Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2223/13 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2223.13.1
Datum podání18.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2223/13 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Mgr. Marcely Urbanové, zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 145/2013-685, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012 č. j. 1 Co 245/2011-564, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2011 č. j. 23 C 42/2010-485, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2011 č. j. 23 C 42/2010-485 rozhodl o žalobě stěžovatelky proti žalovanému Jiřímu Čunkovi v řízení "o ochranu osobnosti s nemajetkovou újmou 10 000 000 Kč" tak, že výrokem I uložil žalovanému povinnost "zdržet se výroků o žalobkyni, že je lhářka", výrokem II zamítl žalobu v té části, jíž se stěžovatelka domáhala, aby žalovanému bylo uloženo "zdržet se uveřejňování jakékoliv osobní korespondence žalobkyně a zdržet se jakýchkoliv dalších výroků a hodnotících soudů k osobě žalující, a dále zdržet se všech difamujících výroků a hodnotících soudů ve vztahu ke vzhledu a chování žalobkyně, zejména všech výroků a hodnotících soudů" v rozhodnutí blíže specifikovaných, výrokem III uložil žalovanému povinnost zaslat stěžovatelce písemnou omluvu stanoveného znění, výrokem IV zamítl žalobu v té části, jíž se stěžovatelka domáhala omluvy za další (konkretizované) výroky žalovaného, výrokem V a VI uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na nemajetkové újmě 80 000 Kč a ve zbytku co do částky 9 920 000 Kč žalobu zamítl, a dále žalovanému uložil zaplatit stěžovatelce a státu náklady řízení, jakož i soudní poplatek.

Skutkové i právní závěry, jimiž soud posléze odůvodnil své rozhodnutí ve výrocích, jimiž uložil žalovanému povinnost zdržet se konkrétních výroků o stěžovatelce a zaslat jí písemnou omluvu (výrok I a III), i důvody, pro které zamítl žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti žalovanému zdržet se jednání, výroků a hodnotících soudů k její osobě a difamujících výroků a hodnotících soudů ve vztahu k jejímu vzhledu a chování, včetně požadované omluvy za ně (výrok II a IV), jsou stěžovatelce známy, pročež je netřeba (na tomto místě) znovu rekapitulovat.

K požadavku na náhradu nemajetkové újmy v penězích soud uvedl, že přiznání náhrady je na místě s ohledem na "širokou medializaci" výroků žalovaného, které si musel být vědom; k námitce promlčení však bylo možno relutární náhradu přiznat až za výroky pronesené po 1. 3. 2007; ohledně výroků o vzhledu a chování stěžovatelky je přiznání náhrady na místě i přesto, že byly většinou proneseny v době předcházející třem letům před zahájení řízení, neboť je nutno na ně nahlížet jako na celek, jestliže jejich difamační ráz vycházel právě z opakování nelichotivých poznámek, jejichž smysl byl stejný s cílem trvale vyvolat o stěžovatelce "určitý dojem".

K intenzitě neoprávněného zásahu soud dovodil, že byla založena tím, že šlo o výroky vrcholného politika, které byly (k jeho prospěchu) zaměřeny k ovlivnění veřejného mínění v neprospěch stěžovatelky; oproti tomu byla snižována tím, že stěžovatelka "sama vystupovala v médiích a měla tak dostatečný prostor k sdělení svých stanovisek k věci a k vyjádření vlastních hodnotících soudů, čímž mohla ve svůj prospěch ovlivnit veřejné mínění a poskytnout si satisfakci částečně svépomocí". To, že se stala osobou veřejného zájmu, nebylo zapříčiněno chováním žalovaného, ale jejím vystupováním jako svědkyně ve věci možného trestního stíhání, přičemž z faktu, že žalovaný byl v té době vrcholný politik a "že možný pád vlády má odraz do poměrů každého občana, jí muselo být od počátku zřejmé (minimálně to musela předpokládat), že okolnosti případu bude veřejnost sledovat s co nejvyšším zaujetím".

K příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem a újmou vzniklou na osobnostních právech jako podmínce pro přiznání peněžité náhrady a její výše soud uvedl, že neshledal jednoznačnou příčinnou souvislost mezi výroky žalovaného a tvrzením stěžovatelky, že se do současné doby "potýká s nemožností nalézt práci". Impulsem k "úplatkářské kauze" byly informace od stěžovatelky "vyšlé po pěti letech od události" v době, kdy ukončila pracovní poměr, což "mohlo vyvolat pochybnosti o jejím motivu a současné způsobit, že je zaměstnavateli vnímána jako neloajální a nedůvěryhodná", přičemž "tyto postoje zaměstnavatelů nevycházejí z výroků žalovaného, nýbrž v celkové morálky společnosti a jejího vnímání korupce". Na tom by "pravděpodobně nezměnilo nic, ani kdyby trestní stihání nebylo zastaveno a ani to, kdyby výroky žalovaného na adresu žalobkyně byly společensky tolerovatelné".

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2012 č. j. 1 Co 245/2011-564 rozhodnutí soudu prvního stupně 1/ změnil ve výroku IV tak, že žalovaný je povinen zaslat stěžovatelce písemnou omluvu v tomto znění: "Omlouvám se Marcele Urbanové, že jsem její jednání skrze jejího právního zástupce označil za zřejmé vydírání a dále za to, že prostřednictvím článku v Mladé frontě DNES ze dne 11. 6. 2007 jsem se o ní vyjádřil, že si tato na mne zasedla ze zištných důvodů, dále že jsem se vyjádřil k její osobě tak, že mě upozornila, že pokud se tak nestane a nebude jí vyhověno, tak ať nečekám, že budu zvolen starostou města a zvolen do senátu a dále za to, že dne 18. 8. 2009 jsem prostřednictvím Mladé fronty DNES o ní uvedl, že si na tomto případu léčí svůj komplex a nějaké problémy se mnou a že někdo využívá její zášti a dále, že jsem v deníku JALOVEC ze dne 19. 9. 2006 a dále ze dne 13. 2. 2007 zveřejnil její osobní dopis ze dne 14. 7. 2006. Jiří Čunek"; ve výrocích I, II, III, V, VI a IX a ve zbývající části výroku IV, kterým byla zamítnuta žaloba na omluvu za opakované zveřejnění dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 9. 3. 2004, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud měl za správná skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že na základě nich dovodil i přiléhavé právní názory, vyjma té části rozsudku, kterou byla žaloba na omluvu zčásti zamítnuta. Oproti soudu prvního stupně měl za oprávněný požadavek stěžovatelky na omluvu i za tamní výroky žalovaného, neboť je pronesl s cílem ji dehonestovat v očích veřejnosti; nešlo tudíž o úsudek - kritiku, která by byla právem přípustná. Též zveřejněním dopisu z 14. 7. 2006 bez souhlasu stěžovatelky žalovaný neoprávněně zasáhl do osobnostních práv stěžovatelky, neboť šlo o písemnost osobní povahy obsahující informace z jejího soukromého života; okolnost, že stěžovatelka dala dopis k dispozici jiným fyzickým osobám, neznamená, že by byl zbaven povinnosti vyžádat si souhlas k jeho uveřejnění.

K posouzení nemajetkové újmy v penězích a její výše přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že došlo ke snížení důstojnosti stěžovatelky a její vážnosti ve společnosti ve značné míře a pouze morální satisfakce nepostačí. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že 80 000 Kč je částka přiměřená, neboť přes dehonestující výroky o jejím vzhledu a povaze stěžovatelka neprokázala, že by právě pro ně nemohla nalézt zaměstnání, a že v souvislosti s nimi měla tvrzené zdravotní (zejména psychické) problémy; prokázáno bylo jen, že se stala terčem nevítaného zájmu veřejnosti v místě svého bydliště. Stejně jako soud prvního stupně přihlédl i k námitce promlčení ohledně výroků žalovaného v době do 1. 3. 2007.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 145/2013-685 dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (výrok I) s odůvodněním, že v něm nebyla zformulována po právní stránce zásadně významná otázka.

Dovolací soud uvedl, že přes vyslovený nesouhlas stěžovatelky s tím, že odvolací soud neuložil žalovanému zdržet se sporných jednání do budoucna, jakož i s výší přiznané finanční náhrady, směřovala ve skutečnosti svými důvody výlučně k výroku o odškodnění dle § 13 odst. 2 obč. zák., a svojí argumentací nemířila proti právnímu posouzení věci, nýbrž nesouhlasila s hodnocením v řízení provedených důkazů a zpochybňovala skutkové závěry odvolacího soudu, což však představuje nezpůsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dále uvedl, že poukaz (v dovolání) na článek z 29. 5. 2012 a tvrzení k němu vznesená jsou nepřípustnou novotou (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), jež dovolací přezkum neotevírá.

II. Ústavní stížnost

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť při posuzování výše peněžitého zadostiučinění soudy nezohlednily pokračující charakter jednání žalovaného, jakož i závažnost a intenzitu zásahu do jejích osobnostních práv a do práva na nerušený soukromý a rodinný život. Zcela nedostačující odškodnění nevystihuje míru zásahu do jejích osobnostních práv, a neplní ani funkci satisfakční, ani preventivně sankční (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09), neboť žalovaného neodradila v (dalším) zasahování do jejích osobnostních práv. Připomíná, že jednání žalovaného bylo motivováno zvlášť zavrženíhodnými pohnutkami, neboť o ní dlouhodobě šířil nepravdivé a difamující informace se záměrem ji poškodit v očích veřejnosti, a to pro vlastní prospěch nemajetkový (v souvislosti s vlastní trestní kauzou), tak i nepřímo majetkový (setrváním ve vrcholné politice spojeným s příslušným finančním ohodnocení); tato motivace, jakož i dlouhodobost škodlivého působení však nebyla soudy prokazována, resp. se jí nezabývaly. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že je na Ústavním soudu, aby posoudil hranici mezi přípustným vyjadřováním žalovaného v široce medializované trestní kauze o osobě svědka v trestní věci, a stavem, kdy je již nutno takové vyjadřování vnímat jako zásah do osobnostních práv svědka (stěžovatelky), neboť připuštění či nedostatečné postihování takového zásahu do práv svědků v trestních věcech by mohlo v důsledku znamenat neochotu oznamovat podezření ze spáchání trestného činu.

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Jako zvláště významné jest zdůraznit, že pouhá věcná správnost rozhodnutí obecných soudů kritériem ústavněprávního přezkumu není.

Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany zejména se zřetelem k čl. 10 Listiny, směřuje svoji kritiku do řízení soudního, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána, pročež primárně půjde o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Toto právo však stěžovatelce - v procesní větvi tohoto ustanovení - zjevně upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti z části nepříznivým rozhodnutím jí byly k dispozici opravné prostředky (odvolání a dovolání), které využila, přičemž zejména odvolací soud se jejími námitkami též věcně zabýval. Nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

I když stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá Ústavnímu soudu k posouzení otázku hranice mezi přípustným vyjadřováním žalovaného k její osobě jako svědka v jeho trestní věci a situací, kdy jeho výroky již představovaly zásah do jejích osobnostních práv, je z její konkrétní argumentace zjevné, že právním a skutkovým závěrům, jež soudy ve věci stěžovatelky k této otázce vyslovily (poté, co se jednotlivými výroky žalovaného důsledně zabývaly) zásadně neoponuje, resp. se ze stížnosti nepodává, že by soudy vyslovené závěry byly s názory stěžovatelky v zásadním sporu.

Jelikož tak není sporu o tom, že do osobnostních práv stěžovatelky bylo vskutku zasaženo, nemůže jít v rovině právního posouzení věci -is ohledem na v ústavní stížnosti vyložené námitky - o nic jiného, než o posouzení způsobu, jímž obecné soudy hodnotily otázku přiměřenosti výše relutární náhrady, a to s přihlédnutím k její povaze (funkci) satisfakční a preventivně sankční.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil (srov. kupř. usnesení ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 438/14, ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3894/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že "náhrada nemajetkové újmy v penězích plní primárně funkci satisfakční, tj. jejím účelem je přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu". Základním a určujícím hlediskem při určování výše náhrady nemajetkové újmy pak musí být hledisko závažnosti a intenzity ("blízkosti") zásahu" (srov. též i nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09, usnesení sp. zn. II. ÚS 3894/11). Současně náhrada nemajetkové újmy v penězích plní i funkci preventivně-sankční, neboť "v určitých případech může být občanskoprávní ochrana účinná jen tehdy, jestliže i výše plnění uloženého rušiteli bude postižené fyzické osobě zajišťovat nejen přiměřené zadostiučinění, odpovídající závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, nýbrž zároveň bude svým odstrašujícím účinkem působit preventivně jak na rušitele, tak i na ostatní potenciální rušitele" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09).

Současně Ústavní soud též zdůraznil, že je především věcí obecných soudů, aby na základě zjištění učiněných v konkrétní věci, stanovily s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem zásahu do osobnostních práv na straně obou účastníků výši přiměřeného zadostiučinění; předmětem jeho posouzení je toliko to, zda rozhodnutí soudů jako výsledek jejich skutkového a právního posouzení jsou podložena v tomto smyslu relevantními úvahami a zda v nich soudy dostatečným způsobem vyložily kritéria, jakými se při určení výše náhrady řídily, resp. zda jimi užitý výklad právních předpisů není extrémně formalistický, v důsledku čehož by rozhodnutí soudu bylo vnímáno jako výsledek soudní libovůle. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby "svou judikaturou zvyšoval nebo snižoval hranice peněžních náhrad (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3894/11).

V posuzované věci je zřejmé, že soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí předestřely jasné a srozumitelné úvahy, na kterých založily svůj závěr o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, jakož i kritéria, k nimž při svém rozhodování přihlížely; jejich závěry ohledně výše peněžité náhrady, které adekvátně odůvodnily, jsou přitom věcně i logicky obhajitelné, a nelze je považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy, a to včetně stěžovatelkou dovolávané funkce "preventivně-sankční". Pro ústavněprávní přezkum je zjevně limitující i okolnost, že při stanovení "přiměřeného" peněžního odškodnění je obecným soudům k dispozici relativně široký prostor individuálního uvážení.

Vznáší-li stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti požadavek na přehodnocení závěrů obecných soudů co do přiměřenosti výše peněžní satisfakce s v podstatě totožnou argumentací, jakou se již obecné soudy zabývaly, staví Ústavní soud do role další opravné instance, jež mu však - jak bylo vyloženo výše - nepřísluší.

Shrnutím řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru