Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2206/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2206.20.1
Datum podání03.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2206/20 ze dne 19. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Gánika, zastoupeného Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou, sídlem Na Švihance 1519/11, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020 č. j. 19 Co 72/2020-585, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 48 C 58/2010-557 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. října 2019 č. j. 48 C 58/2010-525, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2020 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.

2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy Ústavní soud zjistil, že současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. 19 Co 72/2020-585 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 11. 2019 č. j. 48 C 58/2010-557 dovolání, o kterém nebylo Nejvyšším soudem dosud rozhodnuto. Je tedy zřejmé, že v dané situaci došlo k souběhu dvou právních institutů, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a dovolání. Pokud by v nyní posuzované věci byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud.

4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

5. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným. Za této procesní situace Ústavní soud nepřistoupil k vyzvání stěžovatele k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající ve skutečnosti, že k ústavní stížnosti připojená plná moc ze dne 15. 6. 2020 byla udělena stěžovatelem jeho právnímu zástupci pro zastupování v řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. 19 Co 72/2020-585 a nebylo v ní uvedeno, že se vztahuje i na řízení před Ústavním soudem. Ani odstranění této vady by totiž nemohlo nic změnit na závěru Ústavního soudu o nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodů shora uvedených.

6. Nezbývá tedy než dovodit, že stěžovateli pro podání ústavní stížnosti poběží lhůta dvou měsíců až ode dne doručení dovolacího soudu, které nyní nelze předjímat. Bude-li dovolání odmítnuto, běží stěžovatelce nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je. Pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá.

7. Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže.

8. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru