Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2162/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2162.10.1
Datum podání27.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 231 odst.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2162/10 ze dne 9. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. B., zastoupené JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem v Praze 1, Žitná 25, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007 č. j. 14 Cmo 477/2006-224 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006 č. j. 27 Cm 6/2001-190, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 26. 7. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí (a to "s přihlédnutím" k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. 29 Cdo 281/2010-264). Důvodem mělo být porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále čl. 14 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Bytovému družstvu U Pernikářky na určení, že vyloučení stěžovatelky jako členky uvedeného družstva rozhodnutím členské schůze konané dne 18. 9. 1997 je neplatné. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrzen, stěžovatelčino dovolání pak Nejvyšší soud výše označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že soud prvního i druhého stupně rozhodly na základě vadného právního posouzení věci a po neúplném zjištění rozhodných skutečností. Jde-li o městský soud, stěžovatelka poukázala na jí podané odvolání. Odvolací soud pak měl rozhodnout po "zcela formálním ústním jednání", aniž by se "důkazně" zabýval jejími námitkami, které (patrně) uplatnila v odvolání. Přitom jí měl zabránit v ústním přednesu, a to pod formální záminkou, že jakékoliv námitky, návrhy a uvádění dalších skutečností může učinit výhradně v písemné formě. Tím byla stěžovatelce údajně odňata možnost řádného jednání před soudem, což mělo za následek hrubé porušení zásady spravedlivého procesu. Kromě vadného procesního postupu stěžovatelka tomuto soudu vytýká nesprávnou interpretaci ustanovení § 231 odst. 3 obchodního zákoníku (ve znění před novelizací zákonem č. 270/2000 Sb.) i výklad čl. 9 odst. 5 stanov výše uvedeného družstva (v tehdy platném znění), a to navzdory odbornému výkladu významu textu, který coby důkaz v řízení předložila a které soud zcela opomenul. V důsledku toho vrchní soud dospěl k nesprávnému názoru o možnosti podat ve tříleté lhůtě opravný prostředek formou žaloby u soudu. Soud nesprávným způsobem také posoudil otázku doplacení rozdílu mezi původní a následně zvýšenou výší nájemného za užívání bytu, a to formou započtení její pohledávky vůči žalovanému z titulu náhrady škody, která stěžovatelce měla vzniknout v důsledku nesplnění závazku žalovaného převést do jejího vlastnictví družstevní byt, který užívala. Stěžovatelka dle svých slov prokázala, že toto započtení učinila dopisem ze dne 3. 12. 1996. Soud popřel existenci započteného nároku navzdory skutečnosti, že stěžovatelka prokázala jak existenci daného nároku, tak i jeho důvod.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení a také Nejvyššímu soudu k vyjádření. Vedlejší účastník tohoto svého práva nevyužil a svého postavení se omisivně vzdal. Zaslaná vyjádření obecných soudů pak neobsahují žádné stěžovatelce neznámé skutečnosti ani novou právní argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal (a ani z nich nijak při posuzování této věci nevycházel).

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jak Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za jakousi další či "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá mj. nesprávné právní posouzení, a to jednak otázky započtení, jednak otázky interpretace § 231 odst. 3 obchodního zákoníku a čl. 9 odst. 5 zmíněných stanov. Jak ale Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka v této části ústavní stížnosti (jen) opakuje námitky, které vznesla ve svém dovolání ze dne 20. 9. 2007. Jimi se pak Nejvyšší soud ve shora uvedeném usnesení zabýval a ústavně konformním (tj. srozumitelným a racionálním) způsobem se s nimi vypořádal. Pokud za této situace stěžovatelka po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby její věc posoudil z právního hlediska jinak ("správně"), než jak to učinily obecné soudy, a v tom rámci především Nejvyšší soud, jde o nepochopení role Ústavního soudu, kterou mu Ústava České republiky vymezuje.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti tvrdí, že jí odvolací soud bránil při ústním jednání vznášet námitky a činit důkazní návrhy. Ze soudního spisu však plyne opak; jak je totiž zřejmé z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 23. 5. 2007, stěžovatelce bylo umožněno skutkově i právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy (zde konkrétně stěžovatelka navrhla provedení těch důkazů, jak bylo uvedeno v odvolání, a dále výslech svědka J. D.). Jestliže odvolací soud odmítl poskytnout stěžovatelce lhůtu k navržení dalších, blíže nespecifikovaných důkazů, má Ústavní soud za to, že žádnou takovou povinnost uvedený soud neměl, zvláště pak za situace, kdy stěžovatelka měla dostatečný časový prostor pro to, aby dané právo mohla realizovat (nehledě na to, že se Ústavnímu soudu tato námitka jeví jako zjevně účelová, neboť ze zmíněného protokolu a ani z ústavní stížnosti neplyne, jaký konkrétní důkaz, jenž by navíc reálně mohl mít vliv na výsledek řízení, mínila stěžovatelka navrhnout).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru