Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2168/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
Cena
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2168.15.1
Datum podání20.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 354, § 351


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2168/15 ze dne 17. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky I. JIHOČESKÁ STAVEBNÍ s. r. o. v likvidaci, IČ 25164490, se sídlem České Budějovice, Riegrova 43, zastoupené JUDr. Zdenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Jablonec nad Nisou, Kamenná 1666/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2015 č. j. 23 Cdo 554/2015-480, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 11. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené soudní rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo rovnosti účastníků před soudem, jak plynou z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 9. 2013 č. j. 28 Cm 43/2010-253 bylo o žalobě stěžovatelky na zaplacení částky 13 621 257,50 Kč s příslušenstvím, směřující proti žalované STAVOREMONT a. s., rozhodnuto tak, že se řízení co do částky 5 080 000 Kč zastavuje (výrok I), že žalovaná je povinna zaplatit částku 358 130,83 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do zbývající částky 8 183 126,70 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok III) a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 302 970 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 22. 10. 2013 č. j. 28 Cm 43/2010-374 krajský soud uložil žalované povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 1 722,60 Kč a na soudním poplatku částku 14 330 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2014 č. j. 4 Cmo 149/2013-387 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku III, byla-li jím zamítnuta žaloba v částce 180 000 Kč, v částce 550 000 Kč, v částce 1 860 000 Kč a v částce 5 080 000 Kč, to vše s příslušenstvím, potvrdil, stejně tak potvrdil výrok II doplňujícího usnesení (výrok I), ve zbývající napadené části výroku III, jakož i ve výroku IV pak vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, což učinil i ve vztahu k výroku I doplňujícího usnesení (výrok II).

4. Proti "potvrzujícímu" výroku I rozsudku vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 občanského soudního řádu přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se vrchní soud v potvrzující části rozsudku ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení se zaplacením faktury č. 7/2009 (splatné dne 28. 8. 2009) a faktury č. 9/2009 (splatné dne 9. 11. 2009), neboť závazky ze smlouvy o dílo zanikly pro nemožnost plnění [§ 354 obchodního zákoníku (dále jen "obch. z.")], když žalovaná jako objednatelka bez jejího vědomí zadala v průběhu realizace díla část předmětu díla k provedení jinému subjektu; jelikož v takovém případě nastávají účinky jako v případě odstoupení od smlouvy (§ 351 obch. z.), zánikem jejího závazku zhotovit dílo v rozsahu sjednaném ve smlouvě o dílo pro nemožnost plnění zanikla všechna práva a povinnosti sjednané ve smlouvě, včetně práva zhotovitele na smluvní pokutu. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že se soudy nižších stupňů neodchýlily od jeho judikatury.

6. Následně stěžovatelka vytkla obecným soudům, že nevzaly v úvahu, že objednatel porušil jednostranně a bezdůvodně smlouvu, že ona na tom nenese žádnou vinu, a ani tomu nemohla zabránit, a že nedostala zaplaceno za svou práci, a musela se domáhat svých práv u soudu. Obecné soudy tím, že rozhodly o zániku smlouvy o dílo pro nemožnost plnění, stěžovatelku měly zkrátit na jejích právech, a to s ohledem na ustanovení § 351 věty druhé obch. z. Z uzavřené smlouvy totiž vyplývá, že (stěžovatelka) měla fakturovat provedené práce měsíčně s padesátidenní splatností, tedy se splatností v době, kdy by smlouva zanikla pro splnění závazků, a proto nemohla zaniknout ani ustanovení o smluvní pokutě, neboť dle vůle smluvních stran tato ustanovení měla zůstat v platnosti i po ukončení smlouvy, a to i na základě odstoupení, jinak by tato ustanovení (týkající se splatnosti faktur či fakturování až po skončení díla) neměla žádný význam. Obecné soudy se však - ačkoliv na to v řízení poukazovala - zabývaly pouze § 351 odst. 1 větou první obch. z., nikoliv však již větou druhou. V návaznosti na to stěžovatelka upozornila, že žalovaná se nesnažila snížit objem prací dohodou, naopak jednala účelově, s vědomím, že v důsledku jednostranného porušení smlouvy dílo zanikne a s ním i všechna smluvní ustanovení, přičemž odmítla argument, že smluvní pokuty zanikly i ze strany žalované (objednatelky) vůči ní, neboť porušením smlouvy byla více zvýhodněna právě žalovaná, protože se dostala do prodlení, a žádné smluvní pokuty nemohla uplatnit. Přesto na základě žaloby žalované jí bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2010 č. j. 9 C 648/2009-80 uloženo zaplatit částku 30 000 Kč z titulu smluvní pokuty, přičemž uvedený soud dospěl k závěru, že smlouva o dílo je platná se všemi náležitostmi. V důsledku neproplacení faktur žalovanou je nyní stěžovatelka v likvidaci, přičemž dluží finančnímu úřadu, zdravotním pojišťovnám a správě sociálního zabezpečení.

7. K porušení ústavnosti mělo dle stěžovatelky dojít tím, že se soudy nižších stupňů přes její námitky nezabývaly důvody porušení smlouvy ze strany žalované, resp. účelovostí jejího jednání, jakož i tím, zda vůle projevená ve smlouvě ve smluvních ustanoveních měla trvat i po skončení smlouvy. Dovolací soud nevzal v úvahu, že rozhodování soudů nižších stupňů vycházelo pouze z ustanovení § 351 odst. 1 věty první obch. z., nezabýval se námitkou, že odvolací soud neřešil otázku vůle stran, ale pouze konstatoval, že tato námitka je ve vztahu k § 351 obch. z., jehož problematika byla již judikaturou řešena, irelevantní, neboť odstoupením od smlouvy došlo k zániku všech sjednaných práv a povinností. Oproti tomu má stěžovatelka za to, že vzhledem k povaze smlouvy a jejích ustanovení (zejména § 19 odst. 6) měla vůle projevená ve smlouvě platit i po zániku smlouvy, neboť jí zajišťovala ochranu před nezaplacením smluvní ceny za provedenou práci, i když smlouva zanikla splněním či jiným způsobem.

8. Podle stěžovatelky jde o formalistický výklad norem tzv. podústavního práva, kdy byly autonomnímu projevu vůle smluvních stran odepřeny důsledky, které smluvní strany zamýšlely vyvolat, navíc smlouva o dílo byla sepsána žalovanou, což je další argument pro to, aby formulace a pojmy byly vykládány jinak, než jak učinily obecné soudy, a to v neprospěch toho, kdo je do smlouvy vložil. Tím, že obecné soudy pro jednoduchost prohlásily celou smlouvu za zaniklou, preferovaly formalizmus a postupovaly tak v rozporu s principy právního státu.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly tzv. podústavní právo, představované ustanovením § 354 ve spojení s § 351 odst. 1 obch. z., přičemž v podstatě jen opakuje své námitky, které vznesla v soudním řízení, tedy aniž by ovšem reagovala na argumenty, jimiž obecné soudy tyto její námitky jako nedůvodné odmítly. Ústavní soud v této souvislosti musí dále připomenout, že interpretační a aplikační proces v oblasti tzv. podústavního práva bývá stižen zmíněnou "kvalifikovanou vadou" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.

13. Pochybení této kvality však v ústavní stížnosti přímo vytýkáno není, a ani je není možné dostatečně zřetelně vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, takže je po Ústavním soudu požadováno, aby se chopil úlohy zmíněné "superrevizní instance", kterou však plnit není oprávněn. Dlužno dodat, že z ústavní stížnosti není zcela zřejmé ani, v čem měla spočívat věcná nesprávnost předmětných soudních rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy vadně, v rozporu s principem autonomie vůle smluvních stran a s pravidlem, že nejasné ujednání je třeba vykládat k tíži toho, kdo jej použil jako první, interpretovaly předmětnou smlouvu o dílo, resp. její ustanovení § 19 odst. 6 s tím, že "vůle projevená ve smlouvě bude platit i po zániku smlouvy, protože ustanovení (§ 19 odst. 6) zajišťovalo (stěžovatelce) ochranu před nezaplacením smluvní ceny za provedenou práci, i když smlouva zanikne splněním závazku či jiným zákonným či dohodnutým způsobem". Obecné soudy vyšly z toho, že závazek stěžovatelky zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění (§ 352 a násl. obch. z.), kterýžto závěr stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila, a stejně jako stěžovatelka byly názoru, že uvedené ustanovení mělo zajišťovat zaplacení "ceny za provedenou práci". Ovšem za situace, kdy stěžovatelce právo na zaplacení nevzniklo, neboť předmětné dílo neprovedla (nemohla provést), neměla smluvní pokuta (lapidárně řečeno) "co zajištovat"; závěr vrchního soudu, akceptovaný ze strany soudu dovolacího, že zanikne-li závazek hlavní, zaniká akcesorický zajišťovací závazek v podobě smluvní pokuty, je tedy v daném případě přiléhavý.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru