Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2221/08 #2Usnesení ÚS ze dne 14.05.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
Věcný rejstříkodposlech
odůvodnění
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.2221.08.2
Datum podání01.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 160, § 88 odst.1, § 88 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2221/08 ze dne 14. 5. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti příkazům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. V-50/2006-37Nt 1561/2006, ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. V-16/2007-37Nt 1280/2007, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. V-107/2007-37 Nt 1470/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a spisového materiálu se podává, že:

1/ Obvodní soud pro Prahu 5 příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. V-50/2006-37Nt 1561/2006, rozhodl s poukazem na § 88 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu tak, že se nařizuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu na telefonní stanici uživatele L. T., tel. č. XXXXXXXXX, registrované na obchodní společnost S&S Služby, s. r. o., IČ: 26413141, se sídlem Benátská 506, Chrást. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu bude prováděn po dobu šesti měsíců a bude zahájen dne 1. srpna 2006 od 00.00 hodin a bude ukončen do dne 28. února 2007 do 24.00 hodin. Příkaz soud odůvodnil konstatováním, že: "Policií ČR, Útvarem odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV je vedeno prověřování ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona, a to v souvislosti se zajišťováním reklamy v oblasti motoristického sportu společnosti NOVIMEX, s. r. o. Jednatelem této společnosti byl L. R., který je současným jednatelem společnosti RENT-PRO, s. r. o. Dosavadním šetřením bylo zjištěno, že prověřovanou činnost osob kolem firmy NOVIMEX, s. r. o. řídil stěžovatel."

2/ Obvodní soud pro Prahu 5 příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. V-16/2007-37Nt 1280/2007, rozhodl s poukazem na § 88 odst. 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu tak, že se prodlužuje doba odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na telefonní stanici uživatele L. T., tel. č. XXXXXXXXX. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu bude prováděn po dobu dalších tří měsíců a bude zahájen dne 1. března 2007 od 00.00 hodin a bude ukončen do dne 30. května 2007 do 24.00 hodin. Příkaz soud odůvodnil rovněž tím, že: "z vyhodnocení dosavadních odposlechů předmětné telefonní stanice vyplývá, že byly získány závažné údaje týkající se prověřované trestné činnosti a potvrzující trestnou činnost podezřelých. Uživatel stanice s dalšími podezřelými komunikuje nadále prostřednictvím uvedené telefonní stanice a nadále si s nimi sděluje informace důležité pro trestní řízení. Z důvodů organizačních změn navíc v současné době koná prověřování předmětné trestné činnosti SKPV, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality."

3/ Obvodní soud pro Prahu 5 příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. V-107/2007-37 Nt 1470/2007, rozhodl s poukazem na § 88 odst. 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu tak, že se prodlužuje doba odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na telefonní stanici uživatele L. T., tel. č. XXXXXXXXX. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu bude prováděn po dobu dalšího jednoho měsíce a bude zahájen dne 31. května 2007 od 00.00 hodin a bude ukončen do dne 30. června 2007 do 24.00 hodin. Příkaz soud odůvodnil rovněž tím, že: "z vyhodnocení dosavadních odposlechů předmětné telefonní stanice vyplývá, že byly získány závažné údaje týkající se prověřované trestné činnosti a lze proto předpokládat, že i dalším odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu na uvedené tel. stanici budou získány důležité informace pro trestní řízení."

V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:

1. Obvodní soud pro Prahu 5 se v souvislosti s vydáním v záhlaví označených příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nezabýval "opodstatněností vedení trestního řízení pod ČTS: FIPO-36/PL-ND-2005".

2. Příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. V-50/2006-37Nt 1561/2006, vytýká:

1/ Že návrh státního zástupce, na jehož podkladě byl příkaz vydán, stojí v rozporu s "recentní judikaturou Ústavního soudu (např. II. ÚS 615/06)", neboť nekonkretizuje dostatečně, "jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho je to dovozováno", respektive coby "účel in eventum" zmiňuje "identifikaci dalších osob participujících na prověřované trestné činnosti", ačkoli "trestní řízení vedené pod ČTS: FIPO-36/PL-ND-2005, v jehož rámci byly předmětné odposlechy a záznam telekomunikačního provozu přikázány, nedospělo dále než do fáze zahájení úkonů podle § 158 odst. 3 tr. ř. k objasňování a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin".

2/ Že příkaz nerespektuje "recentní judikaturou Ústavního soudu" (sp. zn. II. ÚS 298/05 a sp. zn. II. ÚS 789/06)" rovněž tím, že nespecifikuje, proč "se jedná o úkony neodkladné, resp. neopakovatelné", jejichž "provedení nelze odložit na pozdější stádium trestního řízení".

3/ Že "popis vytýkaného skutku" obsažený v příkazu je "obecný a nic neříkající" (není zřejmé "o jakou reklamu se jednalo", "jaké osoby kolem firmy NOVIMEX, s. r. o., krom uvedeného jednatele L. Rudolfa, měl stěžovatel řídit", respektive proč se soud o těchto osobách zmiňuje, když "podstatné by mohlo být pouze to, řídí-li stěžovatel onu - neznámou - osobu zajišťující reklamu"), v důsledku čehož ani s jistou licencí nelze dovodit (domyslet), že reflektuje trestný čin podle § 148 odst. 1. 4 tr. z. - nebo jakýkoli jiný trestný čin".

4/ Že přehlíží právní nepřípustnost "zahájení úkonů podle § 158 odst. 3 trestního řádu, např. ve formě odposlechů," coby "prostředku k dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření, aby se teprve takto policie snažila vymezit skutek a stanovit okruh podezřelých".

3. Příkazy Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. V-50/2006-37Nt 1561/2006, ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. V-16/2007-37Nt 1280/2007, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. V-107/2007-37Nt 1470/2007, k odůvodnění délky provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu poukazují na "dosavadní výsledky probíhajícího šetření", "předpokládané kontakty" stěžovatele a "rozsah páchané trestné činnosti", čemuž stěžovatel oponuje námitkami, že 1/ relevantních "výsledků" nebylo dosaženo, neboť "pro skutek, pro který bylo/je vedeno řízení pod ČTS: FIPO-36/PL-ND-2005, dosud nebylo sděleno obvinění", 2/ že "úsilí o případnou identifikaci dalších osob" není "podepřeno reálnou úvahou" a "svědčí o bezradnosti" policie, a konečně 3/ že úvaha o "rozsahu trestné činnosti" zůstává jen "abstraktní".

4. Stěžovatel namítá logickou nepřesvědčivost příkazů Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. V-16/2007-37Nt 1280/2007, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. V-107/2007-37Nt 1470/2007, pokud vycházejí z "návrhu státního zástupce na prodloužení platnosti původního příkazu", podle kterého "z vyhodnocení dosavadních odposlechů a předmětné telefonní stanice vyplývá, že byly získány závažné údaje týkající se prověřované trestné činnosti a potvrzující trestnou činnost podezřelých".

Obvodní soud pro Prahu 5 se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil tak, že "v dané věci postupoval, stejně jako v případě jiných obdobných návrhů v jiných trestních věcech, zcela v intencích ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. řádu v tehdy platném znění", a se znalostí vyšetřovacího spisu. Použití obdobných formulací v odůvodnění všech ústavní stížností napadených příkazů přitom není dáno "tvrzeným povrchním přístupem" nebo "tvrzeným mechanickým přejímáním premis návrhu státního zástupce", nýbrž vymezením rozhodné materie.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že "již před vydáním napadených příkazů byly vydány záznamy o zahájení úkonů trestního řízení, a to na podkladě dostatečných informací získaných zejména z daňového řízení, které zcela konkrétně odůvodňovaly podezření ze spáchání trestného činu", v důsledku čehož neobstojí úvaha stěžovatele, že "cílem odposlechů" bylo "v této věci opatřit podklady, na základě kterých by teprve bylo formulováno podezření ze spáchání trestného činu". Připomenulo v souvislosti s výtkami ohledně odůvodnění příkazů, že "soudce při rozhodování měl k dispozici nejen návrhy státního zástupce a podněty policejního orgánu, ale rovněž kompletní spisový materiál, který byl ve věci shromážděn". Dalo rovněž najevo, že stěžovatel nemůže ničeho vytěžit z nosných důvodů jím dovolávaných nálezů Ústavního soudu (sp.zn. II. ÚS 789/06, II. ÚS 615/06 a II. ÚS 298/05), neboť se týkají odlišných procesních situací.

Policejní orgán (Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň) ve vyjádření k ústavní stížnosti podrobně rekapituloval probíhající trestní řízení. Konstatoval, z jakých důkazních pramenů vyplynula "řídící a koordinační úloha" stěžovatele ("z výpovědí P. B., str. 72-76 spisu, K. K., str. 189-193 spisu, nebo V. T., str. 379-384 spisu", dále z "vlastní operativní činností - viz např. úřední záznam na č. listu 4726 spisu", resp. "vyhodnocením údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu zájmových stanic"). Právě na podkladě těchto informací, "avšak nejen na jejich základě", "došlo postupně k zahájení úkonů tr. řízení pro další skutky, ve kterých stěžovatel figuruje v pozici podezřelého, byť pravdou je, že dosud v žádném z nich nedošlo k pravomocnému odsouzení" (tr. věci sp. zn. OKFK-23/TČ-2008-25 a OKFK-353/TČ-2008-25). Další související řízení vedené pod sp. zn. ČTS:OKFK-4/3-2007 bylo ukončeno dne 28. 11. 2007 usnesením dle § 159a odst. 1 tr. řádu s tím, že se nepodařilo prokázat, že služby, jejichž fiktivní fakturace měla směřovat ke zkrácení daně, nebyly realizovány.

Stěžovatel v replice vyslovil podezření, že poukaz na "trestný čin, k jehož spáchání mělo dojít v souvislosti se zajišťováním reklamy v oblasti motoristického sportu společnosti NOVIMEX, s. r. o.," coby "důvod k nařízení, resp. prodloužení odposlechů", představuje "zjevně zástupný důvod", přičemž "policii se ve skutečnosti jednalo o sběr informací, které s prověřovanou činností (pro kterou bylo o odposlechy formálně žádáno) nesouvisely". Uvedený postup eliminující "prvek soudní kontroly odposlechů" policejní orgán volil proto, aby nemusel nově "odůvodnit, že jeho podnět je relevantní", respektive kvůli vyšší "pravděpodobnosti, že uspěje s původní kausou u Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, než s novými kausami ... v Plzni". Ku podpoře těchto úvah stěžovatel uvedl, že "předmětné odposlechy byly po dva roky prodlužovány pro něco, co se nakonec nemělo podařit prokázat", zatímco "bylo na základě odposlechů zahájeno prověřování jiných, teprve odposlechy zjištěných věcí". Závěr o "automatismu" a nedostatku konkrétního odůvodnění rozhodnutí soudu o prodlužování odposlechů podle stěžovatele nevyvrací ani okolnost, že "soud měl k dispozici spisy".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, se běh lhůty pro podání ústavní stížnosti odvíjí ode dne, kdy se stěžovatel o příkazu soudu dozvěděl (srov. odst. 13 odkazovaného nálezu). V posuzované věci se stěžovatel o existenci příkazů dozvěděl dne 22. 7. 2008, a proto je jeho ústavní stížnost podána v zákonem stanovené lhůtě, stalo-li se tak dne 29. 8. 2008.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda Obvodní soud pro Prahu 5 svými příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplnil podmínky vyplývající z ustanovení § 88 odst. 1 a 2 (a § 160 odst. 4) tr. řádu, čímž se dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování,;v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 789/06 navíc nerespektující zásadu (z níž stěžovatel v posuzované věci však nemůže ničeho vytěžit), že "trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot", přičemž "v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu".

Pakliže stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 5 se v souvislosti s vydáním v záhlaví označených příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nezabýval adekvátně "opodstatněností vedení trestního řízení pod ČTS: FIPO-36/PL-ND-2005", přehlíží, že není smyslem příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jmenovitě rozhodování podle § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 13 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodnost předpokladu" získání významné skutečnosti pro trestní řízení z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsažený v § 88 odst. 1 tr. řádu) nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadených příkazů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Stěžovatel tvrdí, že některé okolnosti jež v kontextu ustanovení § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné ("jaké osoby kolem firmy NOVIMEX, s. r. o., krom uvedeného jednatele L. Rudolfa, měl stěžovatel řídit", když "podstatné by mohlo být pouze to, řídí-li stěžovatel onu - neznámou - osobu zajišťující reklamu", respektive způsobilost informací získaných z odposlechů dodatečně "legitimizovat" vydané příkazy), a další by měly být prověřeny z hlediska jejich existence (závěr, že provedení úkonů "nelze odložit na pozdější stádium trestního řízení"), uvažovaného obsahu nebo významu, jenž k nim byl dosud připínán (hodnocení "dosavadních výsledků probíhajícího šetření", "předpokládaných kontaktů" stěžovatele, "rozsahu jím páchané trestné činnosti", a "získání závažných údajů týkajících se prověřované trestné činnosti a potvrzujících trestnou činnost podezřelých").

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícím orgánům vytýkat nelze. I kdyby Obvodním soudem pro Prahu 5 zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnost předpokladu" získání významné skutečnosti pro trestní řízení z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného předpokladu" ve smyslu § 88 odst. 1 tr. řádu] zde byly překročeny.

Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "předpoklad" získání významné skutečnosti pro trestní řízení předvídaný § 88 odst. 1 tr. řádu], k dispozici není.

Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nutné především vyjít z toho, že k jejich vydání postačí "důvodně předpokládat", že "jím (předmětným telekomunikačním provozem) budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně (ještě výrazněji) se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "předpokladů"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu slouží.

Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadeným příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nelze nic zásadního vytknout. Obvodní soud pro Prahu 5 se v odůvodněních těchto rozhodnutí zabýval otázkou, zda trestní řízení bylo řádně zahájeno, tedy o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel mohl dopustit trestného jednání, jak bylo vyloženo shora, dále tím, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, a konečně proč není možné tento úkon provést jako "obyčejný", nýbrž coby neodkladný nebo neopakovatelný (srov. § 160 odst. 4 tr. řádu). Již z obsáhlosti polemiky vedené stěžovatelem vyplývá, že v odůvodněních příkazů je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadené příkazy požadavkům stanoveným v § 88 odst. 1 a 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu vyhovují.

Odůvodnění příkazů tedy nelze upřít, že informaci, z jakých důvodů byla vydána stěžovatelem kritizovaná rozhodnutí, podává (a není rovněž pochyb, že soud znal též obsah těch listin, které policejní orgán učinil přílohou vyjádření k ústavní stížnosti).

Je tudíž namístě závěr, že obsah napadených rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny, natožpak jiných (stěžovatelem dovolávaných) práv, chráněných ústavním pořádkem.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne14. května 2009

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru