2001-21, č. j. 7678-22/06-2001-21, č. j. 7678-23/06-2001-21 a č. j. 7678-24/06-2001-21, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům vydaným Celním úřadem v Ústí nad Labem dne 8. března 2006 č. 31/2006 až č. 34/2006 a č. 42/2006 až 54/2006 na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích. Ve výroku pod bodem III. rozhodl krajský soud o nákladech řízení.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2009 č. j. 7 Afs 58/2008-182 byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. března 2008 č. j. 15 Ca 63/2007 - 130 zrušen ve výroku pod bodem I. ve vztahu k rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2007 č. j. 7678-6/06-2001-21 a ve výroku pod bodem III. a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok pod bodem I. rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ve výroku pod bodem II. rozsudku Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta a ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení citovaných práv spatřuje zejména v tom, že dle článku 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně, a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (publ. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Protokol č. 4", "Evropská dohoda") se provádí následné ověřování důkazů původu namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu. Celní orgány však kontrolu u stěžovatele prováděly pravidelně, bez toho, aby stěžovateli zdůvodnily, jaké důvody k těmto kontrolám měly. Stěžovatel s domnívá, že důvodem ke kontrolám byla pouze jeho osoba a že oproti jiným občanům byl stěžovatel postupem celního úřadu znevýhodněn a že svým postojem ke stěžovateli celní orgány překročily kompetence svěřené jim zákonem. Tuto skutečnost však soudy při svém rozhodování vůbec nebraly v úvahu.

Stěžovatel uvádí, že v počátku řízení vůbec nevěděl, že nějaké postverifikační řízení bylo zahájeno, nemohl se k tomuto nijak vyjadřovat, ani hájit svá práva, a už vůbec neměl možnost využít služeb právního zástupce. Postverifikační řízení, na jehož základě povinnost zaplatit daň stěžovateli vznikla, bylo provedeno, aniž by o tom stěžovatel byl informován, aniž by mohl do tohoto řízení nějak zasáhnout. Argument, že postverifikační řízení dle Protokolu č. 4 k Evropské dohodě provádějí orgány vývozního státu a jeho účastníkem je vývozce, není podle stěžovatele dostatečným důvodem pro to, aby toto postverifikační řízení bylo vyloučeno ze soudního přezkumu z podnětu dovozce, obzvláště v případě, kdy stěžovateli zákon neumožňuje do tohoto řízení zasahovat. Ačkoli je povinností vývozce uchovat po tři roky dokumenty k vyvezenému zboží a tyto kdykoli na základě žádosti předložit, "sankce" za nesplnění této povinnosti dopadá na dovozce v podobě vyměření cla.

Stěžovatel dovozuje, že pokud Protokol č. 4 k Evropské dohodě neupravuje práva a povinnosti účastníků řízení, řídí se tato zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a celní orgány porušily zásady uvedené v ust. § 2 odst. 1, 2, 6, 7, 8, 9 a v ust. § 31 odst. 2, 4, 9 tohoto zákona.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, kterými se již obecné soudy podrobně zabývaly a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jedná se o totožné argumenty, se kterými se stěžovatel na Ústavní soud již dříve obrátil v řadě svých věcně shodných ústavních stížností týkajících se obdobných věcí stěžovatele. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelem uváděnými námitkami včetně problematiky tzv. postverifikačního řízení, se již dříve zabýval ve svých rozhodnutích (např. sp. zn. I. ÚS 1674/09, sp. zn. IV. ÚS 1675/09, sp. zn. IV. ÚS 1787/09, sp. zn. I. ÚS 1827/09, sp. zn. 2161/09, sp. zn. II. ÚS 2160/09, sp. zn. IV. ÚS 2159/09, sp. zn. I. ÚS 2694/09, sp. zn. I. ÚS 2698/09, III. ÚS 2697/09, sp. zn. I. ÚS 2947/09, sp. zn. II. ÚS 2241/09, I. ÚS 2949/09, sp. zn. I. ÚS 2950/09, sp. zn. III. ÚS 2951/09).

V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné vyložily, proč postup celního úřadu při dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty za dovoz osobních automobilů pro neprokázání jejich původu ze států Evropské unie byl správný. Celý proces ověřování původu a z něj plynoucí práva a povinnosti upravuje pouze Protokol č. 4 spolu s relevantními ustanoveními Evropské dohody a použití zákona o správě daní a poplatků je tedy vyloučeno.

Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svých rozhodnutí stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že k tomu, aby mohl automobily dovážet do České republiky bez cla, je nutno, aby prokázal preferenční původ některého státu Evropského společenství nebo samotné České republiky, získaný za podmínek stanovených Evropskou dohodou, předložením některého z důkazů původu zboží zde taxativně stanovených. Stěžovatel však takovýto důkaz původu zboží, kterým je podle článku 16 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě průvodní osvědčení EUR. 1, případně "prohlášení" vyhotovené vývozcem na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, nepředložil. Pravost jím předložených dokumentů byla v rámci postverifikačního řízení zpochybněna německými celními orgány.

K námitce stěžovatele, že byl znevýhodněn oproti jiným osobám postupem celních orgánů, které u něj prováděly kontrolu pravidelně bez jakéhokoliv odůvodnění, čímž překročily jim zákonem svěřené kompetence, se opakovaně vyjadřoval jak Nejvyšší správní soud, tak i Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí učiněných v různých věcech stěžovatele. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že celní orgány jsou oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Evropské dohodě, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s článkem 10 Ústavy. Podle článku 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu.

K námitce stěžovatele týkající se vyloučení postverifikčního řízení ze soudního přezkumu Ústavní soud odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené v jeho rozsudcích v různých právních věcech stěžovatele (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2009 č. j. 7 Afs 62/2008-76), z nichž vyplývá, že podle ust. § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení tedy platí nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. V článku 35 Evropské dohody se odkazuje na Protokol č. 4 k této dohodě, který stanoví pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda. Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého původu je dovážené zboží, a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží.

Podle článku 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu České republiky, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž § 96 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Postverifikační řízení tedy není vyloučeno ze soudního přezkumu, jak uvádí stěžovatel, ostatně v jeho věci byl postup celních orgánů přezkoumán správními soudy dvou stupňů.

Ústavní soud proto ani v posuzované věci neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v rozhodnutích o předcházejících ústavních stížnostech téhož navrhovatele (např. sp. zn. I. ÚS 1674/09, sp. zn. IV. ÚS 1675/09, sp. zn. IV. ÚS 1787/09, I. ÚS 1827/09, sp. zn. 2161/09, II. ÚS 2160/09, sp. zn. IV. ÚS 2159/09, sp. zn. I. ÚS 2694/09, sp. zn. I. ÚS 2698/09, sp. zn. III. ÚS 2697/09, sp. zn. I. ÚS 2947/09, sp. zn. II. ÚS 2241/09, sp. zn. I. ÚS 2949/09, sp. zn. I. ÚS 2950/09, sp. zn. III. ÚS 2951/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Proto na ně Ústavní soud i v tomto případě navazuje.

Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy i celní orgány se v napadených rozhodnutích zevrubně zabývaly všemi jeho námitkami, přičemž svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Přezkoumaly postup postverifikačního řízení, včetně jeho důsledku ve formě nepřiznání nároku na celní preferenci, přičemž v napadených rozhodnutích respektovaly relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k obsáhlému a vyčerpávajícímu odůvodnění obou rozhodnutí lze na ně v dalším odkázat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá výše uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru