Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2158/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
nemovitost
důkazní břemeno
Spoluvlastnictví
Vlastnictví
vlastnické právo/ochrana
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2158.11.1
Datum podání25.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 132 odst.1, § 136 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2158/11 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. R.,Mgr. Radslavem Janečkem se sídlem Bubeníčkova 44, 615 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 13 Co 266/2009, 13 Co 267/2009-290 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. ledna 2009 č. j. 14 C 95/2006-251, ve znění opravného usnesení ze dne 24. dubna 2009 č. j. 14 C 95/2006-258, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví označené rozsudky pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny.

Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení v projednávané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že je vlastníkem sporné nemovitosti, a to domu čp. 242, postaveného na pozemku parcela č. 416/18, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV č. 319 pro obec a katastrální území Moravany u Brna (dále jen "předmětná nemovitost"), kterou stavebně dokončil v roce 1977. I kdyby však vlastnictví k předmětné nemovitosti nenabyl tímto způsobem, stěžovatel je přesvědčen o vydržení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Oba obecné soudy se touto námitkou stěžovatele nezabývaly, což podle názoru stěžovatele porušilo jeho právo garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti stěžovatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu, konkrétně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06, ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2600/09.

Stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť v řízení údajně nebylo jednoznačně prokázáno, že předmětná nemovitost je ve spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaných, a že stěžovatel a žalobce I. R. projevili shodnou vůli realizovat stavbu předmětné nemovitosti společně.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že okresní soud napadeným rozsudkem ve znění opravného a doplňujícího usnesení určil, že žalobci - I. R. a V. R. (dále jen "žalobci") vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/2 předmětné nemovitosti; stěžovateli (v občanském soudním řízení "žalovanému") okresní soud uložil povinnost hradit náklady řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci se domáhali požadovaného určení za situace, v níž byl stěžovatel jako výlučný vlastník předmětné nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí a je i vlastníkem pozemku, na němž je předmětná nemovitost situována. Z tohoto zjištění soud prvního stupně dovodil existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení.

Po obsáhlém dokazování, jak listinnými důkazy, tak i výslechem řady svědků, včetně účastníků, učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění.

Jak žalobci, tak i stěžovatel projevili shodnou vůli postavit rodinný dům o dvou bytových jednotkách o velikosti 3+1, přičemž na vzniku předmětné nemovitosti se oba podíleli vlastní prací, dodáním materiálu i finančními prostředky, to vše za současné dohody o jejím budoucím společném užívání k uspokojení potřeb bydlení sebe a svých rodin, přičemž bylo prokázáno, že ji takto dohodnutým způsobem užívali nejméně od její kolaudace v roce 1977. Výpověďmi celkem pěti svědků bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že žalobce se na stavbě podílel pouze v rámci občanské výpomoci.

Právní závěr v předmětné věci opřel soud prvního stupně především o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, v němž se uvádí, že když účastníci neuzavřeli dohodu o vlastnictví k jimi budované předmětné nemovitosti a tedy ani o velikosti svých spoluvlastnických podílů k ní, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Vzniku jejich spoluvlastnictví nově vzniklé stavby nebrání pouhá dohoda o "společném užívání" této stavby, bez předchozího ujednání o vlastnictví k ní.

Krajský soud v Brně potvrdil rozsudkem ze dne 21. 4. 2011 č. j. 13 Co 266/2009, 13 Co 267/2009-290 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve znění výroku II opravného usnesení a ve výroku I jeho doplňujícího usnesení jako věcně správný.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stavě věci a na jeho základě věc i správně právně posoudil. V souvislosti s právním závěrem soudu prvního stupně odvolací soudu poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. 22 Cdo 54/21009 týkající se shodné problematiky. Odvolací soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že předmětná nemovitost byla od počátku v jeho vlastnictví, pokud ohledně této skutečnosti nebyla prokázána konkrétní dohoda mezi zhotoviteli stavby (předmětné nemovitosti), ale naopak existovala od počátku vzniku věci v právním smyslu dohoda o jejím užívání. Tato skutečnost byla prokázána bratrem žalobce a stěžovatele a jeho manželkou a svědky A. J. a F. Z.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

S ohledem na předmět sporu u obecných soudů, argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí, se proto Ústavní soud nejprve zaměřil na posouzení, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda právní závěry z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že by skutková zjištění učiněná oběma obecnými soudy neodpovídala výsledkům provedeného dokazování v zásadní otázce, jestli žalobci výstavbu předmětné nemovitosti provedli společně se stěžovatelem, tj. podíleli se na ní nejen výkonem práce, materiálem, ale i finančně. V tomto směru tvrzení stěžovatele o jeho výlučném financování výstavby nemovitosti vyvracejí svědecké výpovědi jak jeho příbuzných, tak i dalších svědků a znalecký posudek. Svědek Z. dokonce uvedl, že větší část prací na stavbě vykonával žalobce, neboť na ní i bydlel a pracoval tak na ní každý den po návratu ze zaměstnání.

Nelze proto obecným soudům vytýkat, že neuvěřily procesní obraně stěžovatele, pokud tento ve snaze bagatelizovat výkon prací žalobce na stavbě ji označoval "za sousedskou výpomoc".

Jak již uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud, stěžovatel založil svoji procesní obranu v řízení před soudem prvního stupně nejen na tvrzení o údajném vydržení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, ale i na tvrzení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti proto, že "získal titul k výstavbě (osobní užívání pozemku) na listinách vydaných ve stavebním řízení (stavební a kolaudační rozhodnutí)", které byly pro posouzení otázky vlastnictví k nově vytvořené stavbě již s ohledem k závěrům vyloženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 336/96 (N 112/9 SbNU 59) právně irelevantní.

Stěžovatel výše uvedené tvrzení o vydržení vlastnického práva v průběhu řízení před obecnými soudy vznesl. Takové tvrzení však sebou přináší povinnost nejen tvrdit konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné soudit, že přesvědčení stěžovatele o jeho dobré víře o výhradním vlastnictví předmětné nemovitosti je opodstatněné, ale je i prokázat. Dobrá víra oprávněného držitele se posuzuje se zřetelem ke všem okolnostem, tedy nejen k subjektivním představám držitele. Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že nabyl vlastnické právo vydržením (shodně Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. Občanský zákoník I. Komentář, C. H. BECK, 1. vydání 2008, str. 672). Pouhé tvrzení stěžovatele, že "po dobu více než třiceti let byl nepřetržitě oprávněným držitelem vlastnického práva k předmětné nemovitosti" nepochybně ke splnění povinnost tvrzení a důkazní ohledně této skutečnosti nestačí. Na neprokázané tvrzení stěžovatele o údajném vydržení vlastnictví ostatně reagoval odvolací soud, byť nepřímo tím, že konstatoval, že " z provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že by se účastníci řízení dohodli tak, že žalobce pomůže žalovanému se stavbou a jako protihodnotu pak bude moci stavbu (pouze) užívat. Ze zjištěného skutkového stavu pak ani není zřejmé, že stavba předmětného rodinného domu měla být pouze ve vlastnictví stěžovatele".

Rovněž existenci dohody, údajně vysvětlující pomoc žalobců s výstavbou předmětné nemovitosti, se stěžovateli prokázat nepodařilo.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani kdyby se s ním neztotožňoval. Z uvedeného principu vyplývá, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Ústavní soud konstatuje, že v procesu dokazování před obecnými soudy nedošlo k pochybení způsobilému porušit základní práva stěžovatele z důvodů tzv. opomenutí důkazů, či svévolného hodnocení provedených důkazů. Důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany řízení.

Rovněž právní závěry obou soudů byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k podrobnému a vyčerpávajícímu odůvodnění nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud k tvrzení stěžovatele dodává, že při posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, není možné vycházet jen ze subjektivních představ držitele, ale je třeba přihlédnout i k tomu, jestli se při posuzování věci z objektivního hlediska a s přihlédnutím k běžné opatrnosti, kterou je třeba s ohledem na povahu věci po každém požadovat, mohl domnívat, že je oprávněným držitelem.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení ústavních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Právní závěr vyvozený obecnými soudy v projednávané věci nelze považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru