Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2152/07 #1Usnesení ÚS ze dne 17.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
daň/daňová povinnost
vlastnické právo/přechod/převod
Privatizace
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2152.07.1
Datum podání16.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 4 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.3

337/1992 Sb., § 32 odst.1, § 45

92/1991 Sb., § 15


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2152/07 ze dne 17. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007 č. j. 7 Afs 36/2006-48, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 25/2005-21, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2000 č.j. -110-3197/2000-0106, a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 2. 12. 1999 č. j. 59405/99/338920/7038, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatel výše uvedená rozhodnutí. Dle stěžovatele byly porušeny čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 25/2005, ze kterého se podávají následující skutečnosti.

Stěžovatel podal žádost o vrácení přeplatku daně z příjmů fyzických osob. Jeho žádost byla rozhodnutím Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 2. 12. 1999 č. j. 59405/99/338920/7038 zamítnuta; Finanční úřad přeplatek započetl na úhradu daňového nedoplatku - závazku dle Smlouvy mezi stěžovatelem a Fondem národního majetku ČR o prodeji privatizovaného majetku Vojenského opravárenského podniku 014 s. p. se sídlem v Uherském Brodě (dále jen "VOP"). Stěžovatel podal odvolání, které bylo se stejným závěrem zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2000 č. j. -110-3197/2000-0106.

Stěžovatel podal žalobu, kterou se domáhal zrušení obou rozhodnutí finančních orgánů. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 2003 č. j. 30 Ca 505/2000-43 zrušil rozhodnutí finančního ředitelství pro nezákonnost a vrátil věc k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem finančních orgánů o daňovém započtení (přenosu daňové povinnosti), avšak přisvědčil stěžovateli v tom, že správce daně měl vydat rozhodnutí dle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "ZSDP"), kterým by založil stěžovateli povinnost hradit daňový nedoplatek původního daňového poplatníka (VOP).

Finanční ředitelství podalo kasační stížnost. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 20. 1. 2005 č. j. 4 Afs 26/2003-77 zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že správce daně nemusel vydávat rozhodnutí dle § 32 odst. 1 ZSDP, neboť z jednání a údajů finančních orgánů vyplývá, že stěžovatel (nový majitel) byl seznámen s důvodem i výší daňových povinností předcházejícího poplatníka; správce daně protokolem o jednání ze dne 9. 12. 1997 dostál své povinnosti součinnosti dle § 2 odst. 2 ZSDP.

Krajský soud vydal nový rozsudek dne 29. 6. 2005 pod č. j. 30 Ca 25/2005-21, kterým žalobu stěžovatele zamítl. Znovu uvedl svůj závěr o přenosu daňové povinnosti (výklad § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, dále jen "ZPMS", ve spojení s § 45 ZSDP), a ohledně nutnosti vydat rozhodnutí dle § 32 odst. 1 ZSDP se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatel podal kasační stížnost proti oběma závěrům krajského soudu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2007 č. j. 7 Afs 36/2006-48 kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se s výkladem finančních orgánů a krajského soudu o přenosu daňové povinnosti, tedy že § 15 ZPMS je výjimkou ze zákazu přenosu daňové povinnosti dle § 45 ZSDP (do souhrnu "jiných práv a závazků" dle § 15 ZPMS je třeba zahrnout i povinnosti veřejnoprávní, včetně daňových; pojem "závazek" zde nutno vykládat jako "povinnost"). Uvedl, že režim dle ZPMS není analogický se smlouvou o prodeji podniku dle obchodního zákoníku; přechod práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem nastává ex lege (univerzální přechod) a smluvně jej nelze vyloučit. V rozsahu námitky stěžovatele o povinnosti správce daně vydat rozhodnutí dle § 32 odst. 1 ZSDP konstatoval Nejvyšší správní soud nepřípustnost kasační stížnosti dle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "SŘS"), neboť touto námitkou se již zabýval v rámci předchozí kasační stížnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatel znovu brojí proti oběma závěrům správních soudů.

Nesouhlasí s tím, že do souhrnu závazků souvisejících s majetkem ve smyslu § 15 ZPMS patří i veřejnoprávní povinnosti a že toto ustanovení představuje výjimku z nemožnosti přenosu daňové povinnosti dle § 45 ZSDP. Dle stěžovatele jsou ve vztahu k ZSDP v postavení lex specialis pouze jednotlivé hmotné daňové zákony; ZPMS je lex specialis ve vztahu k obchodnímu zákoníku. Stěžovatel rovněž uvedl, že Ústavní soud ve svém usnesení IV. ÚS 164/01 rozlišil mezi pojistným a daňovou povinností a vyplývá tak, že daňová povinnost je dle § 45 ZSDP nepřenositelná. Dále argumentoval, že ZPMS užívá typy smluv z obchodního zákoníku a nikoliv "modifikované" typy (privatizační smlouva je smlouvou kupní). Stěžovatel poukázal na články III. odst. 2 a VII. odst. 5 Smlouvy o prodeji privatizovaného majetku. Uvedl, že soudy provedený výklad nerespektuje oddělení soukromého práva od veřejného; z obecně závazných právních předpisů přitom vyplývá, že soukromoprávní závazky souvisí s podnikem (majetkem), zatímco veřejnoprávní povinnosti se subjektem. Dle stěžovatele navíc nemohlo dojít Smlouvou k universálnímu nástupnictví. Uvedl, že před prodejem privatizovaného podniku (VOP) byl rozhodnutím zakladatele tohoto podniku veškerý majetek (podniku) s právy, pohledávkami a závazky převeden na Fond národního majetku, který je teprve následně převedl Smlouvou o prodeji podniku na stěžovatele. Dále pak uvedl, že podle výkladu správních soudů o univerzálním nástupnictví by v době Smlouvy vedle sebe existovaly tři právní subjekty (VOP, Fond, stěžovatel) s jedinou právní subjektivitou, neboť VOP zanikl výmazem až dne 29. 1. 1998. Stěžovatel rovněž předložil kopii Pokynu Ministerstva financí ČR ze dne 30. 12. 1994 č. j. 152/70943/1994 a uvedl, že dle tohoto pokynu není nabyvatel privatizovaného státního podniku pro účely daní právním nástupcem státního podniku.

Stěžovatel se dále neztotožnil se závěrem Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti stěžovatelovy námitky o povinnosti správce daně vydat rozhodnutí dle § 32 odst. 1 ZSDP. K tomu (však) předestřel argumentaci polemizující s právním názorem uvedeným Nejvyšším správním soudem v jeho předchozím rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 Afs 26/2003. Stěžovatel tvrdí, že správce daně není zbaven povinnosti předepsat daňovou povinnost rozhodnutím (nepostačuje seznámení s existencí nedoplatku na dani prostřednictvím protokolu o ústním jednání; proti protokolu se nelze ani bránit opravným prostředkem); poukázal na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 469/98 a IV. ÚS 311/99 a zásadu právní jistoty.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť stěžovatel pouze polemizuje s výkladem "jednoduchého" práva; v ústavní stížnosti uvedl tytéž námitky jako v kasační stížnosti, přičemž všemi se Nejvyšší správní soud řádně zabýval. K námitce o povinnosti správce daně vydat rozhodnutí poukázal na ratio nálezů I. ÚS 469/98 a III. ÚS 428/2000. Dle Nejvyššího správního soudu stěžovatel není osobou, které by existence daňového dluhu nebyla známa - stěžovatel byl seznámen s důvodem i výší daňových povinností předchozího poplatníka, právnímu předchůdci byl nedoplatek na dani řádně předepsán platebním výměrem a správce daně dostál svým povinnostem sepsáním protokolu dle § 12 ZSDP (nebylo třeba nové rozhodnutí).

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí a na vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Nejprve je třeba konstatovat, že s ohledem na usnesení ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 523/05 Ústavní soud neodmítl pro opožděnost část námitek ústavní stížnosti týkající se otázky povinnosti správce daně vydat rozhodnutí dle § 32 odst. 1 ZSDP. Ústavní soud se proto v mezích ústavněprávních zabýval oběma okruhy námitek stěžovatele.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s interpretací (a aplikací) § 15 ZPMS ve vztahu k § 45 ZSDP a rovněž § 32 odst. 1 ZSDP, kterou provedly finanční orgány i oba správní soudy. Argumenty, které stěžovatel vznesl, jsou přitom shodné s těmi, které uplatňoval v předchozích řízeních a kterými se již správní soudy zabývaly a své závěry řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví a není ani soudům obecným nadřízen. To platí rovněž pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 23. 6. 204 sp. zn. III. ÚS 219/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, č. 39) spočívá v tom, že „Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž příslušní sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení „jednoduchého“ práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn tento výklad, s ohledem na princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě (učiněná Nejvyšším správním soudem) byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny a měla tak za následek porušení základních práv a svobod“ (srov. též např. nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 12, č. 106, či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. I. ÚS 315/99 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 16, č. 157).

Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud neshledal.

Z podkladů předložených Ústavnímu soudu vyplývá, že dne 20. 6. 1996 vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR rozhodnutí o privatizaci státního VOP metodou obchodní veřejné soutěže. Dne 1. 10. 1997 uzavřel Fond národního majetku se stěžovatelem Smlouvu o prodeji privatizovaného majetku dle ZPMS. Dnem uzavření smlouvy na stěžovatele jako kupujícího přešly spolu s vlastnictvím ke zprivatizovanému majetku i práva a závazky s tímto majetkem související. To vyplývá jak z § 15 ZPMS, tak i z prohlášení stěžovatele ve Smlouvě. Následně dne 9. 12. 1997 byl Finančním úřadem v Uherském Brodě sepsán protokol o ústním jednání týkajícím se daňových povinností VOP; jednání byl stěžovatel přítomen. Daňové povinnosti představovaly nedoplatky na dani z přidané hodnoty, na odvodu ze zisku, na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a na dani silniční. Stěžovatel se k výčtu daňových povinností vyjádřil tak, že jej bere na vědomí s tím, že ohledně příslušenství se bude informovat o možnosti jeho prominutí.

Ustanovení § 45 ZSDP zakazuje přenos daňové povinnosti, když stanoví: „Dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.“. Finanční orgány i správní soudy dospěly k závěru, že tímto zvláštním právním předpisem je rovněž ZPMS, podle jehož § 15 odst. 1 „s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem“. Ústavní soud v tomto výkladu rozhodně nespatřuje extrémní vybočení z mezí ústavnosti. Ustanovení § 15 odst. 1 ZPMS je kogentním ustanovením o přechodu práv a závazků, jehož účinky nelze smluvně vyloučit. Je přitom nerozhodné, zda se jedná o práva a závazky povahy soukromoprávní či veřejnoprávní; ZPMS navíc sám žádné kategorie závazků nerozlišuje a nelze to dovodit ani výkladem. Soudy provedený výklad odpovídá i účelu § 15 odst. 1 ZPMS, který míří na uspokojení těch závazků, které zůstaly u privatizovaných subjektů. Stěžovatelem zpochybňovaný výklad se navíc již opakovaně objevil v rozhodovací praxi soudů – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2005 č. j. 2 Afs 181/2005-53 (publikováno pod č. 712/2005 Sb. NSS).

Neobstojí ani úvaha stěžovatele, že by výklad právního nástupnictví přijatý správními soudy znamenal, že v jednu chvíli existovaly tři subjekty s jedinou právní subjektivitou (převedení majetku se souvisejícími právy a závazky na Fond následovalo uzavření Smlouvy se stěžovatelem, přičemž ke ztrátě právní subjektivity VOP – výmazu došlo až po uzavření této Smlouvy). Konstrukce ZPMS je taková, že již dnem zrušení podniku dojde k přechodu privatizovaného majetku - vlastnictví, práva, závazky na Fond národního majetku (§ 11 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 ZPMS), nikoliv až s jeho zánikem, k němuž dochází výmazem z obchodního rejstříku. Okolnost, že zákonem založené univerzální nástupnictví práv a povinností předchází zániku dotčené právnické osoby, není v právu ojedinělá (srov. kupříkladu zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud považuje za ústavně konformní rovněž závěry Nejvyššího správního soudu týkající se povinnosti správce daně rozhodnutím předepsat daňovou povinnost - § 32 odst. 1 ZSDP (původní rušící rozsudek sp. zn. 4 Afs 26/2003). Dochází-li na základě § 15 odst. 1 ZPMS k univerzálnímu přechodu práv a povinností, a tedy i přenosu daňových povinností, a je-li navíc jednoznačně doloženo, že správce daně informoval nabyvatele o důvodu a výši daňových povinností předchozího poplatníka, není povinností správce daně stanovovat novému nabyvateli (zde stěžovateli) rozhodnutím dle § 32 odst. 1 ZSDP, jaké peněžité plnění se mu ukládá.

Tento výklad také odpovídá dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 469/98 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 97), a na něj navazujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 311/99 (sv. 25, č. 4), Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, nevěnoval-li správní soud pozornost skutečnostem, že i když povinnost uhradit daňový nedoplatek předchozího vlastníka novému majiteli určuje zákon, nezbavuje to správce daně povinnosti stanovit novému majiteli rozhodnutím podle § 32 odst. 1 ZSDP, jaké peněžité plnění se mu ukládá. Tyto závěry však Ústavní soud revidoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 428/2000 ze dne 19. 12. 2000 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 20, č. 191), když uvedl, že ratio nálezu ve věci I. ÚS 469/98 podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v „záměru zachovat nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka ex lege soudní ochranu tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše. Jen v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným zásahem do hmotněprávních vztahů nového subjektu smysl“. Závěry uvedené v nálezu ve věci III. ÚS 428/2000 (obdobně též usnesení ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 428/2000) lze s ohledem na skutkové okolnosti ve stěžovatelově věci plně použít. Z podkladů předložených Ústavnímu soudu vyplývá, že stěžovatel (sám to v ústavní stížnosti ani v předchozím řízení nepopíral) byl správcem daně s přenesenými daňovými povinnostmi řádně seznámen. Lze pak stěží dovodit, že by vydání nového rozhodnutí (nového daňového výměru) bylo ve vztahu ke stěžovateli nezbytné k jeho ochraně před případným zásahem do hmotněprávních vztahů.

Ústavní soud nezjistil, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru