Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2155/20 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2155.20.1
Datum podání28.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2155/20 ze dne 13. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Elena Sharifova, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 6. 2020, č. j. 10 C 53/2019-93, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 28. 7. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Stěžovatelka se takto domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ("obvodní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

3. Z obsahu napadeného usnesení se podává, že jím obvodní soud v řízení o zaplacení částky 792 000 Kč rozhodl o tom, že se zamítají námitky podjatosti stěžovatelky proti ustanovenému znalci z oboru zdravotnictví, specializace oftalmologie MUDr. V. Kordovi, Ph.D.

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Ústavní soud totiž vychází ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

6. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž jedná se o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.

7. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž v minulosti opakovaně uvedl [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."

8. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatelky. Jak totiž konstatoval zdejší soud v obdobných případech již v minulosti (viz např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3805/13, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 521/14, ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1215/16, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2318/18, anebo ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 538/19), "lze zpravidla podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele. Jinými slovy řečeno, pokud se o právech a povinnostech stěžovatele nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalkyni je pouze jednou částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, nelze ústavní stížnost připustit. Není totiž zřejmé, jakým způsobem obecné soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé před obecnými soudy skončí. Záleží pouze na jejich nezávislém posouzení, jak rozhodnou ve věci samé. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti. Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí, o němž se bude stěžovatel domnívat, že zasahuje do jeho ústavně zaručených základních práv, bude moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností, včetně uplatnění argumentu, že soudy vycházely z posudku znalkyně, u níž existují pochybnosti o její nepodjatosti. Pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do základních práv stěžovatele komplexně, tj. tak, aby procesní práva byla posuzována souvztažně s právy a povinnostmi, o nichž obecné soudy dosud vedou řízení."

9. Ostatně i samotná okolnost, že proti rozhodnutí, kterým není vyhověno o podané námitce podjatosti ustanoveného znalce, není přípustné odvolání, dostatečně svědčí o tom, že je zákon řadí mezi usnesení, která považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze přímo či nepřímo reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné prostředky zásadně připuštěny jsou, což implikuje závěr, že nikoliv toto procesní usnesení, nýbrž teprve rozhodnutí ve věci samé je způsobilé zasáhnout základní práva stěžovatelky.

10. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i ze shora zmíněné ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.

11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru