Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2206/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
Právní nástupnictví
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2206.17.1
Datum podání17.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 42 odst.1, § 42 odst.2

99/1963 Sb., § 262a odst.2, § 107, § 262a odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2206/17 ze dne 26. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Pugnera, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 sp. zn. 20 Cdo 1159/2017 a ze dne 28. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 2892/2014-257 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 54 Co 801/2013-288, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a a) obchodní korporace SLAVIA INVEST a. s., sídlem Křenova 438/7, Praha 6 - Veleslavín, b) Vratislava Kábrta a c) René Šilhana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, ze dne 26. 6. 2013 č. j. 077 EX 3562/08-205, byl v exekuční věci vedlejší účastnice SLAVIA INVEST, a. s. (dále jen "oprávněná"), proti povinným Marii Pugnerové (zemřelé dne 15. 12. 2011) a Vratislavu Kábrtovi, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 Nc 679/2008 a (aktuálně) u soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 207 EX 3562/08, pro částku 1 500 000 Kč s příslušenstvím, za účasti stěžovatele jako manžela povinné a René Šilhana jako vydražitele, udělen příklep na vydražené nemovitosti v kat. území město Žďár (dále jen "nemovitost") za nejvyšší podání ve výši 82 004 Kč.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 12. 2013 č. j. 54 Co 801/2013-227 usnesení soudního exekutora změnil tak, že se příklep neuděluje. Vyšel z toho, že v projednávané věci nebylo okresním soudem, ani soudním exekutorem, rozhodnuto o procesním nástupnictví po povinné, neboť nezanechala žádný majetek, a že k provádění exekuce, resp. dražby prodejem nemovitostí ve vlastnictví osoby odlišné od povinné nelze přikročit, i když jde o osobu bývalého manžela a exekucí byl postižen (dřívější) majetek ve společném jmění manželů, který byl vypořádán dohodou ze dne 13. 1. 2010. V exekuci by mohlo být pokračováno za předpokladu, že by vymáhaná povinnost přešla na nástupce povinné a že by zde byl majetek postižitelný exekucí, který přešel na některého z nástupců. Tyto předpoklady však nebyly splněny.

4. Uvedené usnesení však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 21 Cdo 2892/2014-257 na základě odvolání oprávněné zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. S odkazem na § 36 odst. 2 exekučního řádu (dále jen "e. ř.") a § 255 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že je-li exekucí (výkonem rozhodnutí) postihován majetek ve společném jmění manželů, stává se - "pokud jde o tyto majetkové hodnoty" - manžel účastníkem daného řízení. To platí i o majetku, který možno podle § 42 odst. 1 a 2 e. ř., § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř. a obdobně § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, postihnout, ač v době provádění exekuce byl již ve výlučném vlastnictví manžela povinného. Smrtí povinného se nic nemění na povaze majetku postiženého exekucí ani na účastenství mj. (bývalého) manžela povinné, jehož majetek je exekucí postižen. Nic tedy nebrání v pokračování té části exekuce, která postihuje majetek, jenž byl před smrtí povinného ve společném jmění manželů, případně podléhající režimu podle § 42 odst. 1 a 2 e. ř. a § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř., stejně tak tomu nebrání skutečnost, že exekuční řízení bylo ve vztahu k povinnému bývalému manželovi zastaveno. Dle Nejvyššího soudu dohoda o vypořádání společného jmění povinné a stěžovatele ze dne 13. 1. 2010, kterou došlo k vypořádání zaniklého společného jmění s tím, že nemovitost nabyl do svého výlučného vlastnictví stěžovatel, nemůže zkracovat práva třetích osob. Jestliže povinná zemřela a exekuční řízení proti ní bylo zastaveno, nezměnilo to nic na stěžovatelově postavení, a výše uvedený závěr odvolacího soudu tak nemůže obstát.

5. Následně krajský soud v záhlaví označeným usnesením usnesení soudního exekutora o udělení příklepu potvrdil.

6. Proti tomu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, přičemž odkázal na své předchozí rozhodnutí.

II.

Stěžovatelova argumentace

7. Stěžovatel namítá, že soudní exekutor postupoval nesprávně, když provedl dražbu a vydal usnesení o udělení příklepu. V průběhu exekučního řízení totiž došlo k úmrtí první povinné, přičemž dle stěžovatelova názoru bylo jeho účastenství odvozeno od zaniklého manželství s povinnou. Za stavu, kdy povinná pozbyla procesní způsobilost a její právní nástupce nebyl určen, má být vyloučeno, aby bylo toto účastenství zachováno. Exekuce tak měla probíhat proti "neexistujícímu povinnému".

8. Dále stěžovatel napadl procesní postup Nejvyššího soudu a jeho právní posouzení otázky právního nástupnictví osoby povinné v případě bývalého manžela. Upozornil, že krajský soud přisvědčil jeho názoru vyjádřenému v odvolání, že došlo k pochybení, když o procesním nástupnictví po zemřelé povinné nerozhodl soudní exekutor ani soud prvního stupně. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že pokračování exekuce postižením majetku bývalého manžela, na který byl udělen usnesením příklep, není podmíněno rozhodnutím o právním nástupnictví podle § 107 o. s. ř.

9. Porušení svého ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek stěžovatel spatřuje v právním závěru Nejvyššího soudu, dle něhož v exekuci lze pokračovat přímo proti němu jako bývalému manželovi první povinné, a nikoliv proti němu jako jejímu právnímu nástupci, je-li postižen majetek, který dříve spadal do společného jmění manželů, bez ohledu na skutečnost, že následně došlo k zániku procesní subjektivity jeho manželky a že po vydání exekučního příkazu postihujícího vydraženou nemovitost došlo k vypořádání společného majetku tak, že v době konání dražby již byla nemovitost vedena jako jeho výlučné vlastnictví.

10. Dle stěžovatele je výklad Nejvyššího soudu v otázce jeho účastenství extenzivní a zasahuje do jeho ústavně zaručených práv. Z § 107 odst. 2 o. s. ř. plyne, že v exekučním řízení lze pokračovat pouze v případě, že povinnost vymáhaná v exekuci řízení přejde na právního nástupce povinné. Tento předpoklad spočívající v rozhodnutí soudu (soudního exekutora) o procesním nástupnictví nebyl naplněn, a v exekučním řízení nebylo možné pokračovat, a už vůbec ne dražbou majetku, který nepatřil do vlastnictví povinné, a ani nebyl předmětem dědického řízení. Jestliže by mělo být jeho účastenství založeno "automaticky", jak shledal Nejvyšší soud, došlo by ve vztahu k bývalým manželům k obcházení zákonného ustanovení o právním nástupnictví.

11. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že nesprávným výkladem zejména § 107 o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu a krajského soudu došlo k porušení jeho práva na ochranu majetku. Porušení práva na řádný proces pak stěžovatel shledal v tom, že uvedené soudy vycházely z nesprávného právního názoru, že v neexistenci rozhodnutí o procesním nástupnictví nelze spatřovat vadu řízení či porušení zákona podle § 336k odst. 4 o. s. ř.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

14. Jde-li konkrétně o proces interpretace a aplikace "podústavního práva" obecnými soudy, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

15. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že nesprávně vyložil zejména § 107 o. s. ř., přičemž zopakoval svůj právní názor, že exekuce by mohla být proti jeho osobě dále vedena (a dražbu by bylo možné provést) za předpokladu, že by v exekučním řízení soud prvního stupně nebo soudní exekutor podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o jeho právním nástupnictví. V důsledku tohoto nesprávného právního názoru bylo v soudním řízení postupováno procesně vadně, v důsledku čehož mělo (zřejmě) dojít k porušení práva na řádný proces, a vadné bylo rozhodnutí soudního exekutora o udělení příklepu, a tím mělo být neoprávněně zasaženo do jeho vlastnického práva.

17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukázal na to, že věcná správnost (zákonnost) soudního rozhodnutí není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky, které jsou - co do svého obsahu - postaveny na tom, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly "podústavní právo", nejsou s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.

18. Stěžovatel uplatnil námitku nesprávné interpretace a aplikace "podústavního práva", konkrétně § 107 o. s. ř.. Přitom nezpochybnil, že nemovitost v jeho vlastnictví mohla (původně) být v exekuci postižena (§ 42 odst. 1 a 2 e. ř.), jeho argumentace vychází z toho, že daná možnost zanikla v důsledku úmrtí povinné (manželky), přičemž exekuce by mohla být proti němu vedena jen jako jejímu právnímu nástupci. Nejvyšší soud se však tímto jeho právním názorem (opakovaně) zabýval, přičemž dostatečně srozumitelně a logicky v odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení vysvětlil, z jakých důvodů jej nelze považovat za správný, a kdy stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nepředestřel žádnou věcnou argumentaci, proč by úvahy Nejvyššího soudu měly být nesprávné, natož pak z hlediska ústavnosti "neudržitelné" (viz výše).

19. Za situace, kdy nebyla ani jinak shledána ústavně nekonformní interpretace a aplikace příslušných norem procesního práva, nelze dospět ani k závěru o nedodržení "stanoveného" (procesního) postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ze strany obecných soudů, a potažmo o porušení ústavnosti, jež z něho stěžovatel vyvozuje.

20. Dle Ústavního soudu tak nic nevede k závěru o tom, že by napadená soudní rozhodnutí neústavním způsobem zasáhla do ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru