Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2181/08 #1Usnesení ÚS ze dne 04.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvla... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
škoda/odpovědnost za škodu
nečinnost
nájemné
Byt
Závazek
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
PoznámkaRozhodnutí ESLP z 13. 9. 2016, stížnost č. 30609/0: stížnost týkající se porušení čl. 1 Dodatkového protokolu prohlášena vyřazena ze seznamu stížností z důvodu uzavření smírného urovnání mezi stěžovatelem a vládou.
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2181.08.1
Datum podání27.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

40/1964 Sb., § 696 odst.1

82/1998 Sb.

84/2003 Sb.

99/1963 Sb., § 92 odst.2, § 5, § 43 odst.1, § 79 odst.1, § 95 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2181/08 ze dne 4. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2008 č. j. 11 Co 103/2008-46 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. prosince 2007 č. j. 24 C 370/2006-31, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů obou stupňů, která podle jeho názoru porušila jeho práva a svobody ve smyslu článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel s odvoláním na konkrétní jím označené nálezy Ústavního soudu zdůraznil, že při uplatňování svých práv v řízení před obecnými soudy postupoval podle stanovisek a právních závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezech Ústavního soudu k otázce tzv. regulovaného nájemného z bytu, z nich odvíjel svoji právní argumentaci a uplatňoval i právní nároky vůči vedlejšímu účastníkovi řízení. I když jeho právní argumentace byla převzata právě z rozhodnutí Ústavního soudu, nebyl se svou žalobou v rámci pravomocně skončeného občanskoprávního řízení úspěšný. Stěžovatel považuje za ústavně nepřijatelný a protiprávní požadavek obecných soudů, aby jako předpoklad úspěšnosti žaloby v řízení o náhradu škody vůči vedlejšímu účastníkovi byla nejprve podána žaloba o zaplacení pohledávky vzniklé z rozdílu mezi tzv. regulovaným a tržním (obvyklým) nájemným proti nájemcům bytů s tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou. Stěžovatel zdůrazňuje, že zaplacení rozdílu v nájemném "pro futuro" se již s ohledem na zákonnou úpravu provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 107/2006 Sb." domáhat nemůže.

Dále stěžovatel v chronologickém pořadí uvádí jednotlivé nálezy Ústavního soudu, které jsou s problematikou tzv. regulovaného nájemného z bytu spojeny, s tím, že je přesvědčen, že ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí nemohou právě pro rozpor se závěry a stanovisky Ústavního soudu vyjádřenými v předmětných rozhodnutích obstát. Připomíná, že i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 Ústavní soud poukázal na přímou odpovědnost státu za v té době existující protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného. Z tohoto důvodu, a také proto, že stěžovatel požadoval náhradu škody za dobu předcházející účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. (tj. do 31. 3. 2006), nedomáhal se žalobou uhrazení příslušného finančního rozdílu proti žádnému z nájemců s dříve regulovaným nájemným z bytu, který je v domě ve vlastnictví stěžovatele.

II.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 12. 2007 č. j. 24 C 370/2006-31 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 1 854 432,- Kč, která představuje rozdíl mezi tzv. regulovaným a obvyklým nájemným v bytech, které se nacházejí v domě čp. 1861 v Praze 3, Malešická 13, ve vlastnictví stěžovatele, za dobu od 22. 12. 2004 do 21. 12. 2006.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na skutečnost, že stěžovatel se svého nároku domáhal s odvoláním na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Legislativní proces však nelze považovat za protiprávní či dokonce protiústavní, resp. správný či nesprávný úřední postup, ale jde o výraz projevu zastupitelské demokracie. Vedlejší účastník se žádného nesprávného úředního postupu nedopustil.

Nárok stěžovatele nebylo možno podle názoru soudu prvního stupně posoudit ani podle obecných ustanovení § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), z toho důvodu, že vztah mezi fyzickou (či právnickou) osobou a mezi státem není podle ustanovení § 1 OZ vztahem občanskoprávním. Stěžovatel měl však možnost před podáním předmětné žaloby se domáhat nahrazení projevu vůle konkrétního nájemce k určení výše nájemného, které by odpovídalo podmínkám obvyklým v daném místě a čase, což však neučinil.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 5. 2008 č. j. 11 Co 103/2008-46 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I.) a změnil odvoláním napadený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že ho vedlejšímu účastníkovi nepřiznal (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudu prvního stupně, přičemž poukázal na konkrétní právní názory Ústavního soudu vyjádřenými v jeho nálezech vztahujících se k problematice regulovaného nájemného.

I podle názoru odvolacího soudu v předmětné věci bylo nezbytné v případě řízení o nároku stěžovatele z odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem prokázat kumulativní naplnění všech tří předpokladů. Stěžovateli se nepodařilo prokázat naplnění hned prvního z nich - nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně pouze v jeho názoru, že žaloba stěžovatele je předčasná, pokud se stěžovatel před jejím podáním nedomáhal svého nároku po nájemcích s dříve platným regulovaným nájemným.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět v řízení před Ústavním soudem splnění podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 83 a článek 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv.

Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí (samy o sobě, resp. v jednotlivostech) či nikoli, nýbrž podstatným je celkové vyznění sporu; to pak otevírá prostor i k založení závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva nebyla dotčena, jestliže je objektivně k dispozici jiný než dosud užitý - ústavněprávně relevantní - argument, který je způsobilý dosažený výsledek řízení podpořit.

Klíčové pak v dané věci je, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2007 č. j. 24 C 81/2006-29), jakož i nálezem ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (ve vztahu k rozsudkům týchž soudů ze dne 12. 3. 2008 č. j. 68 Co 29/2008-44 a ze dne 6. 6. 2007 č. j. 30 C 387/2006-22).

To je významné potud, že v těchto nálezech formulované závěry se přiměřeně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek občanskoprávního řízení je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Ústavní soud nálezem ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup sice Ústavní soud nenabídl (neboť respektoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 a dalších (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud dodal, aiv projednávané věci Ústavní soud nevidí důvod tento závěr zpochybnit, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu.

V nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval na dosavadní legislativní vakuum v problematice možnosti jednostranně zvýšit nájemné až přijetím zákona č. 107/2006 Sb. s tím, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005, nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších).

V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších - viz nález ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "Výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Připustil přitom, že pokud důvodný nárok pronajímatele nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody." Citovaný nález dal zřetelně najevo požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.

Z pohledu (této) zásady subsidiarity odpovědnosti státu, jejíž uplatnění představuje v uvedených věcech zjevně ústřední rozhodovací důvod, vyznívají shodně též závěry, formulované Ústavním soudem či Nejvyšším soudem v dalších srovnatelných věcech.

Jinak řečeno, problematika nájemného z bytu je svou podstatou závazkovým právním vztahem, proto je nutné při vypořádání nároků z něj vyplývajících především využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o jiných procesních nástrojích, jímž může být i institut náhrady škody, budou-li jinak splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci.

Není důvod, aby se tato podmínka úspěšného uplatnění žaloby o náhradu škody (zde proti státu) neuplatnila i ve vztahu k závazkovému poměru nájmu bytu mezi pronajímatelem a nájemcem, jehož kritickým obsahem je nálezy Ústavního soudu (viz výše) předjímaný nárok o "navýšení" (cum grano salis) nájemného nad částku účastníky v nájemní smlouvy sjednanou.

Také v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08 byl nedostatek splnění této materiální podmínky žaloby pronajímatele o náhradu škody proti státu určujícím pro závěr, že tato žaloba nemůže obstát.

Shodný závěr je logicky namístě vyslovit i ve věci nyní posuzované, čímž je stěžovateli nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy, byť na základě odlišného právního nazírání, aprobován, a nelze mu tím - ani v kontextu ústavněprávních námitek stěžovatele na porušení jím uváděných základních práv a svobod - ničeho vytknout. Kasační důsledky dovozené ve věci sp. zn. IV. ÚS 175/08 se ve věci nyní posuzované přímo neuplatní, jelikož spor o poučení ze strany soudů (§ 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř.) zde nebyl otevřen. Ústavní soud se jím zde ani zabývat nemůže (srov. princip dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Názor, vyslovený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, že "u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných podle zákona č. 82/1998 Sb., který vychází ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, byly obecné soudy povinny poučit žalobce o možnosti změny návrhu" (ve smyslu § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř.), jde nadto již zjevně nad rámec vlastního výsledku ústavněprávního přezkumu napadených (negativních) rozhodnutí ve věci náhrady škody proti státu, a je vyjádřením snahy nalézt procesní východisko pro založení řízení proti nájemcům o nájemné ("stanovení", "navýšení", resp. uložení další peněžní povinnosti apod.), a to bezprostředně pokračováním v řízení původním. Ústavní soud tak zde činí odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 489/05, jímž byl vymezen "speciální rámec" pro poučovací povinnost obecných soudů potud, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení se s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu a žalobci "se tak musí dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 o. s. ř." Tento pokyn, uvádí se v obou zmiňovaných nálezech, pak nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002, dle nějž naopak poučení, že ve věci namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba, ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v § 92 odst. 2 o. s. ř., součástí poučovací povinnosti soudů není).

Poučení: , jež se výše řečeným předpokládá, lze vyjádřit i jinak, a pro jiné - možné - procesní postupy, včetně těch, jež vedou k zahájení řízení nového.

V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07) se Ústavní soud pokusil rozšířit procesní možnosti pro občanskoprávní uplatnění nároků, vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (zejména ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) tím, že se obrátil k obecnému soudu s výzvou, aby bylo řádně zvažováno, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, resp. co se může - ve skutečnosti - mínit návrhem "na určení, že žalovaní jsou povinni platit ... nájemné ... počínaje dnem...", a jaký je jeho vztah k vymezení žalobních návrhů v ustanovení § 80 o. s. ř., zda ač se návrh výslovně domáhá "určení" nejde o "plnění", zda a jak by rozhodnutí, jež by převzalo takový návrh, bylo vykonatelné, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) atd. Co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro", pak by neměl být pominut výklad, uvedl zde Ústavní soud, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy, vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu (viz sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 719/2005, IV. ÚS 611/05, nebo II. ÚS 93/05).

Není důvod zastírat, že nové uplatnění takových nároků pronajímatele proti nájemci může být v některých případech ohroženo, resp. limitováno (v závislosti na tom, jaké nároky byly konkrétně uplatněny a k jaké době byly vztaženy); stejná situace však nastane při prosazení procesních postupů podle § 95 odst. 1, § 92 odst. 2 o. s. ř. předjímaných v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, neboť obecně platí, že důsledky zahájeného řízení proti záměnou založenému účastenství nájemce (namísto státu) i zde nastanou až okamžikem, kdy pronajímatel v (původním) řízení učiní návrh podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Z logiky věci se však podává, že obecné soudy budou muset v obou případech přijmout taková výkladová hlediska, která - shodně - zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů napříště rozhodných právních vztahů.

Stěžovatelem uplatněná tvrzení o porušení jeho vlastnického práva, resp. ochrany jeho majetku nelze chápat tak, že tato ochrana je vždy absolutní. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 Ústavní soud dal zřetelně najevo svůj názor, že ochrana vlastnických práv zásadně nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu však musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce.

Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru