Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 224/98Nález ÚS ze dne 08.07.1999Návrh na připuštění dovolání ve vztahu k podmínce vyčerpání všech procesních prostředků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
osoba/povinná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 98/15 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.224.98
Datum podání15.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb., čl. II odst.2

182/1993 Sb., § 75 odst.1

87/1991 Sb., § 3 odst.2

92/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 239 odst.2, § 241 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999

N 98/15 SbNU 17

Návrh na připuštění dovolání ve vztahu k podmínce vyčerpání všech procesních prostředků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 8. července 1999

v senátě, ve věci ústavní stížnosti G. F., bytem Velká

Británie, za účasti vedlejšího účastníka B., s.p., proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 1998,

sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, o

zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února

1998, sp. zn. 30 Co 699/97, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci

nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 14. května

1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 1998,

sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, o

zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí. Uvedenými rozhodnutími

soudů se cítí být dotčen v základních právech a svobodách,

plynoucích z čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listina).

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn.

5 C 849/95, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující: Stěžovatel se žalobou před obecnými soudy domáhal

vydání přesně určených nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. V žalobním návrhu uvedl, že návrh na

vydání nemovitostí uplatnil dne 28. prosince 1994 na základě

nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jímž byla v zákonu

o mimosoudních rehabilitacích pro oprávněnou osobu zrušena

podmínka trvalého pobytu na území České republiky. Povinná osoba,

takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, návrhu na

vydání nemovitostí nevyhověl s poukazem na ustanovení čl. II bod

2. zákona č. 116/1994 Sb., ze kterého vyplývá, že věc nelze vydat,

byl-li ohledně ní schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno

rozhodnutí o její privatizaci, když v předmětné věci o privatizaci

dotčených nemovitostí rozhodla vláda usnesením č. 437, ze dne 10.

srpna 1994.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 31.

května 1996, sp. zn. 5 C 849/95, žalobu zamítl s tím, že směřuje

proti účastníku, který není povinnou osobou, a to státnímu

podniku, který měl k dotčeným nemovitostem pouze právo

hospodaření, nikoli však právo vlastnické, které náleželo státu.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 1996,

sp. zn. 30 Co 527/96, byl uvedený rozsudek zrušen a věc vrácena

k dalšímu řízení s tím, že povinným subjektem není v daném případě

stát, ale žalovaný státní podnik, který ke dni nabytí účinnosti

zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti držel na základě práva

hospodaření.

Po opakovaném projednání věci Okresní soud v Jablonci nad

Nisou rozsudkem ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, žalobu

stěžovatele zamítl. Na základě provedeného dokazování dospěl

k závěru, že nemovitosti, jejichž vydání žalobce požaduje, přešly

na stát v důsledku postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská

práva a svobody, když k odnětí vlastnického práva právního

předchůdce stěžovatele došlo podle předpisů o znárodnění z let

1945 až 1948, a to v rozhodném období, kterým je rozmezí od 25.

února 1948 do 1. ledna 1990, přičemž za znárodněný majetek nebyla

poskytnuta náhrada. S poukazem na ustanovení § 2 odst. 3 větu

druhou zákona o mimosoudních rehabilitacích, dle něhož v případě,

že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let

1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta

příslušná náhrada, vzniká oprávněným osobám nárok, který lze

uplatnit podle zvláštního zákona, jímž je zákon č. 92/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, okresní soud dovodil první důvod

zamítnutí žaloby stěžovatele. Důvod druhý pak spatřoval

v ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., když

v předmětné věci bylo přijato rozhodnutí vlády o privatizaci

dotčených nemovitostí před uplatněním výzvy na jejich vydání.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. února

1998, sp. zn. 30 Co 699/97, zamítavé rozhodnutí soudu prvního

stupně potvrdil. V odůvodnění přitom přisvědčil žalobci v tom, že

důvodem zamítnutí žaloby nemůže být odkaz na ustanovení § 2 odst.

3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které za splnění

příslušných podmínek dává oprávněnými osobám pouze možnost,

nikoliv povinnost, uplatnit svůj restituční nárok podle zvláštního

zákona. Pro rozhodnutí věci však soud odvolací považoval za

rozhodující ochranu privatizujících subjektů dle čl. II bod 2.

zákona č. 116/1994 Sb. Neztotožnil se s námitkou žalobce, že

v uvedeném ustanovení obsažená překážka vydání věci se vztahuje

pouze k nárokům nově založeným tímto zákonem (jenž novelizuje

zákon o mimosoudních rehabilitacích). Podle názoru krajského soudu

se jedná o obecnou překážku vydání věci, protože zákon č.

116/1994 Sb. neomezuje platnost tohoto ustanovení pouze na nově

založené nároky na vydání věci. Opačný výklad by, dle jeho

přesvědčení, vedl ke zpochybnění právní jistoty při převodech

vlastnictví v rámci privatizace a ke zpochybnění jejího významu

a důsledků.

Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním,

kterým se domáhal zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení

věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání

opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a správnost

napadeného rozhodnutí poměřoval dovolacím důvodem, obsaženým

v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž odvolacímu

soudu vytýkal nesprávnou interpretaci použitého ustanovení čl. II

bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. Usnesením ze dne 21. prosince

1998, sp. zn. 23 Cdo 1376/98 Nejvyšší soud uvedené dovolání

odmítl, když v předmětné věci neshledal naplnění podmínek

přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí odvolacího

soudu, se, obdobně jako v dovolání, poukazuje zejména na

nesprávnou interpretaci čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb.

vzhledem k právnímu názoru, jejž vyjádřil Nejvyšší soud ve svém

rozhodnutí ze dne 19. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96.

Stěžovatel v ní vyjadřuje přesvědčení, že uvedené zákonné

ustanovení, kterým odůvodňují zamítnutí žaloby, zakotvuje

přechodná ustanovení, potřebná pro aplikaci čl. I zákona č.

116/1994 Sb., když body 1., 3. a 4. čl. II tohoto zákona upravují

lhůty pro uplatnění nároku osob oprávněných podle čl. Iaz ničeho

nelze dovodit, že bod 2. by se měl týkat i jiných nároků, než

těch, které jsou uvedeny v čl. I. Upozorňuje dále na skutečnost,

že zákon č. 116/1994 Sb. byl přijat dne 29. dubna 1994, přičemž

zákonodárce nemohl předvídat nález Ústavního soudu, vyhlášený dne

12. července 1994 a publikovaný pod č. 164/1994 Sb. V uvedeném

postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel dotčení na svých

základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1

Listiny, když podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. dubna 1994,

sp. zn. III. ÚS 114/93, je třeba této ústavní zásadě rozumět tak,

že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné

a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 8. dubna 1999 Krajský soud v Ústí nad Labem

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu

30 Co ve věci samé odkazuje na obsah odůvodnění stížností

napadeného rozsudku krajského soudu. Namítá dále, že z hlediska

procesního ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, stěžovatel nevyčerpal všechny

procesní možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

V předmětné věci stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu

dovoláním podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,

které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 1998,

sp. zn. 23 Cdo 1376/98, jako nepřípustné odmítnuto. Dle názoru

účastníka řízení ani tímto dovoláním však stěžovatel nevyužil

všech procesních možností, které mu občanský soudní řád

v systému obecného soudnictví dává, když neučinil návrh na

připuštění dovolání dle § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. Jelikož

odvolací soud má za to, že i tato možnost procesního prostředku

k ochraně práva musí být stěžovatelem v řízení o ústavní

stížnosti vyčerpána, aby byla splněna podmínka její přípustnosti

podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, navrhuje ve svém

vyjádření odmítnutí ústavní stížnosti G. Federa pro

nepřípustnost.

II.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost

nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní

prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž

se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy

řízení.

Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom

považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání

rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici

účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.

Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení

zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na

připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním

řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání

dle § 239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 o. s.

ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování

judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého

práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.

s. ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků

řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud

však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239

odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro

přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle

uvedeného ustanovení o. s. ř.

Jelikož stěžovatel v posuzované věci nepodal návrh na

připuštění dovolání odvolacímu soudu dle § 239 odst. 2 o. s. ř.,

Ústavní soud považuje ústavní stížnost G. F. za přípustnou,

podanou v souladu s podmínkami, vyžadovanými zejména

v ustanoveních § 75 odst. 1 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu.

III.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do

základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS

102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, a další).

Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního

předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení

dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně

konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými

soudy, byla aplikace ustanovení čl. II bodu 2. zákona

č. 116/1994 Sb. v souvislosti s vymezením okruhu oprávněných

osob dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, na něž dopadá

nemožnost vydání nemovitostí z důvodu ochrany privatizujících

subjektů.

K uvedené otázce v poloze interpretace jednoduchého práva

zaujal autoritativní názor Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19.

června 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96. Dle něj ustanovení čl. II bod

2. zákona č. 116/1994 Sb., jímž se mění a doplňuje zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které brání vydání

některých věcí osobám oprávněným podle § 3 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění uvedené novely, nelze aplikovat na

restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku

účinnosti nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994

Sb. Uvedený závěr Nejvyšší soud obsáhle a přesvědčivě zdůvodnil.

Konstatoval zejména, že novela č. 116/1994 Sb. zákona

o mimosoudních rehabilitacích v čl. I ve čtyřech bodech změnila či

doplnila ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila

nároky fyzických osob, které dříve oprávněny nebyly. Tyto osoby

vymezila v nových ustanoveních - § 3 odst. 2 a 3 restitučního

zákona a této změně přizpůsobila i text souvisejících ustanovení.

Čl. II zákona č. 116/1994 Sb., jak dále zdůraznil Nejvyšší soud,

je typickým ustanovením, upravujícím přechodná ustanovení,

potřebná pro aplikaci čl. I, resp. upravující právní vztahy

vyvolané novelou tak, aby použití nových norem nebránila

ustanovení dosavadních předpisů. Odkázal přitom na legislativní

pravidla vlády, a to jako interpretační východisko, dle nichž se

články novely člení na článek, v němž se mění a doplňuje

ustanovení právního předpisu, a článek, obsahující přechodná

ustanovení ve vztahu ke změněným, resp. doplněným, ustanovením

právního předpisu (popřípadě další článek novely, obsahující

ustanovení o nabytí účinnosti novely). Nejvyšší soud v této

souvislosti upozornil na to, že všechny ostatní body čl. II

uvedené novely, tj. body 1., 3. a 4. upravují lhůty pro uplatnění

nároku osob oprávněných podle čl. I novely a z ničeho nelze

dovodit, že bod 2., upravující ochranu třetích osob, které ve

stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se

měl týkat i jiných nároků, než uvedených v čl. I.

V posuzované věci uplatnil stěžovatel návrh na vydání

nemovitostí dne 28. prosince 1994, a to jako oprávněná osoba ve

smyslu nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. po zrušení

podmínky trvalého pobytu na území České republiky, a nikoli jako

oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 2 a 3 zákona o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění novely č. 116/1994 Sb. Z pohledu

autoritativní interpretace dotčených zákonných ustanovení,

provedené Nejvyšším soudem, s níž se Ústavní soud ztotožňuje, pak

vyplývá, že na daný případ čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb.

nedopadá, v důsledku čehož obecné soudy na správně zjištěný

skutkový stav použily nesprávný právní předpis.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za

jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými

soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní

soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní

práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako

regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem

jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to

v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo

v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy

spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na

základním právu a svobodě.

V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II

bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními

pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona

v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než

porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci,

ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona

o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 11

odst. 3 Listiny, dle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu

práv druhých, v daném případě vlastnictví státu na újmu práva

oprávněné osoby na vydání věci. Vzhledem k výše uvedeným důvodům

Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.

února 1998, sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn.

5 C 849/95, o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, zrušil.

Jelikož důvody zrušení rozsudku soudu odvolacího byly založeny již

rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní

ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozhodnutí Okresního

soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C

849/95.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. července 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru