Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2229/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2229.15.1
Datum podání23.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 127, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2229/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1. Jiřího Maška, 2. MUDr. Aleny Maškové, zastoupených Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 12a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4213/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 69 Co 9/2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 9. 2013 sp. zn. 4 C 349/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

Stěžovatelé sice do petitu ústavní stížnosti nezahrnuli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti (ve smyslu závěrů rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice) je však zřejmé, že své podání směřují rovněž proti jeho rozhodnutí, jako soudu dovolacího.

Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali zrušení "usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. 3 C 598/2006 o schválení smíru". K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Důvodem neplatnosti soudního smíru měl být rozpor s hmotným právem, spočívající dle stěžovatelů v tom, že směnná smlouva (mezi nimi a žalovanými) byla uzavřena na základě chybně vypracovaného geometrického plánu, v důsledku čehož se dle této směnné smlouvy měli žalovaní ve prospěch stěžovatelů vzdát části pozemku, jež byla ve skutečnosti (již dříve) ve vlastnictví stěžovatelů.

Stěžovatelé soudům první a druhé instance vytýkají, že své závěry založily výlučně na znaleckých posudcích, čímž zcela rezignovaly na vlastní úsudek. S odkazem na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 se proto domnívají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť se obecné soudy řádně nezabývaly veškerými podstatnými skutečnostmi, jež vyšly v řízení najevo. V této souvislosti navíc stěžovatelé poukazují na podjatost znalců, kteří všichni působí (nebo působili) na stejném pracovišti, pročež jsou vzájemně kolegiální a nerozporují si navzájem svoje znalecké závěry.

Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že se meritorně vůbec nezabýval jejich dovoláním, čímž jim fakticky odepřel spravedlnost.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 8. 2015 stěžovatelé dále připomínají, že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení místního ohledání, při němž by znalci mohli být konfrontováni se svými závěry; uvedli též, že mají "nově" k dispozici geometrický plán ze dne 23. 1. 2015, který prokazuje nesprávnost ve věci vypracovaných znaleckých posudků.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti, jejíž podstatou je tvrzení stěžovatelů, že se nalézací a odvolací soud jejich žalobou řádně nezabývaly, jestliže vyšly ze závěrů ve věci provedených znaleckých posudků, jež bez dalšího toliko převzaly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že soudy první a druhé instance - oproti očekávání stěžovatelů - v žádném případě nekriticky nepřevzaly závěry znalců (a tedy nerezignovaly na vlastní úsudek), nýbrž jejich závěry hodnotily zcela v souladu s požadavky, vtělenými do ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. str. 5 rozsudku obvodního soudu a str. 7 rozsudku městského soudu). Odkaz stěžovatelů na výše uvedený nález Ústavního soudu proto není případný.

Námitka údajné podjatosti znalců není v řízení o ústavní stížnosti přípustná, jestliže z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by ji stěžovatelé v předchozím řízení vznesli (přičemž v ústavní stížnosti ani nenamítají, že by napadená rozhodnutí byla zatížena rovněž vadou, spočívající právě v nevypořádání se s touto námitkou).

Důvody, pro které obecné soudy neprovedly v řízení důkaz ohledáním na místě (ve smyslu ustanovení § 130 odst. 2 o. s. ř.), potom vyplývají z odůvodnění odvolacího soudu na str. 7 napadeného rozsudku; Ústavní soud proto ani v tomto ohledu žádné porušení procesních práv stěžovatelů nespatřuje.

Pokud konečně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud nedůvodně odmítl meritorně posoudit jejich dovolání, postačí připomenout, že předpokladem věcné projednatelnosti tohoto mimořádného opravného prostředku je jeho přípustnost, přičemž dovolatelé jsou povinni v dovolání uvést, v čem konkrétně přípustnost dovolání spatřují. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je však zjevné, že stěžovatelé této své procesní povinnosti nedostáli, neboť nikterak nekonkretizovali právní otázku, jež "dosud nebyla dovolacím soudem řešena"; o jakou konkrétní právní otázku se má jednat, ostatně nevyplývá ani z projednávané ústavní stížnosti. Stěžovateli tvrzené denegationis iustitiae se tak v postupu dovolacího soudu nepodává.

Pouze nad rámec je pak namístě ještě připomenout, že stěžovateli indikovaný - nový - důkaz v podobě geometrického plánu ze dne 23. 1. 2015 nemůže - bez ohledu na svůj obsah - zakládat protiústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.

Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelům zásah do jejich základních práv doložit nepodařilo. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Postačí tak závěrem pouze zdůraznit, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je akceptovatelný.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru