Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2152/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
poučení
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2152.20.1
Datum podání28.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107 odst.1, § 727

99/1963 Sb., § 118a, § 118b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2152/20 ze dne 10. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Pokorného, advokáta, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 33 Cdo 135/2020-287, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2019 č. j. 44 Co 722/2017-222 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2017 č. j. 213 C 98/2013-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jiřího Humlíčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 213 C 98/2013 se podává, že napadeným rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele (žalovaného) zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 245 064,60 Kč (I. výrok); žaloba, kterou se vedlejší účastník dále domáhal po stěžovateli zaplacení částky 82 312,50 Kč, byla zamítnuta (II. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Městský soud dospěl k závěru, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem bylo jednáno o odměně za právní služby ve věci odškodnění za průtahy v soudním řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 49 C 41/94. Za předmětné služby se měl vedlejší účastník jako klient dle návrhu ze dne 19. 9. 2005 zavázat uhradit stěžovateli jako advokátovi smluvní odměnu ve výši jedné poloviny ze získaného odškodnění a celou výši přiznaných náhrad nákladů řízení, jednání účastníků však k uzavření dohody o této smluvní odměně nevedla, uvedený návrh smlouvy nebyl vedlejším účastníkem akceptován. Bylo-li proto na účet stěžovatele Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti vyplaceno odškodnění za průtahy ve shora uvedeném řízení ve výši 245 064,40 Kč a stěžovatel tuto částku vedlejšímu účastníkovi podle § 727 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nevyplatil, ačkoliv byl k úhradě vedlejším účastníkem vyzván, žaloba byla v tomto rozsahu podána důvodně, neboť stěžovatel neměl žádný právní důvod si přisouzené zadostiučinění ponechat. Nadto městský soud doplnil, že i v případě, že by zde nebyly pochybnosti o projevu vůle a vzniku právního úkonu, bylo by namístě pochybovat o jeho platnosti, neboť s ohledem na nepřiměřenou výši navrhované smluvní odměny by takový právní úkon svým obsahem odporoval zákonu. Tvrzení stěžovatele, že mu měl vedlejší účastník uvedené peněžité plnění či jeho část darovat, rovněž nebyla prokázána. Dle městského soudu stěžovateli jistě náležela odměna za poskytnuté právní služby, avšak toliko ve výši mimosmluvní odměny, již stanovil částkou 82 312,50 Kč; v tomto rozsahu proto žalobu vedlejšího účastníka zamítl.

3. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).

4. Dovolání stěžovatele bylo taktéž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým především městský soud hodnotil jednotlivé provedené důkazy, jakož i s tím, k jakým na základě nich dospěl závěrům. Je naopak přesvědčen, že v řízení dostatečně prokázal svá tvrzení a že žaloba vedlejšího účastníka měla být zamítnuta, mimo jiné též z důvodu, že žalobou uplatněný nárok na vydání údajného bezdůvodného obohacení byl promlčen. Městský soud rozhodl pro stěžovatele překvapivě, neboť o skutečnosti, že v řízení neunesl důkazní břemeno, se stěžovatel dozvěděl až z napadeného rozsudku; o nutnosti doplnění dalších důkazů k prokázání svých tvrzení nebyl v řízení poučen. Krajský soud následně rozsudek městského soudu potvrdil, aniž by se jakkoliv vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele. Další vada je pak spatřována v tom, že v odvolacím řízení rozhodovali vyloučení soudci, kteří měli dříve rozhodovat i v jiné stěžovatelově věci. Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením svého dovolání Nejvyšším soudem. Ačkoliv v něm totiž uplatnil mimo jiné námitku porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel jako advokát nemusí být zastoupen jiným advokátem [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Jelikož stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je včas podaná ústavní stížnost přípustná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 213 C 98/2013. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.

9. Převážná část stěžovatelovy argumentace směřuje proti tomu, jak soudy (především městský soud) hodnotily provedené důkazy. Konkrétně se stěžovatel snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud přehodnotil jejich závěr v tom smyslu, že (stručně shrnuto) mezi ním a vedlejším účastníkem byla uzavřena darovací smlouva, na základě které byl stěžovatel oprávněn ponechat si žalovanou částku. V této souvislosti však Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), dle které jen soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, zda je žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do tohoto procesu přitom může Ústavní soud zasáhnout zcela výjimečně, pouze v případech tzv. kvalifikovaných vad, jimiž byly zcela zjevně porušeny zásady řádného procesu. To však není případ nyní posuzované věci.

10. Z vyžádaného spisu i z obsahu rozsudku městského soudu je zjevné, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování, na jehož základě městský soud dospěl k závěrům, které patřičným způsobem odůvodnil. Zároveň srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nevzal za prokázanou stěžovatelovu verzi skutkového děje, která je nyní opětovně předkládána v ústavní stížnosti. Závěry městského soudu vyvozené z provedeného dokazování jsou logické, a Ústavní soud tak v tomto ohledu nespatřuje jakýkoliv prostor pro svůj případný kasační zásah.

11. Stěžovatel dále namítá, že městský soud pochybil v posouzení jím vznesené námitky promlčení nároku vedlejšího účastníka. K tomu doplňuje, že vedlejší účastník si musel být skutečností rozhodných pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku vědom již dříve, nejpozději ke dni 23. 11. 2011, kdy se dostavil do stěžovatelovy kanceláře na původně domluvené předání části vymoženého plnění. Ústavní soud konstatuje, že není zcela zřejmé, čeho se stěžovatel takto formulovanou námitkou snaží docílit, neboť i v případě, že by mu bylo možno dát zapravdu ohledně stanovení počátku běhu promlčecí doby, nárok vedlejšího účastníka by promlčen nebyl. Žaloba totiž byla podána dne 23. 9. 2013, tj. dva měsíce před teoretickým uplynutím promlčecí doby odvíjející se od schůzky, k níž došlo dne 23. 11. 2011.

12. Opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku chybějícího poučení městského soudu o nutnosti doplnění tvrzení a navržení dalších důkazů stěžovatelem. Nejen ze samotného rozsudku městského soudu (str. 13 až 15 odůvodnění rozsudku), ale též z vyžádaného spisu je zjevné, že stěžovatel poučen byl, a to opakovaně. Z protokolu o jednání ze dne 30. 1. 2017 vyplývá, že městský soud stěžovatele vyzval podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, aby doplnil svá tvrzení a předložil k nim důkazy, přičemž výslovně vyjmenoval, ke kterým tvrzením je tak třeba učinit; zároveň stěžovatele poučil, že "nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní se může negativně promítnout ve výsledku sporu" (č. l. 103). Na jednání dne 28. 6. 2017 pak byli účastníci poučeni podle § 118b a § 119a občanského soudního řádu, přičemž po tomto poučení již žádné nové skutečnosti ani důkazy neuvedli (č. l. 175).

13. K namítaným nedostatkům odůvodnění rozsudku krajského soudu Ústavní soud pouze ve stručnosti uvádí, že za situace, kdy se tento soud zcela ztotožnil se závěry přijatými v nalézacím řízení, nijak nepochybil, odkázal-li po rekapitulaci zjištěných rozhodných skutečností na závěry městského soudu jako na správné, aniž se již postupně vypořádával s dílčími námitkami stěžovatele rozporujícími způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Je sice pravdou, že v rozsudku krajského soudu není nijak reagováno na stěžovatelovu námitku nesplnění poučovací povinnosti městským soudem, nicméně vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že stěžovateli se poučení dostalo (viz předchozí bod tohoto usnesení), nepředstavuje tento nedostatek odůvodnění rozsudku krajského soudu dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti.

14. Odmítnout je třeba i nepříliš srozumitelné tvrzení, že v odvolacím řízení rozhodovali vyloučení soudci, kteří měli rozhodovat též o stěžovatelově odvolání v jiné věci. Uvedená námitka postrádá jakoukoliv bližší, natožpak ústavněprávní argumentaci, což Ústavnímu soudu předem znemožňuje, aby se jí blíže zabýval, případně aby zkoumal, zda taková námitka mohla a měla být uplatnitelná jako zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu.

15. K tvrzenému nesprávnému posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem Ústavní soud připomíná, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť přípustnost dovolání je podle § 239 občanského soudního řádu oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1739/14, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (viz též usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 či ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16).

16. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že závěry o nepřípustnosti dovolání jsou řádně odůvodněny, a to i s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání, které měl Ústavní soud k dispozici. Nejvyšší soud jasně vyložil, proč stěžovatelovy námitky proti způsobu hodnocení důkazů nižšími soudy nelze podřadit pod případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod může výjimečně založit přípustnost dovolání; srozumitelně též vysvětlil, proč přípustnost dovolání nezaložila ani námitka týkající se promlčení, a proč nebylo možno blíže se zabývat tvrzenou absencí poučení podle § 118a občanského soudního řádu. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud dostál všem výše uvedeným požadavkům na ústavnost svého rozhodnutí.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru