Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2179/13 #1Usnesení ÚS ze dne 22.08.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.2179.13.1
Datum podání15.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 100, § 112

82/1998 Sb., § 35, § 26


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2179/13 ze dne 22. 8. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Tomanové, zastoupené Mgr. Liborem Neradem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013 č. j. 13 Co 120/2013-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v její občanskoprávní věci, neboť je názoru, že jím bylo porušeno právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci dle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2013 č. j. 13 Co 120/2013-54 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2012 č. j. 22 C 311/2011-27, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou průtahy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 při posuzování její žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nárok stěžovatelky je promlčen, a vysvětlil, že promlčecí "lhůta" dle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), je "typicky lhůtou hmotněprávní".

Oproti tomu je stěžovatelka názoru, že promlčecí doby v režimu zákona č. 82/1998 Sb. jsou lhůtami procesními, a to včetně počátku jejich stavení dle jeho ustanovení § 35. Ačkoli na jejich hmotněprávní povahu by bylo možno usuzovat z ustanovení § 26, jestliže odkazuje na občanský zákoník (v němž o hmotněprávní povaze promlčecí doby není pochyb), má stěžovatelka za to, že občanskoprávní úpravu jako celek zde použít nelze. Promlčecí doba v zákoně č. 82/1998 Sb. je totiž upravena odchylně a staví se specifickým institutem předběžného projednání nároku u nikoli nestranného orgánu veřejné moci, který se může stát procesní stranou s protichůdným zájmem; aby byla vyloučena jeho libovůle, zda poštovní zásilku převezme, je třeba vycházet z objektivně doložitelného data předání zásilky k poštovní přepravě, a tím promlčecí lhůtu kvalifikovat jako lhůtu procesní.

[Spor byl tedy veden o to, zda běh promlčecí doby upravené v ustanoveních § 32 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. je staven až uplatněním příslušného nároku u soudu, tj. dojitím žaloby, nebo již jejím odevzdáním k (poštovní) přepravě, jak je pro zachování lhůt vlastní lhůtám procesním.]

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Právě řečené je významné potud, že takové okolnosti, odůvodňující zásah Ústavního soudu, v dané věci zjistitelné nejsou.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Nad tento rámec se patří doplnit, že právní teorie i soudní praxe není při rozlišování mezi hmotněprávní a procesní lhůtou vedena důvody spočívajícími v prokazatelnosti okamžiku dojití projevu vůle do sféry adresáta, nýbrž povahou projevu vůle a jeho účinků, tj. rozlišováním, zda je právním úkonem uplatněno subjektivní právo vyplývající z hmotného práva, anebo zda byl učiněn procesní úkon a využito tak určitého (procesním předpisem založeného) oprávnění v intencích řádného vedení řízení.

Pojetí, aplikovanému obecnými soudy, odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 30 Cdo 639/2012 ze dne 19. 6. 2012 týkající se promlčecí lhůty dle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a usnesení 30 Cdo 804/2011 ze dne 27. 10. 2011 zabývající se povahou lhůty dle článku II. zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb.), a není ani vážných pochyb, že je z podústavního hlediska správné.

Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou; nelze dovodit ani rozhodovací exces ani výkladovou "libovůli" obecných soudů. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru