Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2149/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýpověď
Pracovní poměr
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2149.15.1
Datum podání17.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2149/15 ze dne 8. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Novotné, zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2015 č. j. 21 Cdo 1388/2015-229 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. června 2014 č. j. 9 Co 1222/2013-199, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Rudolfa Homolky, IČO: 12774219, místo podnikání Děčín, Předmostí 1839/2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti v důsledku organizačních opatření podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). Tvrdila, že žalovaný ve skutečnosti deklarované organizační změny nepřijal, nýbrž jeho skutečným cílem bylo co nejrychleji s ní ukončit pracovní poměr poté, co mezi ní a jejím nadřízeným došlo ke sporu ohledně zaúčtování jednoho z účetních případů. Zatímco Okresní soud v Děčíně dal stěžovatelce zapravdu a rozsudkem ze dne 23. července 2013 č. j. 19 C 62/2012-136 rozhodl o neplatnosti výpovědi, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. června 2014 č. j. 9 Co 1222/2013-199 změnil tak, že žalobu zamítl.

3. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný dal dne 30. ledna 2012 stěžovatelce výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce poté, co dne 5. ledna 2012 vydal organizační opatření sledující dosažení úspory prostředků a efektivnější organizaci práce v podobě snížení počtu pracovníků, jehož důsledkem bylo zrušení pracovního místa účetní na ekonomickém úseku. Tato změna byla realizována tak, že po skončení pracovního poměru žalobkyně měli její práci částečně vykonávat další zaměstnanci. Odvolací soud zhodnotil, že ve věci byly naplněny předpoklady výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce, spočívající v přijetí organizačního opatření, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným. Převedením práce žalobkyně na jiné pracovníky byla dle soudu prokázána příčinná souvislost mezi organizačním opatřením a nadbytečností pracovníka. Výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni tak shledal platnou.

4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2015 č. j. 21 Cdo 1388/2015-229 odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, a uplatnila jiný důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy podstatou jejích námitek byl nesouhlas se skutkovými zjištěními.

5. I v ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, kdy spornou otázkou dle jejího názoru zůstává, zda existoval žalovaným použitý výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Následně předestírá důvody, pro které dle jejího názoru žalovaný ve skutečnosti žádné organizační změny nepřijal, přičemž mimo jiné rekapituluje svědecké výpovědi a dožaduje se jejich přehodnocení.

II.

Vlastní posouzení

6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci tzv. podústavních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kromě povšechného odkazu na čl. 36 odst. 1 Listiny neuplatňuje žádnou ústavně relevantní argumentaci, nýbrž se pouze dožaduje přehodnocení skutkového stavu a z něj vyvozených právních závěrů odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasí. Proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak neuvádí vůbec žádných námitek. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud v souzené věci zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž jak odvolací, tak dovolací soud postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru