Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2232/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2232.10.1
Datum podání02.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2232/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Blankou Čechovou, advokátkou se sídlem 407 79 Mikulášovice 997, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 28. května 2010 č. j. 30 Co 179/2010-51 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. dubna 2010 č. j. 7 C 179/2009-43, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě dne 2. 8. 2010, navrhovatelka pouze uvedla, že napadá usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 5. 2010 č. j. 30 Co 179/2010-51 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 4. 2010 č. j. 7 C 179/2009-43 pro porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Protože takto velmi kuse odůvodněný návrh nesplňoval náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval soudce zpravodaj navrhovatelku k odstranění vad návrhu a jeho doplnění podle připojeného písemného poučení s upozorněním, že pokud vady návrhu ve stanovené 30denní lhůtě neodstraní, návrh odmítne.

Navrhovatelka převzala výzvu Ústavního soudu dne 19. 8. 2010 (viz doručenka založená na č. l. 5).

Dne 22. 9. 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění návrhu, kterým byly odstraněny vytčené vady a byla připojena plná moc zmocněné advokátky. Protože toto podání bylo předáno k poštovní přepravě dne 20. 9. 2010, posoudil je Ústavní soud jako včasné.

Ve výše označeném podání stěžovatelka stručně popsala průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž žádala, aby jí byl pro řízení vedené před Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 7 C 179/2009 o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí ustanoven zástupce z řad advokátů a v odůvodnění ve vztahu k namítanému porušení čl. 37 odst. 2 Listiny uvedla, že "subjektivní názor soudu o tom, že soudní řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí není objektivně skutkově a právně složité, nelze přisuzovat ke všem účastníkům obecně, ale v každém jednotlivém případě".

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v České Lípě zamítl žádost stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, a to garáže č. 4 postavené na pozemku parc. č. 1124/15, zapsané na LV č. 2289 pro obec Nový Bor, kat. území Arnultovice.

Výše označený soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že stěžovatelce bylo usnesením téhož soudu v předmětné věci přiznáno osvobození od soudních poplatků; nebyly však splněny všechny obligatorní podmínky pro vyhovění žádosti, neboť v projednávané věci se podle jeho názoru jedná o zřejmě svévolné uplatňování práva na vyloučení garáže z výkonu rozhodnutí. K tomuto názoru vedl soud prvního stupně již pravomocně rozhodnutý závěr o tom, že obecný zmocněnec stěžovatelky a jeho manželka užívali zmíněnou garáž bez právního důvodu již před tím, než mělo dojít k převodu členských práv vztahujících se ke garáži na stěžovatelku. Z tohoto důvodu je prý procesní postup stěžovatelky v této věci jen oddalováním splnění povinnosti k vyklizení garáže.

Podle názoru tohoto soudu není věc skutkově a právně složitá, stěžovatelka je v něm zastupována svým otcem jako obecným zmocněncem, proto k hájení jejích práv účastníka řízení není zastupování advokátem nezbytné.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odvoláním stěžovatelky napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil skutečnost, že pro povahu projednávané věci postačí pro hájení procesních práv stěžovatelky ve věci již jednající obecný zmocněnec - její otec.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že i když stěžovatelka v poslední den lhůty formálně odstranila vytčené vady svého podání, tedy doložila ústavní stížnost zpracovanou zplnomocněnou advokátkou, plnou moc a napadená rozhodnutí, její ústavně právní argumentace, opírající se o údajné porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, je shrnuta do jediné věty, navíc bez logického završení ("subjektivní názor soudu o tom, že soudní řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí není objektivně skutkově a právně složité, nelze přisuzovat ke všem účastníkům obecně, ale v každém jednotlivém případě").

Takováto argumentace stěžovatelky spočívá v pouhé polemice s názorem obecných soudů o povaze, resp. složitosti či naopak jednoduchosti projednávané věci, která je z pohledu údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí irelevantní.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci byla stěžovatelka pro celé řízení z důvodu své sociální a majetkové situace zcela osvobozena od placení soudních poplatků. Toto rozhodnutí je, jak ostatně připomněly oba obecné soudy, pravomocné, přičemž s ohledem ke všem okolnostem věci nebyl důvod zmiňované rozhodnutí jakkoli měnit. Za této situace byl tedy soud prvního stupně svým rozhodnutím o přiznání osvobození od soudních poplatků vázán při zvažování žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 138 odst. 1 ve vztahu k § 30 odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). To však nic nemění na tom, že soudem i při kladném rozhodnutí o žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků musí být zvažováno i naplnění předpokladů druhé podmínky citovaného ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř., tedy jestli konkrétní řízení vyžaduje k ochraně zájmů jeho účastníka ustanovení zástupce z řad advokátů. Takové posouzení je záležitostí výhradně obecného soudu, neboť příslušný soud má dostatek informací jak o osobě a poměrech účastníka řízení, který se takového rozhodnutí formou žádosti domáhá, tak i o okolnostech projednávané věci. Ve vztahu k rozhodování o této žádosti je pouze nezbytné, aby příslušné rozhodnutí obecného soudu bylo odpovídajícím způsobem odůvodněno. Tento požadavek byl v předmětné věci splněn.

V předmětné věci vyšel již soud prvního stupně ze zjištění, že zájmy stěžovatelky od počátku řízení hájí její otec, jako obecný zmocněnec. Protože ani ona ani její obecný zmocněnec neměli protichůdné zájmy na výsledku sporu, přičemž stěžovatelka nikdy netvrdila, že s osobou zmocněnce není spokojena, považoval odvolací soud její další zastupování v předmětném řízení jí zvoleným obecným zmocněncem za zcela postačující k hájení jejích práv.

V odůvodnění napadených usnesení oba obecné soudy jasně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nevyhověly žádosti stěžovatelky, i když již dříve bylo o její žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodnuto kladně. Tedy je z nich zřejmé, z jakých podkladů rozhodující soudy čerpaly, i které skutečnosti vzaly za základ svých rozhodnutí. Skutečnost, že v konkrétném řízení nepovažovaly obecné soudy za nezbytné určit stěžovatelce k ochraně jejích práv zástupce z řad advokátů, vzhledem ke všem konkrétním okolnostem věci podrobně uvedených v odůvodnění napadených usnesení, není porušením ústavnosti, jak se nesprávně domnívá stěžovatelka. Je totiž věcí státu a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (viz usnesení ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 296/97, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Napadené rozhodnutí nevykazuje znaky svévole.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru