Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2157/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2157.11.1
Datum podání25.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.1 písm.c, § 146 odst.2, § 96 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2157/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou v Praze 8, Molákova 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2011 č. j. 68 Co 155/2011-93 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. ledna 2011 č. j. 11 C 24/2010-77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, vydaných v řízení o určení neúčinnosti smluv, specifikovaných v napadených usneseních. Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a tvrdí, že obecné soudy obou stupňů se dopustily výkladové svévole, když svá rozhodnutí opřely pouze o procesní předpis a nevzaly v potaz další okolnosti zpětvzetí žaloby. Obecné soudy se, dle stěžovatele, řádně neseznámily s obsahem všech listin a dobou jejich založení do spisu a řádně nevyhodnotily jejich obsah. Stěžovatel uvádí, že 1. vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalovaná) svým počínáním zavdala důvod k podání žaloby, uvedla stěžovatele v omyl, a již dříve uvedla v omyl i soud prvního stupně, který vydal rozsudek ve věci, opírající se o nepravdivou listinu. Soudce soudu prvního stupně dal údajně stěžovateli příslib, že když vezme svou žalobu zpět, nebude mu stanovena povinnost nahradit 1. vedlejší účastnici náklady řízení. Jiný soudce téhož stupně ovšem toto pominul, neseznámil se řádně s obsahem spisu a odvolací soud "tuto poměrně bizarní situaci" naprosto bez jakéhokoli zamyšlení smetl ze stolu, neboť konstatoval, že vše jde k tíži stěžovatele. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným usnesením rozhodl o zastavení řízení, vrátil stěžovateli zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč a uložil mu zaplatit 1. žalované náklady řízení ve výši 13.440 Kč. Obvodní soud dále přiznal kolizní opatrovnici nezletilé 2. žalované, advokátce Mgr. J. J., na odměně, náhradě hotových výdajů a dani z přidané hodnoty částku 11.520 Kč a stěžovateli uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 11.520 Kč. Učinil tak v řízení, v němž se stěžovatel domáhal určení neúčinnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinnosti společného bydlení pro dobu po rozvodu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal svůj návrh dne 1. 11. 2010 zcela zpět, soud prvního stupně ve smyslu § 96 OSŘ řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení tak, jak je výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, jež směřovalo do výroků o náhradě nákladů řízení, které Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud rozhodl o zastavení řízení v souladu s ustanovením § 96 OSŘ, neboť stěžovatel vzal svůj návrh zcela zpět. Ohledně rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). O takovou situaci se ve zkoumaném případě nejedná.

Po přezkoumání ústavnosti stěžovatelem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v této věci obecné soudy, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které bylo zastaveno v důsledku zpětvzetí návrhu stěžovatele, nevybočily ze standardního výkladu ustanovení občanského soudního řádu. Jejich výroky o náhradě nákladů řízení jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněny. V detailech stačí odkázat zejména na odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud neshledal, že by v této věci došlo k jakémukoli porušení obecného, natožpak ústavně zaručeného základního práva.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru