Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2216/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
kupní smlouva
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2216.10.1
Datum podání30.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 588

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2216/10 ze dne 21. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 917/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2010 č. j. 51 Co 652/2009-167 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010 č. j. 51 Co 652/2009-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho obchodněprávní věci.

Z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 12 C 68/2008 zamítl žalobu, kterou se společnost EUTECH, a. s., proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 47.834 Kč s příslušenstvím, a napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě tento rozsudek změnil tak, že žalobě (v podstatném rozsahu) vyhověl.

Podle názoru stěžovatele, vtěleného do ústavní stížnosti, rozsudek odvolacího soudu vykazuje znaky extrémního nesouladu mezi právními závěry a provedeným dokazováním, stejně jako je rozhodnutím tzv. překvapivým, neboť z průběhu řízení nemohlo být patrné, že odvolací soud směřuje k odlišnému hodnocení prvostupňovým soudem zjištěného skutkového stavu, pročež nemohl zvolit odpovídající procesní postup k podpoře své skutkové verze; tím měly být porušeny principy spravedlivého procesu formulované v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 a IV. ÚS 451/05.

V ústavní stížnosti stěžovatel detailně rekapituluje skutkové okolnosti projednávané věci, zpochybňuje konkrétní skutková zjištění odvolacího soudu (jmenovitě samotné předání zboží, dostavení se do sídla žalobce dne 14. 12. 2007, podpis faktury č. 200770004) a odvolacímu soudu též vytýká, že k jeho tíži přičetl také to, že až v průběhu řízení zpochybnil pravost svého podpisu na faktuře č. 200770004. Míní, že odvolací soud opomenul možnost zásahu do těchto listin žalobcem "či někoho z jeho okruhu" do doby, než byly předloženy soudu prvního stupně, a proto neopodstatněně odmítl posuzovat otázku pravosti podpisu a dalších rukou psaných údajů znaleckým posudkem. Maje na zřeteli právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 1183/2003, dle nějž podpis na faktuře není důkazem převzetí zboží, nemohl předvídat, že odvolací soud bude v dané věci uvažovat jinak.

Konečně stěžovatel zpochybňuje i ústavní konformitu pořádkové pokuty, jež mu byla uložena rovněž napadeným usnesením, neboť jeho účast na jednání, která měla být tímto pořádkovým opatřením vynucována, resp. sankcionována, nebyla ve smyslu ustanovení § 119a o. s. ř. nutná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - ve své podstatě dovolává toliko porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (odkazu na též označené ustanovení Úmluvy zde netřeba věnovat zvláštní pozornost), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo, neboť se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení (žalovaného), kterému bylo umožněno vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, a byl mu k dispozici i opravný prostředek proti prvostupňovému rozhodnutí, kterého využil. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však skutkové a právní závěry, jež byly odvolacím soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí (byť ji i stěžovatel subjektivně může pociťovat), případně absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na podrobné, obšírné a výstižné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze v úplnosti odkázat.

Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu, jež je ostatně pro výsledek projednávané věci ústřední, neboť podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda bylo v soudním řízení - ústavně konformním způsobem - prokázáno, že stěžovatel převzal zboží, za nějž měl zaplatit žalovanou peněžní částku; důvod k závěru, že odvolací soud pochybil - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů a utváření skutkových závěrů zde totiž zjevně není. Učiněná skutková zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech (viz str. 8 a 9 napadeného rozsudku), a odvolací soud je adekvátně a srozumitelně odůvodnil. Lze poznamenat, že je namístě i úsudek, že odvolací soud nepochybil vůbec, tj. nejen v té kvalitě, jež je relevantní v kontextu přezkumu ústavněprávního. Stěžovatelovy úvahy o možnosti dodatečného podpisu faktury žalobkyní jsou evidentně spekulativní a účelové (srov. č.l. 155 procesního spisu), a odvolací soud zcela výstižně vycházel z celkového skutkového kontextu věci, který ustavil na základě procesně regulérního postupu; že podpis na faktuře není - v obecné rovině - doložením převzetí zboží, je zcela samozřejmé (odkazů na judikát Nejvyššího soud netřeba), a odvolací soud jeho existenci (a případný spor o jeho pravost) viditelně nepřecenil.

Na podkladě řečeného je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Obdobné je namístě vztáhnout rovněž k napadenému usnesení krajského soudu, kterým byla stěžovateli uložena pořádková pokuta. Z vyžádaného spisu se totiž podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2010 byla pořádková pokuta podle ustanovení § 53 odst. 2 o. s. ř. prominuta, pročež se toto usnesení stalo fakticky obsoletním.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru